Všechny děti dokázaly celou hodinu sedět s rukama za zády, poslouchaly

Žádný podobný pokus neproběhl, text se však více než sedm let šíří internetem a vzbuzuje pocit, jak kdysi bylo vše super a dnes je vše špatně. Dovolte mi pár poznámek k textu.

POKUS NA ZŠ KARLOV

Na ZŠ Karlov se týden učilo jako ve 30.–50. letech 20. století!

Už jen období je zvoleno velmi problematicky. 30. léta - 1. republika, ke konci hospodářská krize, 40. léta doba 2. světové války a poválečné období, 50. léta tvrdý komunistický režim. Co mají společného? Byly školy a chodily do nich děti…

A ZŠ Karlov? Není.

Všechny děti 2. tříd i my, učitelky a asistentky, jsme se vrátily do starých dob a jeden celý týden jsme v rámci projektu učily jako za časů našich prababiček.

Týdenní projekt s tímto tématem ve druhé třídě? Není to trochu přehnané? Co bylo cílem?

Děti se totiž dnes ve škole už zcela běžně setkávají se skupinovou, individuální, projektovou výukou, a proto jsme se rozhodly ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly. A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak?

Vystěhovaly jsme třídy, uklidily všechny obrázky, schovaly techniku, daly pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku.

Znovu se ptám, dětem ve druhé třídě chceme toto ukazovat? Ve třídách nebyly obrázky? Ale prosím vás. Ví autor textu, k čemu slouží rákoska?

Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli, když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naši práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě.

Opravdu byste s tím jako rodiče souhlasili? Opravdu byste nechali své sedmileté dítě klečet v koutě?

Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti, a dokonce tu svou udržely, ačkoliv se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly. Zkrátka jen a pouze frontální vyučování. Výklad,
poslech, psaní do sešitu.

A toto je moje oblíbená část. Frontální výuka. Učitel stojí u tabule, děti si zapíší, žádná zpětná vazba na porozumění textu, žádné přemýšlení, žádné otázky. Takto to měli komunisti rádi. Poslušný národ, který mlčí, sedí, poslouchá a dělá, co se mu řekne. Nade vším byl strach z trestu. A začali pěkně ve školách. Ani dnes není problém takto učit, ale opravdu chceme z dětí poslušné jedince, kteří se bojí ozvat?

Najednou jsme neměly ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti. Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování.

Znovu se ptám a tím nechci urážet druháky. Opravdu je sedmileté dítě zhodnotit kvalitu výuky? Jaké byly cíle?

No a nyní nevím, jestli tedy dnes my učitelé neděláme něco špatně. Ke každému přistupujeme individuálně, neustále se snažíme děti zabavit, upoutat je, zpestřit jim výuku, vše se jim snažíme podat zajímavě - a ony jsou pak šťastné za výuku bez toho všeho? V každém projektovém týdnu se snažíme o to, aby přinesl něco nového nám všem.

Ano, děti jsou šťastné bez toho všeho, protože je to jednodušší. Nemusí přemýšlet, tvořit, stačí jen sedět, poslouchat a psát. Přesně vědí, co mají dělat. Nemají možnost volby a zodpovědnost s ní spojenou. Proto i dnes lidé říkají, že za komunistů se žilo lépe. Stačí držet jazyk za zuby a poslouchat.

A závěr tohoto týdne?

Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí!

Souhlasím. Ale to přeci není v rozporu s moderními metodami výuky. Vždy platí pravidla práce, kritéria hodnocení.

CO DODAT? Dodávám: K nežádoucím změnám docházelo i za minulého režimu ale žel a ke škodě našich dětí, po „sametové revoluci“ také. Osvědčené metody i osnovy učebních plánů byly očividně nekompetentními nařízeními „shora“ měněny, opět bez diskuse se zkušenými učiteli!

Za osvědčenou metodu označuje autor textu frontální výuku a všechny změny jsou prováděny po diskusi s odborníky, jenom o ní veřejnost moc neví. V těchto dnech vrcholí úprava rámcových vzdělávacích programů a každý učitel je přizván k diskusnímu panelu a má možnost se vyjádřit.

Byly vydány nové učebnice různé, mnohdy až pochybné kvality. K výuce jednoho předmětu se mohly používat různé učebnice. Celé školní kolektivy byly zařazeny do tzv. „pilotních programů“. Došlo k odtržení vazeb, budovaných v regionu po celé generace. Zákonitý řád byl porušen a „pedagogové“ z ciziny vzniklý chaos neřešili, ti si najednou s dětmi mohli v sedě - vleže hrát na kobercích, mezi opuštěnými lavicemi s bezchybnou konstrukcí schválenou normami! A jak reagovaly Výzkumné
pedagogické ústavy?…Řád-neřád, heslo „Změna je život“ se v republice rychle vžilo, podobně jako „pitný režim“, bez vyhodnocení, co dobrého, ale i špatného dětem přinese.

Ten ovládl mysl i lavice, batohy, kabelky atd… Z dětí jsou vyráběni malí dospělí a v životě prosazují „změny“, které mnohdy nejsou žádané ani jejich nejbližšími… Paní učitelky z Karlova navzdory myslitelům na ministerstvu zjistily to, co bylo ověřeno a dobře fungovalo po celé generace: Pevný řád vede dítě k sebekázni, udává mantinely v myšlení a je klíčem ke svobodě v lidské společnosti.

A tady to už je opravdu síla. Autor kritizuje bezhlavě úplně všechno. A závěrečná věta? To je perla. Pevný řád je cestou ke svobodě - v češtině tomu říkáme oxymóron - spojení dvou slov opačného významu.

Text tohoto e-mailu se výborně hodí jako cvičení pro rozvoj kritického myšlení pro deváťáky. Problém je v tom, že podobné zprávy se šíří mezi starší generací a ujišťují je v tom, že dnes je všechno špatně a nic nefunguje. Neříkám, že je vše skvělé, ale právě chyby nás posouvají dál a pomáhají nám v rozvoji.