Článek
„Dotáhneme změnu“, tak zní heslo, jímž se zaštiťuje organizace Milion chvilek pro demokracii v rámci své reklamní kampaně před prezidentskými volbami.
Dnes pořádal Milion chvilek pro demokracii demonstraci na nádvoří Pražského hradu. Nechyběla slova mluvčí Strašákové (která mi ještě na základě slibu dluží odpověď na otevřený dopis) o tom, že akce je pořádána „abychom ukázali, že od nového prezidenta chceme demokratické hodnoty. Otevřenost jeho i Hradu lidem, odvahu, upřímnost a lidskost“, nechybělo vystoupení textaře a sázkařského podnikatele Horáčka ani Jaroslava Hutky.
Heslo „dotáhneme změnu“ dále rozvedl spolek u příležitosti dnešní demonstrace takto: „Akce je dalším krokem na cestě ke změně, která začala už před 5 lety. Vlna občanské aktivity vyvrcholila v podzimních volbách v roce 2021, kdy se lidé postavili za demokratické hodnoty strategickou volbou koalic, které se k nim hlásily“.
Co se za posledních pět let stalo s mocí v české společnosti
„Změna“ – což je jedno z nejprázdnějších politických hesel – jistě nastala (z podobného důvodu je mezi hloupými lidmi tak oblíbená oslava Silvestra). Změna je život, jak se říká.
Vyměnilo se tedy osazenstvo vlády a parlamentu – kde jsou nyní výhradně pravicové strany. U bývalé i současné vlády lze popsat jejich mocenské afilace, hlavní mocenský zájem, způsoby jeho prosazování, různé „červené linie“ a „posvátné krávy“.
Něco velmi, ale opravdu velmi podstatného se však nezměnilo. Kdo se podívá na žebříčky bohatství, jak je sestavuje například Forbes, uvidí v prvních desítkách pozic víceméně ty samé známé tváře, z nichž si mnohé zajisté přilepšily. Co se týče naprosto klíčových ukazatelů sociálního rozvrstvení a rozdílů – které jsou tak klíčové, že jsou co nejméně zveřejňovány či pokřivovány jako v případě pseudovýzkumu Rozděleni svobodou – tak neexistuje žádný, který by dokládal, že se česká společnost posunula směrem k větší majetkové rovnosti. Což by pro staromódní lidi mohlo být určitým indikátorem „demokracie“…
Naopak jsme svědky tohoto: pokračující oligarchizace českého mediálního a veřejného prostoru, přesouvání břemene ekonomických krizí na podřízené obyvatelstvo, od daní dalece osvobozené a dílem astronomicky rostoucí zisky kapitalistických vlastníků. A jako téma ještě na jinou úvahu: nahrazení politiky a skutečného aktivismu pseudoaktivismem úzce spjatým s konzervativní mocí (jako uMilionu chvilek pro demokracii) či spojeným s předními kapitalistickými aktéry (jako sponzorování „klimatických hodin“ tzv. Festivalu svobody ze strany České spořitelny neboli Erste Bank).
Po poctivém a podrobném probrání dat o vývoji naší společnosti bychom nejspíše museli konstatovat toto: úroveň demokracie u nás poklesla, došlo k nárůstu rozdílů mezi nejchudšími a nejbohatšími a mocná oligarchie posílila ve svém nekontrolovaném a nedemokratickém vlivu.
Koho chcete volit – spíše pro oligarchii, nebo proti ní?
Avšak Milion chvilek „dotahuje změnu“. Asi tím myslí k lepšímu. (A beznadějně staromódní lidé se opět mohou ptát, zda je to vlastně pravda.)
Psal jsem již o poměru oligarchy Babiše ke dvěma upřednostňovaným kandidátům, Pavlovi a Nerudové. Znovu také doporučuji si z dohledatelných údajů zjistit, s kým jsou daní kandidáti propojeni a kým se zcela ze svého rozhodnutí obklopili, příp. nechali obklopit. Myslím, že u Nerudové i Pavla coby kandidátů Fialovy neoliberální vlády jde především o to, aby buďto aktivně podpořili klasickou pravicovou privatizační agendu na poli důchodového systému, zdravotnictví (zde má svůj zájem i oligarcha Babiš), školství atd., (a)nebo k tomu drželi ústa. Dobře to bylo vidět při neoliberální ofenzivě Nečasovo-Kalouskovy vlády – a deset let není tak dlouhá doba.
Nicméně Nerudová i Pavel, u nichž nejednomu může připadat, že náhle nasazují jakési „levicové a lidové mimikry“ (o nichž jsem také opakovaně psal), aby učinili marketingový produkt, jímž sami jsou, atraktivnějším, jsou tedy evidentně také hlavními kandidáty Milionu chvilek. Ten se například, pokud vím, nikdy nevyjádřil k tomu, kterého „demokrata“ považuje za „nejdemokratičtějšího“ a kterého vlastně preferuje. Což je vlastně poněkud zvláštní…
Ačkoli si říkají „demokraté“, při svém výběru prezidentských kandidátů se chovají tak, že jasně upřednostňují kandidáty, na jejichž kampaň bylo investováno nejvíce peněz, mají podporu vládnoucí neoliberální koalice a českých většinově oligarchických médií.
Před parlamentními volbami bohorovně vyřadili ČSSD – a Stranu zelených - z tábora „demokratů“ a celý rok 2022 jsme mohli sledovat – a s Babišovým vládnutím porovnávat – k čemu všemu hrobově mlčeli. Jisté „přátelské“ styky mezi pravicovými stranami české oligarchie a Milionem chvilek patrně budou existovat, ostatní obstará obecná a široká pravicová a neoliberální indoktrinace mezi mladými, kdy pravice je ze svých protidemokratických tendencí vyviněna, kdežto nejslabší sociálně demokratická opatření byla pro české žáčky ocejchována jako první krůček ke gulagu.
Česká ideologie aneb Možná bychom nelhali druhým, kdybychom nelhali sobě
Milion chvilek pro demokracii sehrává velmi důležitou ideologickou úlohu: je vehiklem pro stáčení latentní nespokojenosti středních vrstev znovu k pravicovému pólu politiky, jejímž důsledkem je tato nespokojenost.
Bájná „střední třída“, která je prý „zárukou demokracie“ a do značné míry de facto ztotožňována s pojmem „občanská společnost“ u nás (Zeman tyto lidi jednou ne zcela neprávem nazval „lepšolidi“), má také své velmi temné stránky: svým konzumerismem a sociálním šplhounstvím intenzifikuje průmyslovou devastaci přírody a klimatu, v minulosti byla nositelkou fašistického hnutí v Itálii a v nacistickém Německu. Minimum, jež lze konstatovat zde: střední třída (mnozí její zástupci se vám na kameru či mimo ni vyznají z nenávisti k „dezolátům“ stojícím ještě kousek pod nimi) není nějakou stálicí demokracie.
Avšak má klíčovou roli při tvorbě a testování ideologie, jež má v kapitalistickém systému nadvlády za úkol tuto nadvládu dílem ospravedlňovat, dílem překrucovat, dílem popírat.
Z tohoto důvodu je prapodivné, proč teoretik řadící se v širokém smyslu k anarchismu a levici, Ondřej Slačálek, nakonec myslím s podobnou „černou magií“, kterou pár řádků předtím vyčítá Pithartovi, částečně přitakává Nerudové a opakuje myslím slaboduše-lacinou mantru o tom, že explicitní oligarcha Babiš by byl rozhodně horší na prezidentském postě nežli kandidáti Fialovy neoliberální koalice Nerudová a Pavel.
Myslím, že by bylo zajímavé v otevřené debatě konfrontovat Slačálka a například paní Strašákovou, abychom mohli zjistit, jak to s námi vlastně myslejí.
