Článek
Na 17. října vyhlásili vysokoškoláci (učitelé i studenti) - pod hlavičkou vysokoškolských odborů VOS - „výstražnou stávku“.
Aby nikdo nedošel traumatu z takových věcí, jako jsou odbory a stávka, trvalo to pouze jednu hodinu. A bylo to „výstražné“. Takže se spolehněte, že až půjde opravdu do tuhého, budou to dvě hodiny!
Avšak věcně: ta jedna hodina „výstražné stávky“ byla myšlena celostátně, snad jako jakési minimum či kompromis. Některé univerzity a fakulty ale stávku pojaly jako celodenní.
Výstražná stávka, pokorná stávka a stávka účinná
S jakým „předvěděním“ české veřejnosti můžeme počítat? Kolik lidí si pamatuje vyskoškolské protesty nazvané „Týden neklidu“ před deseti lety? (Zde odkaz na dobový článek v Blesku oligarchy Křetínského.)
Tehdy se mluvilo o „reformě školství“ a ministrem byl egregický Josef Dobeš. Po protestech na jeho místo nastoupil nějaký Fiala z ODS.
Protesty a stávky probíhaly tehdy v řadě měst a v Praze na všech školách vyjma VŠE. Například v bývalém studentském klubu K4 v Praze se konala nejedna podnětná diskuze, přednáška atd. Část organizátorů protestů potom spojila síly s ostatními odbory a spolupořádala do té doby největší demonstraci od roku 1989 proti pravicové vládě (odkaz je z provládního idnes.cz, než jej koupil „jediný zlý oligarcha“ Babiš).
A nyní? Zatím byl letos jeden cudňoučký protest nazvaný „Hodina pravdy“, o němž jsem také psal. A teď tedy učitelé i studující na jejich podporu uspořádali v Praze alespoň jakýsi protestní pochod, zapojila se olomoucká univerzita, částečně Brno.
Při vyhledávání různých odezev na stávku jsem na Facebooku narazil i na text člověka vystupujícího jako „Tichopád Aleš“, který je patrně tímto docentem přírodních věd:
Tohle nedávám. Je pravda, že na univerzitě někdo vydělává pouze 30 tisíc hrubého. A je to tak dobře. Je to totiž proto, že je tam zašitý od státnic, nic moc neumí a tak dělá administrativu. Také nejspíše nepublikuje dost vysoko a kvalitně, nemá spolupráce a nikdo mu tedy nechce dát grant. Je to zacyklený proces nepochopitelný a zdánlivě nespravedlivý pro všechny, kteří univerzitu zvolili jako závětří, kde se nikdo moc neptá, kam navíc není moc vidět, a odkud se za neschopnost a lenost většinou nevyhazuje. Ti „schopnější“ si tím pádem umí zajistit hned několik univerzitních úvazků. Ti, kdo opravdu něco ví a umí, si i na univerzitě umí vydělat - třeba právě na grantech a smluvním výzkumu. Ty jsou totiž jedinou selekcí schopností, kterou normální smrtelníci ve firmách mají ráno ke snídani, a do té se ne každému docentkovi chce. Česko oplývá hojností grantových výzev, a to i v humanitních oborech. Já dnes nestávkuju. Píšu grantovou žádost a dělám na aplikačním projektu. Zašívárna a nabubřelé akademické ego mě nebaví.
Dělali jste si výpisky? Z pana docenta i z předchozích odkazů? Pak jste jistě narazili na polaritu mezi „humanitními obory“ a těmi ostatními. Jak na rovině platových rozdílů, tak na rovině podpory veřejnosti a politické reprezentace. (Sociologové vědí, že korelace neznamená kauzalitu, ale ony spolu tyto české procesy možná trochu souvisejí.)
Pan docent také mluví o grantech, „selekci schopností“ pomocí peněz (z čehož musíme dedukovat, že taková Sorbonna byla donedávna naprosto neefektivní institucí), o ulejvácích. Jako by vysílal prazvláštně rozdvojený signál: více tržní disciplíny a zároveň více pokory!
V naší společnosti mají lidé hodnotu jako zdroje zisku vlastníků
Na dotčené téma grantů coby zdroje financování se České televizi vyjádřil proděkan olomoucké Palackého univerzity Petr Bilík:
Všichni dobře vědí, že stačí jediný výpadek grantové úspěšnosti a se základní mzdou se zkrátka neuživí. A stát permanentně ve frontě na vlastní financování je neúnosné.
Zvídaví lidé, kteří by možná mohli studovat vysokou školu, by se mohli ptát, odkud se takové granty berou a na základě čeho se rozdělují. Zde by začínala potenciálně dobrodružná cesta mystérii Evropské unie, kterou zde zatím nepodnikneme.
Odpovíme ale alespoň částečně se zodpovědně-disciplinovaným panem docentem Tichopádem. Jeho obor se může mnohem lépe nabízet coby sluha soukromého zisku. Dle přání a zájmu určitých velmi mocných segmentů společnosti je zdravotnictví byznys - kterým by mělo být i školství. Právo je byznys (mimochodem pro jeho nižší vykonavatele výrazně ohrožený umělou inteligencí). Zemědělství je byznys. Ekonomická teorie a statistika je byznys, respektive propaganda. Psychologie to samé atd. Nebo ne tak docela?
Jako se vzpírá komercionalizaci zdravotnictví, tak se jí vzpírá třeba sociologie. Ale samozřejmě na druhé straně stojí lidé, kteří vidí ve zdravotnictví zdroj zisku (jedním je např. „opoziční“ oligarcha Babiš) a sociologie má být nástrojem účinné kontroly společnosti a její indoktrinace dle přání mocných.
Takže myslíme-li to vážně s opravdovějším vzděláním, vědou, která se nespokojí s tím, že bude sloužit zájmu rentiérsko-kapitalistických vlastníků včetně třeba zbrojařů a reklamních manipulátorů, tak se zde opravdu otevírá zásadní otázka financování.
A drzí vrtalové, kteří jsou chvíli bez dozoru a nepíší zrovna aplikační žádost, mohou začít třeba přemýšlet, jak by mohlo vypadat účinné progresivní zdanění, které by přinášelo dostatečné finance do vysokého školství včetně humanitních oborů. Kdyby náhodou v životě nešlo jen o technická řešení problémů (já jako především humanitně vzdělaný člověk si velmi vážím dobrých zemědělských techniků, lékařů, potravinářských chemiků či opravářů tramvají), tak by se různí nebezpeční provokatéři dokonce mohli pokusit politicky oslovovat i mimouniverzitní veřejnost jako při „Týdnu neklidu“ před deseti lety.
Česko je změřitelná, porovnatelná a změnitelná země
Opravdu máme mnoho paralel a srovnání různě po světě (beznadějní humanitní vědátoři mohou zprostředkovat i cizojazyčné zdroje). Například v USA a Británii privatizace a zkomerčnění vysokého školství už dávno proběhly. Výsledkem jsou ochromující studentské dluhy za školné, podřízení vědy účelům zisku a propagandistické manipulace. Naopak v Německu a Francii se proti tomu několikrát zvedl mnohem méně cudný odpor než v Česku.
Pan docent výše má přeci jen trochu pravdu, že někteří lidé jsou na vysokých školách „zašití“. Údajně myslící lidé se chovají v původním starořeckém smyslu jako idioti - to jest privátní lidé neschopní se účastnit života obce.
Pokud se přeci jen začnou zahazovat s něčím tak nízkým, jako je politika a budoucnost naší společnosti, tak právě při zkoumání srovnatelných procesů v jiných zemích zjistí, kam vede koncepce pana Tichopáda nebo taktika ministra Beka. (Vpravdě báječným dokladem vysokoškolského „úspěchu“ je například profesorka (!) Danuše Nerudová.) Možná také nabudou „zakázaného“ povědomí o tom, že společenský tlak na zachování nekomerčních státních služeb jako vzdělání či zdravotnictví vychází podstatným způsobem politicky zleva. (V Deníku Referendum Jakuba Patočky před deseti Jan Chromý preventivně zdůrazňoval, že „nejde o týden levičáků“ a i dnes jistě najdete podobné zodpovědné hlídače čehosi.)
Ono potom se vyznat v tom, o co mocensky jde, je snad jen o trochu složitější nežli analýza fotbalu. Jak by mohl potvrdit třeba profesor Petříček, který původně účinkoval v reklamě na Piráty, ale třeba od té doby nabyl dalšího poznání.
