Článek
I dokonce do morku pravicové Echo24 vytvořené z peněz zbrojního oligarchy Ovčařího a nyní vlastněné oligarchou Španělem (s různými bonusy navíc) publikovalo zprávu o hloubce propadu reálných mezd v ČR a „odírání“ českého obyvatelstva.
Třídní rozdělení české společnosti se vyznačuje po léta rostoucími sociálními rozdíly a pohodlnou dominancí pravicových sil v politice i médiích jdoucích na ruku nadprůměrně bohatých a vlastnické třídy.
Oligarchizace sfér, které by teoreticky mohly klást odpor, je rovněž stále hlubší a probíhá vskutku hladce.
Žijeme tedy ve stále nespravedlivější a stále méně demokratické společnosti - jak se za pomoci důkazů snažím popsat zde. Avšak moc v této společnosti oslavuje při příležitostech, jako je 17. 11., sama sebe. K tomu používá různé pseudoaktivistické spolky, „think tanky“, akce jako „Díky, že můžeme“, všemožné „koncerty svobody“. Jak funguje indoktrinace a vymývárna mozků mladých i starších právě rozepisuji na následujících řádcích tohoto textu.
Nemůžeme zcela obejít úroveň problémů, která se bude zdát abstraktní nebo vzdáleně zahraniční. Opravdu rozhodující trendy a vznikající zásadní krize v celosvětovém rozměru jsem se co nejvěcněji pokusil zachytit zde.
Finty
Jak jsou tedy lidé připoutáváni, aby aktivně podporovali současnou moc v jejích různých (pseudoopozičních) variantách, anebo aby se je alespoň podařilo uchlácholit, zmást apod.?
Je to vlastně docela omezená množina různých typických obratů, chvatů, triků:
Zamlčení skutečného sociálního rozvrstvení
Víte, kolikrát jsou bohatší vlastníci médií a vodiči politických stran nežli vy? Víte, kolik lidí dosáhne na „průměrnou mzdu“, jaké je celkové bohatství společnosti a jak je reálně rozděleno mezi lidi? Z hlediska propagandy pro současnou moc je úspěšný např. pseudovýzkum „Rozděleni svobodou“ Daniela Prokopa a kol. šířený veřejnoprávními médii (podrobně se s ním a s celým tématem vypořádávám zde).
Moralizování boje o moc
Údajná Stalinova otázka: „A kolik má ten papež tanků?“ zde při veškeré hrubosti jde k jádru věci. Chápete, na základě čeho dominoval a dominuje „náš západní svět“? Politika se točí dle zájmů nejbohatších vlastníků a nejsilnějších armád - pokud není aktivně působeno proti tomu. Vychytralejší ideologické proudy kombinují oslavu údajných vysokých morálních hodnot s částečným přiznáním podílu vojenské moci, ne-li její dílčí oslavou (s různými důrazy pro různé druhy poddaného publika).
Mystifikace ohledně „jednoty“ a „rozdělování“
Zde jde o podobný soubor triků jako u předchozího bodu. Již dobře vyzkoušené je národovecké (údajně "vlastenecké") rádoby sjednocování národa - kde se vždy nakonec najdou nějací zrádci, odpadlíci, „dezoláti“. Přitom celá politika - která naprosto nutně existuje v moderních společnostech - je založena na umění spojování a nového rozpojování. Podívejte se například na likvidaci zbytků a náznaků levicovosti u Pirátů nebo současně ztožňování propalestinských demonstrací levice s antisemitismem a terorismem. Sem také spadá hledání snadných terčů, kdy spíše pro „liberály“ to mohou být boje minulosti, pro „konzervativce“ a fašisty různé menšiny. A u obou také na dostatečnou vzdálenost, v Rusku a na Ukrajině.
Příkaz pozitivního myšlení
Předchozí body se týkaly minulosti a současnosti, zde půjde z definice o budoucnost. Všímáte si, jaký je tlak v konformních médiích a u ideologů statu quo na optimismus (srovnej příp. s pasážemi z Kunderova Žertu)? Jde na jedné straně o subjektivní obranu před depresí (jako např. v případě náboženských iluzí), na druhé straně jde o nejsyrovější ekonomickou a mocenskou praxi: když mají konzumenti „důvěru v budoucnost“, více utrácejí a sami si zacpávají ústa.
Vnitřní rozpory: strach a nafukování hrozeb
Napsal jsem v jiném článku, že „strach a moralizování jsou posledním útočištěm současné moci“. Je to myšleno časově i strukturálně. U moralizování nakonec jde o pocit, že jsem já - a moje skupina, parta, národ - lepší než ostatní (srov. se současným fanděním Izraeli a bestialitou vůči Palestincům). Strach vede střídavě k oněmění a k údajně „preventivně-obranné“ reakci, jako je podpora válek atd. Zde ale tedy také vidíme, že „povinný optimismus“ je doplňován i líčením budoucích temnot - k nimž se navrhuje neupřímné a iracionální řešení. Vnitřní rozpory ideologie konzervativní moci jsou její slabinou i předností (dovolíte-li tento zjištěný rozpor). Umožňují totiž cílit propagandu na různé skupiny a podle potřeby ukazovat tu či onu tvář. Na druhou stranu nemůže ideologie otevřeně přiznávat svou rozpornost, takže nadále účinnou kritiku představuje na tyto její vnitřní rozpory poukazovat. Posléze může nastoupit vyostřený cynismus a ideologická ledabylost, ale zde potom moc musí začít používat násilné či soudně represivní prostředky.
Můžete mi třeba do komentářů napsat, zda vám tyto popisy přijdou v souladu s realitou, popřípadě zda v nich něco podstatného chybí.
Tak hezké oslavy!
