Článek
Když s takovým učitelem setká dítě během svého vzdělávání, je to hotová katastrofa. Jsou to tisíce maličkostí, kterými učitel může děti zničit. Vše se podepíše na jejich psychickém, ale i fyzickém stavu.
Pravidla do školy jistě patří, ale to, co dokáží vytvořit někteří učitelé je příliš. Kolegyně stanovila systém příkazů a nařízení, že se děti bez dovolení nemohly málem ani nadechnout. Učila na prvním stupni, sice čtvrtou a pátou třídu, ale i tak to jsou malé děti, které potřebují něco víc.
Na vše byl rozpis. Zalévání a rosení květin, rovnání sešitů do komínků a jejich rozdávání, na poličkách bylo napsané, co tam patří. Po zvonění museli žáci stát v lavici, čekat na příchod učitele, na stole museli mít všechny pomůcky. Do batohu si během hodiny sáhnout nemohli. I zadávání domácích úkolů a domácí přípravy mělo svůj rozpis, který se nikdy za žádných okolností neměnil. Stejně tak byly předem určeny termíny písemných prací bez ohledu na to, zda žáci látce rozuměli. Každý týden měla naplánováno dvanáct různých písemných prací. Vše muselo šlapat podle tematického plánu. Během hodiny se nesměly děti na záchod, domácí úkol si nemohly připravit ve škole, i když věděly, že odpoledne nebudou mít čas. Učitelka nad nimi neustále držela dohled, každý přestupek proti svému řádu psala do žákovské knížky, každou zapomenutou nebo nepřipravenou pomůcku evidovala.
Výuka probíhala výhradně frontálně. Výklad, procvičení, test a jedeme dál. Nezajímalo, že někdo nestíhal, nechápal, chyběl. Rodičům pravidelně psala, která cvičení mají s dětmi dodělat, aby měli všichni všechno splněné. Děti nepracovaly ve skupinách, nedělaly projekty, neuměly formovat svou názor. Ve třídě se nebudovaly zdravé vztahy, bylo tam jen soupeření. Učitelka vnímala třídu jako celek, ne jako jednotlivce, kteří mají své potřeby. Nepracovala jinak s žáky nadanými a s žáky, kteří potřebují pomoc. Nerozpoznala nebo spíše neřešila projevy poruch pozornosti a učení. Všem stejně. Nadané nerozvíjela, méně nadaným snížila sebevědomí. Nevšímala si problémů dětí, se kterými trávila více než čtyři hodiny denně.
To vše si vyžádalo svou daň, u jednoho ze žáků se rozvinuly střevní problémy, především kluci nechtěli chodit do školy. Řada dětí přešla na jiné školy. I když si rodiče stěžovali, nic nepomohlo, vše měla podle školního řádu a podle pravidel.
Po nástupu do šesté třídy měly všechny její třídy problémy. Neuměly zacházet se získanou svobodou. Obvykle se hned v září objevila šikana, místo dominantní učitelky nastoupila dominantní žákyně. Problémy byly ve vyučování i mimo něj. Děti neuměly spolupracovat, nebyly zvyklé řešit problémy ve vztazích ke spolužákům, neuměly si poradit v různých zátěžových situacích. Žalovaly na sebe, upozorňovaly na pochybení druhých. Prakticky celou šestou třídu se učily pracovat ve skupinách, učili jsme je různé způsoby práce. Nestačila nám slova naučná zpaměti, chtěli jsme, aby děti pochopily a rozuměly.
Ráda bych napsala, že tato paní už neučí, ale není to pravda, šla na jinou školu. Bohužel není s tímto přístupem jediná, možná se to i někomu může zdá správné, ale dnešní doba vyžaduje víc než encyklopedické znalosti a naprostou kázeň a poslušnost.
