Článek
Bylo to dost hrozné představení. V raně jarní den letošního roku jsem si udělal čas přijít na odborářskou demonstraci s velmi krkolomným načasováním.
Vedle zástupce pořadatelů ze svazu KOVO, Romana Ďurča, se chystal k řečnění Michal Šmarda (jehož „SOCDEM“ se nyní nechává pacifikovat oligarchy). A Radim Fiala z SPD! Šmarda během svého projevu alespoň pravdivě uvedl, že podstatný deficit příjmů rozpočtu vytvořil dárek bohatým v podobě zrušení „superhrubé mzdy“ - hlasy ANO, ODS a SPD.
O R. Fialovi a SPD toho lze říci ještě mnohem více: je to podnikatelský projekt T. Okamury s pravicovým programem a tendencemi ve prospěch vlastnické třídy. Tváří se sice částečně „levicově“ (jako třeba i Piráti), ale jeho politika nesměřuje k sociální spravedlnosti a zlepšení pozice obyčejných lidí. Pouze jsou loveny hlasy skrze národovecká a rasisticky zabarvená hesla. (U jiných pravicových stran jsou používány částečně stejné a částečně odlišné triky, jak získat hlasy poddaného obyvatelstva.)
Byl poměrně útrpný i projev odboráře z Mladé Boleslavi, který napadal opatření (silně prolobbované a mlhavé EURO 7) a vůbec snahy o ekologické regulace včetně omezení automobilů na fosilní paliva či osobních automobilů obecně. Toto je velice podstatný sporný bod, který hrál roli také při protestech „žlutých vest“ proti francouzské vládě bohatých reprezentované Macronem, která sice částečně správně chtěla zavést „ekologická opatření“, ale jejich náklady plánovala svalit na běžné a nemajetné obyvatelstvo. Demagogicky-zjednodušující postoj vůči „Zelenému údělu“ v duchu zájmů automobilek má bohužel i Kateřina Konečná z reliktní KSČM, jež také mluvila na této vypečené demonstraci (jíž jsem se zúčastnil).
No, a potom se s odborářskou šálou KOVO objevil jeden z českých oligarchů, kterému bylo bohužel i tleskáno. Důchodci právem považují z hlediska svých důchodových příjmů Babiše za menší zlo než Fialu, Jurečku a další „demokraty“ (a proto má jejich volba opravdu svou racionalitu!). Ale zůstává platit, že zájmy kapitalistického vlastníka Babiše jsou přímo protikladné zájmům naprosto drtivé většiny obyvatelstva. Což tedy platí i ohledně ostatních oligarchů, kteří si vodí vládu „demokratů“, strany v ní zastoupené, ale nyní částečně i „opozici“ v podobě sociálních demokratů. Naštěstí se ke mně připojilo několik lidí, když jsem zástupce „hnědé ódéesky“ (tedy SPD) a Babiše posílal ke všem čertům.
Nezbývá než být jako boxeři tančící mezi vejci
Pište si, že SPD ani ANO nejsou přáteli běžných pracujících a odborů, ani lidí bez práce. S odborovými předáky je to složitější.
Podívejte se na česká média - s tím, jak jsou ovládána - a uvidíte, že je zde dostatek propagandy proti „odborovým předákům“ či „bossům“. Některé finty jsou tak staré jako moderní kapitalismus. Boj odborů je politický - i když se to nějakým andělům „pravdy a lásky“ z pravicově indoktrinačních médií nelíbí, respektive to využívají ke svým útokům. Politika je boj o moc. A pro dosažení politických cílů - ty své opakovaně otevřeně a podrobně popisuji - je potřeba jednat prakticky a takticky.
Když Babiš zastíní odborářskou demonstraci a protestujícím je jako „alternativa“ nabízena ultrapravicová SPD, je třeba proti tomu bojovat. To je na běžných členech odborů, aby vytvořili takový nátlak na odborové šéfy, aby se to už příště nestalo. Odbory musejí mít vnitřní demokracii, ale zároveň musejí být akceschopné. Nejde rozmělnit veškerou disciplinovanost, ale zároveň nelze tolerovat ve vedení lidi politicky slepé, zkorumpované, pravicové.
Pište si, že skuteční nepřátelé odborů z indoktrinačního aparátu české moci vymýšlí tisíc a jeden způsob, jak odbory diskreditovat, vnitřně znesvářit, paralyzovat (srov. zde). Neexistují jenom hlavní centrály jako KOVO či ČMKOS, ale i nezávislé a radikálněji demokratické odbory. Pro pokrok směrem k levicovým cílům odborů je ale nutné tvořit všemožná spojenectví.
Současně je třeba se mít na pozoru před „žluťáckými“, to jest účelově vytvořenými pseudoodbory sloužícími jako nástroj zaměstnavatelů (a pouze odborových šéfů). Za poslední léta jsme viděli docela mnoho příkladů úspěšného odborového organizování a stávek. I zde je potřeba vyhlédnout mimo provinční českou kotlinu do zemí s mnohem bojovnějšími odbory (což je v dnešní době automatických překladačů stále snadnější).
Rozsáhlé stávky nejsou a nebudou „nepolitické“ - jak se k takovému popisu nechal v době masivního odborového protestu před deseti lety donutit i Jaroslav Zavadil (který pak šel s Kalouskem na pivo). Krajně nedůvěřivým je třeba být i vůči současnému Středulovi. Vzpomeňte si, jak zběhl z prezidentské volby - a doporučil k volbě zcela pravicovou Danuši Nerudovou (která nyní zatoužila po kariéře europoslankyně za STAN)! Středula sice tlačí v určitém směru na pravicovou vládu, ale v tom správném směru je třeba ještě mnohem silněji tlačit na Středulu - anebo vynutit jeho nahrazení, pokud bude příliš měkký a zkorumpovaný.
Zároveň je potřeba akceschopná disciplinovanost. Život není vždy jednoduchý. A politika je umění spojování, ale potom i rozpojování. A potom zase spojování. Doufám, že si alespoň trochu rozumíme.
