Článek
Byl tu také zlý panáček
bojoval s furianty a tancem
z kazatelny je posílal na hanbu klečet
teď tu však mají ty ovečky katolické
pastýře liberálního
hrají na harmoniku tancují dopřávají si lásky
krásní uličníci jako všude
kreslí na všecky trámy střapaté kosočtverce
všichni však chodí do kostela
jedni poněvadž ještě věří
druzí aby je věřící nepomlouvali
ale na jejich Pochválen…
svět jim odpovídá Dobrý den
Píše Stanislav Kostka Neumann roku 1936 v básni Tatranská dědina. Pokračuje:
Je tu jediný kramář s výkladní skříní
nikoli Žid už nýbrž Čech
s mnoha omluvami upozorňuje cizince
aby nebydlili v penziónu u jeho domácího
poněvadž sem chodí četníci
hledat komunistickou literaturu
kterou prý Polák pašuje do Polska.
Hlupák
kdybychom to byli věděli
jistě bychom se tu byli ubytovali…
Je mokrý červen
v horách už dvakrát ulehl znova sníh
a bílá ruka na tatranské stěně
je zase bělejší
bílá ruka míru -
alespoň se tomu podobá.
Tehdy začíná ostrá fáze Španělské občanské války, kdy fašistické a další pravicové síly zaútočí na socialisty, komunisty, anarchisty a republikány, kteří sjednoceni v Lidové frontě vyhráli parlamentní volby. Pravici a fašisty podporuje Salazarovo Portugalsko, Mussoliniho Itálie a Hitlerovo Německo. Ale svou nečinností či tichou podporou také drtivá většina „demokratického západního světa“. Účinnou pomoc poskytuje pouze SSSR a Mexiko. Z Československa však přišlo proti pravicovým kontrarevolucionářům bojovat přes 1000 dobrovolníků, tzv. interbrigadistů.
V této době se Neumann upíše obhajobě stalinisticky ovládnutého SSSR, kde jsou novou mocí vražděni revolucionáři a organizátoři vítězství v Ruské občanské válce proti silám pravicové reakce - podporovaných Československem či „demokratem“ Churchillem. Ve třicátých letech se léčí s vážným onemocněním v Poděbradech a druhou světovou válku přežije na venkově. Zemře ještě před únorem 1948.
Jeho tvorba prošla mnoha druhy poezie a několika ideovými fázemi. Ty se dají ukázat také v jeho překladatelské a esejistické činnosti: přeložil jak Kropotkinovu knihu Komunismus a anarchie, tak Leninův Stát a revoluci. Napsal třídílné Dějiny Francouzské revoluce následující po monografii o Robespierrovi z roku 1927.
Jaroslav Seifert se vyjádřil o Neumannově před-marxistickém období a významu pro jeho okruh takto:
Všichni tři jsme se v té době pokoušeli marně psát verše, všichni tři jsme se zamilovali do Františka Gellnera a všichni tři jsme počali téměř nezřízeně uctívat St. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Všichni tři jsme se dali k anarchistům.
V přechodovém období píše báseň Pozdrav Tomáši G. Masarykovi (1918) a v roce 1923 už vycházejí jeho Rudé zpěvy. Konečně báseň - kterou ironicky přednesl Oldřich Kaiser při protestu proti ČT , 7. listopadu 2026, to jest při výročí zahájení Velké říjnové socialistické revoluce - pochází z přelomu let 1923/4 a jmenuje se Náš zpěv. Je otištěna 2. ledna 1924, tři týdny před Leninovou smrtí. Stojí v ní mj.:
Ztroskotali jsme tolikrát
my, dělná třída - proletariát
zabloudili jsme v temné noci
zrazeni byli jsme, bez pomoci
...
Den ze dne sláva dělnické třídy
bělochy, černochy, Indy a Židy
národy, rasy světa rudého
sdružuje pod prapor lidu dělného
...
Největší zvon tu duní a zní:
Sověty-sbratření!
Sověty-sbratření!
Nechť v bouři svět se svíjí den ze dne
jen zbabělec váhá, krčí se, bledne.
A nakonec přichází ono bimbající: Lenin-maják, Lenin-zvon, Lenin-maják, Lenin-zvon.
Rok českého zahradníka
Blíží se 37. výročí Velké konzumeristické revoluce, skuteční i domnělí vítězové současného režimu svolávají poddaný lid, respektive především jeho část v podobě „střední třídy“ k oslavě znovuzavedení kapitalismu. Prý tím zvítězila „pravda a láska“ (nemluvě o banánech a pornografii).
Údajně je současný režim „demokracií“, přestože rok od roku se zvětšují astronomické rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími a stále více se spoléhá na militarismus, zastrašování, umlčování nepohodlné kritiky a od jednoho nesmyslného imperialistického soupeření s Ruskem se přechází k nesmyslnému imperialistickému soupeření s Čínou.
To, co se říká v české „slušné společnosti“ (která také vyplňuje prostor tzv. veřejnoprávních médií), je pořád děsivě stejné, předvídatelné, stále méně pravdivé. Píši o tom, jak je studentům s holou zadnicí bulíkováno, že náš čím dál nespravedlivější a mezinárodně destruktivní režim představuje „demokracii“, „svobodu“, „lidská práva“ apod.
Teď tedy přichází Listopad, po 28. říjnu, nástupu žáčků k nové rundě indoktrinace v září a 21. srpnu, kdy si ukrutné protisovětské (proti-ruské a prý pro-ukrajinské) kuráže dodávají lidé jinak podporující mnohem krvavější okupace v Iráku, Palestině či šikanu malých zemí jako v případě Kuby.
Pokud se ve vás přes rok nahromadila nevyjádřená nenávist a pohrdání například nad tím, když oligarchicky vytvořená hradní loutka v podobě normalizačního rozvědčíka, generála imperialistického NATO a maskota zbrojařů čte rozhodně někým jiným napsaný projev o „demokracii“, tak na vás nastoupí Mikuláš (už podruhé, po Minářovi), čert, anděl, Ježíšek a Silvestr - a příští rok zase ta stejná blbá pravicová drezúra.
Velký maloburžoazní autor Karel Čapek spatřoval cosi krásného a moudrého v koloběhu přírody, jíž coby spolutvůrce, návrhář a pečovatel prochází na své zahrádce člověk. Je to člověk, který na to má, který to dělá sám (ne skrze placené služebnictvo) a který pasuje do obrazu čapkovské středotřídní idylky z první republiky. Vedle skutečně poetických pasáží a kráse zahradničení najdete v Čapkově knize slogany o soukromém vlastnictví - které vyjadřují Čapkovu pravicově liberální, občas lehoulince „progresivní“ politiku (která v dnešní „slušné společnosti“ představuje nejvíce „levicovou“ mez, za níž nesmíte jít).
Citáty z Čapkova Zahradníkova roku z období začátku další kapitalistické krize v roce 1929 se vinou stejnojmenným filmem z roku 2024 s Oldřichem Kaiserem v hlavní roli. Když jsem nedávno někomu o tomto velmi dobrém filmu vyprávěl, suverénně jsem tvrdil, že Kaiserova postava se na konci pořádně pomstí nějakému zbohatlickému zvířeti, které ji systematicky šikanuje, aby prodala pozemek, o který chce pan magnát rozšířit své panství. Nic takového ale ve filmu není! Majitel menšího zahradnictví, drobný podnikatel a „citlivý člověk“ - který ve filmu nepromluví ani slovo - se od „úspěšného“ souseda potýká s blokováním příjezdové cesty, potom s rozmlácením a vypálením skleníku a nakonec i zmlácením do bezvědomí od najatého poskoka-„sekuriťáka“. Ale on stále pokračuje ve své „drobné práci“ - do čehož zní Čapkovy citáty, které jsou ve stále křiklavějším kontrastu se zachycenou zkušeností. A autoři kritik? Ti chválí zahradníkovu „moudrost“, se kterou se nebouří! Paní Míšková z Novinek oligarchy Lukačoviče píše o „chvále lidské nezdolnosti i práce“. Jakýsi Mojmír Sedláček vypadlý z Kinoboxu tvrdí, že „Zahradníkův rok nedělá dobré jméno Havelkovi ani Čapkovi“. Jiné kritiky zdůrazňují, že se nejedná o lecjakého zámožného parchanta - ale že je film založený na skutečném příběhu, v němž figuruje podnikatel ruského původu. Tady to máte! Vše samozřejmě korunují naši „ochránci kultury a demokracie“ z České televize, kteří skrze jednoho z hlavních recenzentů Martina Šrajera poddanému publiku doporučují:
Řešení, které Zahradníkův rok v podobně bezvýchodné situaci nabízí, tedy znovu zkypřit, zasít a zalít, je stejně jako zbytek Havelkova filmu víceznačné. Můžeme jej vnímat jako rezignované stažení se k vlastní zahrádce a drobným každodenním potěšením, ale také jako projev moudrosti. Péče o to, co je, může přinést cennější plody než boj a zpupná rozpínavost.
Rád bych pana Šrajera shodil do močůvky. Ale on jen dělá svou „každodenní drobnou práci“.
Mimikry, měňavky a mišmaš
Ta Kaiserova recitace proběhla na akci pořádané Spolkem Svatopluk, který byl založen katolickým „tradicionalistou“ Michalem Semínem, převážně levicovou ekonomkou Švihlíkovou zabývající se také družstevnictvím a Petrem Drulákem, který za svou kariéru opakovaně přeskakoval zleva doprava a aktuálně tvrdí, že zastupuje „konzervativní levici“ - ačkoli se také se sympatiemi vyjadřuje o francouzské pravicové, neofašistické političce Le Penové (která má silnou alternativu v podobě levice sdružené v Nepodrobené Francii/La Fance Insoumise).
Sám o sobě Spolek Svatopluk tvrdí, že se „hlásí k tradiční levici“. Když Kaiser recituje Neumannovy verše obsahující výzvy k boji dělnické třídy a ocenění významu Lenina, pan Drulák se přihlouple usmívá. V obecenstvu je slyšet opakovaný hlasitý smích. Na akci spolku, který se „hlásí k tradiční levici“, se tedy lidé smějí čemu?
Kaiser podle výkladu v pravicovém Reflexu oligarchy Křetínského „nastavil zrcadlo oběma stranám barikády“. Co když jen bluffuje a ve skutečnosti sympatizuje s partou „podporující veřejnoprávní média“, kteroužto možnost ponechává otevřenou i Lábus a oligarchický Deník N? V Pravém prostoru oslavují „genialitu“ Kaiserovy exhibice.
Myslím, že na vyřešení tohoto „rébusu“ nemusíte být ani geniální, ani „investigativec“ kalibru majora Zemana. Změny ve financování ČT a ČRo navrhuje pravicová vláda a pravicová „opozice“ v tom vidí útok na „nezávislost a demokracii“, která prý dříve existovala a je podle jejich gusta. Tahanice o méně podstatnou část relativně druhořadého politického tématu - stejné je to v případě „kultury“ - slouží jako skvělá kouřová clona pro obě pravicové party, aby dále pokračovaly ve společné privatizaci zdravotnictví, důchodů, společném vyvazování oligarchie a nadprůměrně bohatých z výrazných daní a přerozdělování bohatství, společném přihrávání zakázek zbrojní oligarchii, dalším vlastnickým skupinám a kamarádíčkům.
Spolek Svatopluk a různé spřízněné kruhy jsou však politicky mnohem pestřejší. Od takového Jana Schneidera zazní solidní kritika NATO a USA - ale ne například Izraele, který Schneider podporuje i během genocidy. Jednou vystupuje s ódéesačkou Dostálovou, jindy po boku brilantně analyzujícího a levicového Oskara Krejčího. Se Svatoplukem jsou spojeni i lidé z KSČM, v jeho publikacích se objevuje Jan Keller s vrcholně přínosnou a převážně levicově orintovanou publikační činností. Při pohledu na celek Svatopluka (viz sekci „naše tváře“ dole na stránce) je namístě odhad, že rozhodující pro tuto skupiny bude nikoli levicová politika - alespoň v takové podobě, jaká je obsažena např. ve volebním programu Stačilo -, nýbrž vlastní kariéra a příjmy, kvůli kterým se bez většího odporu spojí se zcela běžnými pravicovými silami.
V dalších okruzích sympatizantů a lidí chodících na akce Spolku Svatopluk apod. však podobný vývoj nelze takto předjímat. Podobně jako si spousta voličů SPD nebo ANO uvědomuje, že tyto pravicové strany nebudou hájit jejich zájmy nad rámec symbolických a velmi dílčích témat a v případě oživení výrazné levicové alternativy by ji byli připraveni podpořit, tak mohou být osloveni levicovými hlasy uvnitř těchto kruhů i mimo ně.
Z Oldřicha Kaisera se nestal podporovatel ani mluvčí Svatopluka - svou kariéru si sice komplikuje divokou a mnohdy sympatickou excentričností, ale jinak je podobně konformní v dnešním režimu jako byl v tom minulém. Je podobným antikomunistou a antisocialistou jako Lábus (ačkoli neklesl například k podpoře amerického radaru). Režim „normalizace“ v 70. a 80. letech v jeho mentalitě podobně plynule navazuje na kapitalistickou normalizaci po roce 1989 jako u Lábuse nebo u „demokratů“, „zachránců veřejnoprávních médií a kultury“. Mnohem zajímavější vývoj prodělal Ivan „Magor“ Jirous, kterého Kaiser v závěru své exhibice krátce cituje.
Ukazuje se, jak moc je v Česku rozšířený cynický nihilismus, pohodlný konformismus s tou či onou částí pravicové nadvlády a kariéristická prodejnost. Na straně „progresivní levice“ kolem Alarmu či Deníku Referendum se to nevyskytuje o nic méně než u „konzervativních levičáků“ kolem Svatopluka. Lidé z obou part se ochotně nechávají použít jako volavky těch či oněch pravicových, které si vzájemně vyhoví a sehrají spolu zdánlivě ostrá, ale ve skutečnosti značně cinknutá politická utkání.
Havel maják a Klaus zvon - Havel maják a Klaus zvon - Havel maják a Klaus zvon
Vlastnické třídě a jejím privilegovanějším poskokům se nad Českem vládne jedna báseň. Absence poctivé a běžným obyvatelům srozumitelně tlumočené kritiky, organizovanosti a politické odhodlanosti (srovnejte to se značnými úspěchy francouzské levice) dělá z Česka pravicový sen, respektive noční můru.
I po čtyřiceti letech fungují pořád ty stejné finty, i relativně upřímní a poctiví lidé podléhají stále těm stejným iluzím! Když někomu nešmakuje Havel, dostane Klause. Politika, kterou reprezentovali, je sice dalekosáhle podobná a kompatibilní, ale party havlistů a klausistů budou svádět líté boje - při nichž to řada popletů myslí smrtelně vážně!
Politické iluze a slepota buržoazního synáčka, který zrestituoval nemalý majetek svého papá, jsou vydávány za „alternativu“ k k narcisovi, který si myslí, že bez něj by se v Československu a Česku neobnovil kapitalismus. Pokud přece jen vzniknou pochybnosti, zda Havel s Klausem nejsou stranami téže mince, tak nastane pokus všechny negativní jevy svalit na temné síly komunistických aparátčíků - kteří pro své investice buď použili Havla, nebo Klause.
Klausovsko-havlovské monstrum ovládá také většinu mozků i páteří takzvaně „chytrých“ a „vzdělaných“ lidí, kteří se nedokáží pustit do rozborů českého režimu s jeho reálným základem a tendencemi. Ojedinělý dokumentární film Česká cesta z roku 2015 se dívá alespoň trochu za závoj české režimní nevědomosti - a spolehlivě dokládá slepotu „povolených alternativ“ v podobě lidí jako Pithart, Ruml či Jan Urban. Také ukazuje velmi deprimující feudální tendence přetrvávající v české kotlině.
Klaus a Havel jsou stále jako taťka a mamka velké části českých občánků. Plynule na ně navazují typy jako Babiš nebo Pavel. Je uvolněna cesta na Hrad jednoduše pro nejbohatšího člověka, jemuž bude první dámu dělat Agáta Hanychová. Nebo pro Lábuse a Dádu Patrasovou, jak navrhuji. Popřípadě pro Lábuse v roli mámy a Kaisera v roli táty.
Takto je to rozvržené v legendárním „nekonečném“ improvizovaném seriálu Tlučhořovi - který má v podtitulu „o některých druhých z nás“. Kaiserův Páťa Tlučhoř je jednodušší člověk, který se ztotožnil téměř se vším během minulého režimu, kdy vyráběl „hlavně hlavně“. Máma Božena jej v polistopadovém režimu (seriál začal roku 1991) živí z platu i nakradených věcí ze školní jídelny, kde pracuje. Syn Patrik je velmi nebystrý hoch, který po určitou dobu dospívání opakuje havlovská hesla o „pravdě a lásce“ a později se dá k policii. Dcera Růženka se stane prostitutkou. Na rodinu je přisátý údajný básník Mirko Hýl, veliký hochštapler a snob, který z Tlučhořových sice žije, ale pohrdá jimi.
Kaiser s Lábusem rozhodně do seriálu vkládají pravicovou ideologii nové doby a povinný antisocialismus „slušné společnosti“, ale protože se nejedná o tak jednoduché herce, jako je většina jejich kolegů, jsou schopni zachytit i směšné a odpudivé vlastnosti „lepší společnosti“. Páťovo dvojče Vráťa (který mluví identickým hlasem) je ambiciózní podnikatel s akurátní ženou - a evidentně jsou ještě méně sympatičtí než Páťa s Boženou. Mirko Hýl silně se přizpůsobující jakémukoli režimu je nepochybně uvědomovaným odkazem na Kaisera a Lábuse samé.
A co ten Lenin a jeho parta?
Mikuláš Minář - Patrik Tlučhoř naší politiky - si prý v roce 2017 při odbíjení jakéhosi zvonu vzpomněl na katolického básníka Jana Zahradníčka a uvědomil si, „jak vzácná je demokracie“.
Je to značně disharmonické bimbání, protože Zahradníček akorát nahrazoval Stalina pánembohem (kterého ve Španělsku či Portugalsku zastupovali fašisté) a vyznačoval se tak vypjatým elitářstvím a moralizováním, že spojovat jej s „obranou demokracie“ je podobně patřičné jako s tím spojovat Milion chvilek a jejich politické oblíbence.
Od básníků i kašpárků se přesuňme k lidem, kteří dokázali hbitě rozplétat ještě zapletenější politická klubka, než popisujeme výše. Lenin byl nepochybně mnohem bystřejší a zajímavější politický autor než pan Havel. U Trockého najdeme brilantní analýzy a široký přehled o souvislostech světového dění - v době disponující mnohem primitivnějšími komunikačními prostředky, než měl pan Havel.
K bolševikům patřily fascinující a inspirativní osobnosti jako mezinárodní revolucionář Karl Radek, průkopnice feminismu a volné lásky Alexandra Kollontajová, spoluautor populární brožury shrnující základy marxismu a bolševické politiky ABC Komunismu a taktéž proponent politiky využití „smíšené ekonomiky“ v podobě tzv. NEPu, Nikolaj Bucharin. S výhradami vůči oslabování demokratických principů socialismu přijala Ruskou revoluci polsko-německé revolucionářka Rosa Luxemburgová. Stejně jako například spoluzakladatel Komunistické strany Československa, Bohumír Šmeral.
Kult Lenina byl od počátku přemrštěný a samozřejmě umetl cestu kultu Stalina - jehož klika zlikvidovala zbytky vnitrostranické i sovětské demokracie a nechala povraždit mj. dlouhé řady revolucionářů, z nichž některé zmiňujeme výše. Lenin sám ve své „politické závěti“ z přelomu let 1922/3, rok před smrtí a při postupující paralýze dokázal lucidně popsal nebezpečí vycházející od Stalina. Dokázal také bez příkras popsat kompromisnost toho, co se do té doby podařilo: nikoli socialismus, ale spíše státní kapitalismus. A dokázal ocenit kvality různých křídel bolševické strany, s nimiž se jeho představy mnohdy docela významně rozcházely.
Vedle některých metod bolševiků (někdy omluvitelných, někdy neomluvitelných útoky domácí a mezinárodní reakce na socialistickou moc) je namístě podtrhnout zcela centrální nedostatek: ačkoli si nová země říkala Sovětský svaz, podle sovětu - orgánu dělnické samosprávy, byla tato zcela klíčová složka jakéhokoli socialismu hodného toho jména dopředu značně oslabena. Byť by se mělo jednat o možnost „dělnického veta“ vůči (nutně) silně centralizované rudé moci čelící domácím i zahraničním ozbrojeným útokům.
Je však jisté, že analytický nástroj marxismu vysoce převyšuje české plkání jak od „povolených kritiků“, tak od „rebelských outsiderů“, jako je pan Semín ze Svatopluku, který byl v roce 2014 schopen splácat dohromady svou preferenci vůči Putinovi oproti Trockému s Leninem s kritikou moci USA, které jsou stejnými nepřáteli humanismu, demokratizace a socialismu jako putinovské Rusko:
Těmito myšlenkami se opájela i první generace sovětských revolucionářů, a proto je absurdní považovat Vladimíra Putina za jejich nástupce. Leninsko-trockistickou štafetu pokroku převzaly jiné elity. Nesídlí však v Rusku, ale na Západě, a bezprostředně ovlivňují dění v členských zemích Evropské unie. Pokud jde o USA, pak jejich velvyslanectví zřejmě mají po celém světě za úkol aktivně prosazovat požadavky osob s menšinovým sexuálním zaměřením (LGBT). Nejspíš proto, aby barevné revoluce, jež americké ambasády často iniciují a podporují, byly ve výsledku duhové. Proto by nemělo překvapovat, když v čele průvodu v rámci Prague Pride lze spatřit amerického velvyslance s více než tuctem svých spolupracovníků.
Maglajz a finty pana Semína jsou zrcadlovým obrazem maglajzu a fint českých „obránců demokracie, kultury a veřejnoprávních médií“. Ty party se doplňují a mají to v Česku tak strašně snadné.
