Hlavní obsah
Názory a úvahy

Jak má stará důchodkyně stávkovat?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Courtney Brooks, RFE

„Mírová brigáda babiček“, o níž je řeč v závěru textu.

20. 4. 6:53

Dříve byly podstatnou protiváhou nadvlády kapitalistické vlastnické třídy odbory, ve své klasické podobě. Nyní jde o to vytvořit takovouto sílu také jinými cestami.

Článek

Bohužel se mi nikde nepodařilo dohledat, jaký obnos peněz pobírá Alexandr Mitrofanov z Lukačovičových Novinek. Je to škoda, neboť by to mohlo konkretizovat představu o tom, kde mocensky stojí.

Právě tento Mitrofanovův článek jsem si pročítal v metru, než jsem vystoupil na Národní třídě. Z ideologů v českých oligarchických médiích mi je smutně, trapně či naštvaně, takže jsem instinktivně vyhledal mezi vystupujícími někoho sympaticky vypadajícího. A zrak mi padl na fenku knírače v pleteném sice růžovém, leč vkusném kabátku. A panička v důchodovém věku působila také přívětivě. Prohodil jsem, že kníračka vypadá jako filosof Nietzsche v pozdním období, dozvěděl se, že už má dvanáct roků, s paní jsme si popřáli hezký den a rozloučili se.

A pak jsem ji potkal znovu. Už už jsem si chtěl koupit nějaké pečivo v druhém suterénním patře nákupního domu hrůzy jménem Quadrio a na poslední chvíli od toho upustil, když jsme se s paní shodli, že je nesmyslně drahé. Náš hovor se rozvinul tak, že jsme konstatovali drahotu i jinde a já jsem poznamenal, že vrstvičce bohatých, pro něž vládne současná vláda, se daří dobře. Paní řekla, že strašně nemá současnou vládu ráda. Totéž jsem snad vyjádřil i ostřejšími slovy a začali jsme obšírněji rozebírat vztah současné moci k chudým důchodcům, překladatelům/učitelům jazyků a dalším poddaným. Trochu jsem se rozřečnil a paní – je jí jedenaosmdesát let – mi řekla, že mluvím tak „profesorsky“, za což jsem se omluvil.

Za Babiše se přeci jako důchodkyně měla o maličko lépe. Připomenuli jsme si, že tehdy seděla na ministerstvu sociálních věcí ČSSD skrze Janu Maláčovou a také, co je zač Babiš: jeden z největších českých vlastníků, kterému jde především o vlastní profit. Paní mi sdělila, že když sedí sama doma u televize (už dvacet let je vdova), zástupcům současné vlády nadává. Řekl jsem, že já nadávám zpoza počítače a že zvlášť spadeno mám na Piráty, kteří se mi věkově blíží, a že je musím považovat za pouhé „dredaté ódéesáky“, čemuž se paní smála.

Prý by se ale vláda neměla starat o Ukrajince, nýbrž o vlastní občany. A všude paní slyší ukrajinštinu či ruštinu a některé ty Ukrajinky jsou tak nevychované, ani jí staré důchodkyni nechtějí uhnout na chodníku. Jestli ona nás ta vláda snad nechce těmi Ukrajinci nahradit. Zde přijměte: neříkala to s žádným zuřivě nenávistným fanatismem, dodala k tomu však zároveň, že „teda nesnáší Rusáky“. Avšak i zde: neoponovala, když jsem prohodil frázi o tom, že je hloupé takto zobecňovat, a pustil se do poněkud krkolomeného líčení o tom, že utlačovaní lidé (vychovávaní stalinsko-brežněvovským a potom oligarchickým systémem) nakonec vůbec nemusejí být bezprostředně sympatičtí, ale že bychom se právě vždy měli pokusit být solidární s těmi dole.

Ještě jsme probrali to, co je vypíchnuto v nadpise. Paní prý téměr pokaždé volila sociální demokraty a je pro ní důležitý princip sociální rovnosti. Hamáčka strašně nemá ráda. Já taky ne a zmínil jsem, že nyní dělá „poradce“ zbrojařům. Rozvinuli jsme úvahy o tom, jak by se mohla sociální demokracie navrátit, s jakou drtivou mocenskou opozicí v oligarchizovaných médiích i vlastním karierismu se bude potýkat a co bychom pro to mohli udělat my. Prý nebude vstupovat do této strany. Já taky ne, neboť jsem jí sdělil, že jsem coby demokratický socialista nalevo od sociálních demokratů, ačkoli je považuji za spojence.

Leckdo pochopí, jak nám bylo při rozhovoru s paní smutno (pouze fenečka knírače, která má už dvanáct roků, to zpestřovala ňafáním na opodál drženého corgiho, což jsou ti psi, jež měla anglická královna). Takže jsem trochu zoufale improvizoval a mluvil o nutnosti resuscitovat odborovou činnost, inspirovat se v zahraničí, vytvářet aktivitu zdola.

A nechtěla by paní stávkovat? Tu myšlenku vzniklou z tísně jsem dále rozvíjel. Pracoviště se dost proměnila od doby fabrik a větších pracovních kolektivů spojených místem i stejnou pracovní dobou. Staréodbory nejsou mrtvé, ale jejich část je třeba přizpůsobit novým podmínkám. Solidaritu stávkujícím nakonec může vyjadřovat kdokoli, jako ve Francii. Vzpomněl jsem si, že jsem cosi slyšel o stávkách umělců – ve smyslu zastavení tvorby třeba i malířů. A tedy nadhodil: nechtěla by paní stávkovat tak, že dočista přestane být na lidi milá, psa (dočasně) znetvoří a bude šířit spíše temnotu s požadavkem změny poměrů, jinak že už nebude tou milou paní jako dříve?

Pokoušeli jsme se té myšlence alespoň zasmát a rozloučili se pak.

Mitrofanovovi jde o co?

Teď zpátky k panu Mitrofanovovi z Novinek oligarchy Lukačoviče. Na úvod jedné ze svých četných „úvah“, či jak jeho žánr vlastně nazvat, si dělá legraci z reálné chudoby důchodců a jiných občanů a jejich obav z dalšího propadu tzv. životní úrovně. Po vykreslení satiricky míněných obrazů apokalypsy se hned rozepisuje o jakýchsi „krysařích“, jejichž „cílem je přivést co největší část společnosti na pokraj nervového zhroucení, kdy bude možné vyděšeným jedincům nakukat cokoli a oni uvěří, protože se pořád všeho bojí“. Namísto vlastního pokusu o popis rozsahu sociálních problémů stanoví pouze, že „je krize. Ceny jsou vysoké. Situace ve světě je neklidná“.

Nezmiňuje tedy pohodlně např., že došlo k největšímu poklesu reálných mezd od roku 1989, respektive déle, nezmiňuje obří zisky energetických firem, bank, zbrojařů atd.a naopak odložení zdanění „mimořádných zisků“ až na tento rok (!), přičemž se nyní dovídáme, že v rozpočtu je „chyba“ a místo údajně očekávaných 100 miliard na zdanění mimořádných zisků se vybere pouze 40 mld.(!!!). A to v situaci, kdy ministr financí navrhuje snížit zdanění hazardu (že by to souviselo s placením politických stran hazardními oligarchy?) a zvýšit DPH, což samozřejmě opět postihuje chudé obyvatelstvo i tzv. „střední vrstvy“.

V dohromady kratičkém textu stihne ještě pan Mitrofanov napsat, že „naposledy byl šrumec kolem vládou neschváleného materiálu o daních, který neplatí a platit v uniklé podobě nejspíše nebude“, přičemž buďto má nějaký privilegovaný vhled do „kuloárů“, anebo (patrně správně) počítá s tím: že vláda zavaluje veřejnost všemožnými sociálně brutálnímiu návrhy, testuje její reakce a potom jí dá vybrat, které z očí chce vydloubnout. Mitrofanov nezmiňuje ani jedno z toho.

Nicméně prý „svět se rozštěpil. Nejen v Česku, ale všude probíhá válka mezi dvěma nekompatibilními větvemi lidstva, které zastupují politici stojící na té či oné straně“. Pozorní žáci pana Mitrofanova si poznamenají „nekompatibilní větve lidstva“. Neboť pokračujeme: „I u nás se rozhoduje, zda tady bude návrat k normalizaci pod ruskou kuratelou, tentokrát v drsnější podobě, nebo se uchrání život vzniklý po listopadu 1989. Jenže pro to, aby se zachoval, je nutné, aby lidé věděli, že jsme ve válce, byť je u nás v jiné podobě než na Ukrajině, a že místo strachu je pragmatičtější počítat s krizí a být na ni připraven.“ Pište si to: návrat k normalizaci pod ruskou kuratelou + jsme ve válce. Především pan Mitrofanov, on je v první linii té války (byť v jiné podobě).

A ve velkém finále se dozvíme, že „nejrozumněji se chová bývalý generál, nyní prezident Petr Pavel“ a že „za pozornost rozhodně stojí i postoje náčelníka generálního štábu Karla Řehky“, tedy: „Žádné strašení [například ruskou kuratelou, pozn. A.B.], ale též žádné růžové brýle“. Nýbrž nákup vojenské techniky – přičemž zbrojaři se nemusejí pbávat atakování zisků válečnou daní.

Kdyby nebyl příslib dialogu se současnou českou mocí a jejími privilegovnými podporovateli fraškou, zeptal bych se pana Mitrofanova: 1) Co on dělal za normalizace (která prý byla mnohem méně závažná než ta hrozící nyní od Ruska – což on tvrdí)?, 2) Jak chápe svůj vývoj od redaktora dříve levicového deníku Právo k nynějšímu stavu, kdy do Novinek oligarchy Lukačoviče píše články tohoto typu a úrovně?, 3) Chce pan Mitrofanov předstírat, že žijeme ve spravedlivém systému?

Odborová činnost tradičním i novým způsobem

Ve francouzských protestech proti neoliberálně pravicovým reformám na úkor většiny obyvatelstva a ve prospěch bohatých hrají zásadní roli odbory. Ale protesty nestojí jen na nich. (S paní mající kníračku jsme se shodli, že obdivujeme francouzské protestující, že se skutečně bouří a rozumí situaci narozdíl od většiny těch našich českých slouhů.)

Odbory u nás svolaly nepříliš početné demonstrace v závěru minulého roku, prezidentský kandidát Středula po opatrňoučkém vystupování v debatách utekl z boje a doporučil samu prof. Danuši (která „vždy volila pravicové strany“)! Letos v nedávné době uspořádaly odbory KOVO demonstraci proti zvýšení věku odchodu do důchodu, kam pozvaly jednoho z největších českých vlastníků, Babiše, a zástupce „hnědé ODS“, R. Fialu z SPD. (Tyto dvě strany například ještě v roce 2021 odhlasovaly spolu s ODS zrušení „superhrubé mzdy“, což vedlo především ke snížení daní pro bohaté.)

Zároveň se letos v únoru odehrál průlomový protest „prekarizovaných“ pracovníků (tedy lidí s „flexibilním“, dalece nezajištěným pracovním poměrem) z doručovatelské firmy Wolt. A mluvíme-li o „prekérních“ či „prekarizovaných“ zaměstnancích, jsme právě ve sféře, kdy částečně přestávají být platné staré tradiční odbory a začíná být nutné vymýšlet jiné formy organizování a kolektivního nátlaku za zlepšení podmínek. Jedním z nejvýznačnější zastánců tohoto pojmu je Guy Standing, který mluví o „prekariátu“ jako o proměněné podobě proletariátu, tedy lidí v podřízeném postavení z hlediska skutečné společenské moci. Zde v roce 2016 krátce vysvětluje tento svůj pojem (k dispozici titulky), zde potom mluví obecněji o „rentiérském kapitalismu“, jak definuje jeho současnou fázi, a o „přicházející vzpouře prekariátu“. Čtenáři si v češtině mohou dále přečíst Standingův rozhovor o tzv. „nepodmíněném základním příjmu“, což je zde pro nás také velmi relevantní.

„Prekarizovaná“ je již většina pracovních míst. Standing jako náležitost uvádí ztrátu představy kariéry a postupu na vyšší pozice, což úzce souvisí s nutností pracovat na částečné anebo mikroúvazky v několika „síťově“ uspořádaných zaměstnáních. Souvisí to ale podstatně i s dlouhodobě stagnujícími reálnými mzdami (to se v „západním světě“ týká celé dolní poloviny zaměstnaných), zároveň je zde velmi významným faktorem tzv. „neoliberální“ politika (Macron či Fiala) spočívající ve snižování ochrany zaměstnanců, přímých či nepřímých útocích na odbory, privatizaci a komercializaci služeb státu. Čtenáři se také ve Standingových přednáškách a jeho knihách dozvědí o jeho rozčlenění prekariátu na „atavistickou“ a „progresivní“ část, přičemž první jmenovanou jmenovanou spatřuje jako klíčový faktor volebního vítězství např. Trumpa (který situaci těchto lidí ještě zhoršil).

Čeští poddaní se u takového Marka Švehly od oligarchy Bakaly dočtou o odborech jako o „organizaci, kterou s proměnou práce potřebuje ke svému životu čím dál méně lidí“. Těžko říci, co pan Švehla od pana Bakaly ví a co z toho má říkat. Např. v USA stagnovalo členství v odborech na dost nízkých hodnotách, zároveň je ale zaznamenán vzrůst odborové aktivity. To platí i pro letošek a platí to i pro Velkou Británii, kde jsme již byli svědky poměrně rozsáhlých stávek v dopravě a ve zdravotnictví– a nárůstu členství v odborech. Velmi zajímavý je také vývoj ohledně „proměněných firem“ jako je Amazon, ohledně kterého organizuje jak zaměstnance tak tlak veřejnosti na skutečné zdanění panevropské hnutí Janise Varufakise Diem25, nebo síť rychlých kaváren Starbucks v USA a jinde, kde se daří ve velkém organizovat zaměstnance a stávkovat za lepší podmínky.

Po velice stručně načrtnutém přechodu od „starých“ k „novým“ odborům se můžeme pomalu vrátit k české jedenaosmdesátileté důchodkyni a k úvodu našeho textu. Na úvodní fotografii jsou příslušnice hnutí „Grannies Peace Brigade“ (tedy „Mírové brigády babiček“), které protestovaly před deseti lety proti zabíjení za použití dronů ve „válkách na dálku“ prezidenta Obamy. Zakladatelka příbuzné organizace „Grannies Against War/Babičky proti válce“, Joan Wile, sdělila, že se ve svých jedenaosmdesáti letech vrací z „aktivistického důchodu“, kdy se věnovala hře na klavír, znovu k protestům, protože nemohla přihlížet tomu, co americká armáda provádí v Afghánistánu a Pákistánu. Jedenaosmdesát let.

Podobnou organizací jsou „Raging Grannies/Zuřící babičky“ mající původ již v roce 1986 v Kanadě, které například protestovaly proti toxickým skládkám firmy Tesla v souvislosti s výrobou „čistých aut“. Ano, přes zároveň ponižující i heroický dojem mohou protestovat i lidé v pokročilém důchodovém věku. Leckteří čtenáři ale z dosavadního textu patrně vyčetli, že nejde jen o věk, ale téžo takové postavení společnosti, které neumožňuje typickou kolektivní odborovou akci. A také o aspekt extravagantnosti, který je rozhodně přítomen u výše popisovaných organizací důchodkyň. Pokud popustíme uzdu fantazii – a necháme se inspirovat třeba skečem Monty Pythonů, kdy „Pekelné babičky“ s heslem „Make Tea, Not Love“ atakují motorkáře - můžeme si představit třeba okupační stávku důchodců v parku. S transparenty a cedulemi proti asociální politice. Nátlak mohou vytvářet třeba strašením dětí pomocí zubních protéz – a nepřestanou dokud se nezmění poměry!

Trochu vážněji by to vypadalo v případě okupací poboček pošty na protest proti jejich rušení. Zde by se staří lidé mohli sejít s mladými. A potom na kafi, kde by mladým povyprávěli třeba o tom, že v ČSSR měl onehdy poměrně vysokou atraktivitu „socialismus s lidskou tváří“ čili skutečně demokratický socialismus anebo že různé „morální a demokratické obrody“ pravicové moci vždy vedly k tomu samému. Nežijeme ve spravedlivé a skutečně demokratické společnosti. Stejně jako ve Francii se prostředkem nejdříve odporu a potom snad i pokroku může stát solidarita všech v podřízeném společenském postavení. Klíčové je učit se z minulých chyb i chování moci. A být otevřený pro to, že třeba i tuze opatrní a konformní čeští vysoškolští učitelé mohou – navzdory skepsi, Bakalovu Švehlovi i „dobrému tónu“ – začít objevovat odbory a možná i používat své vzdělání k budování lepšího světa.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz