Článek
Pro určité pozorovatele i aktéry české společnosti se nedávno udála doslova lahůdka. Obsah je iritující a smutný, ale analyticky zde lze na malém prostoru ukázat mnoho vlastností společnosti, v níž žijeme.
Co mají dělat „slušní“ lidé u nás?
Dvouleté výročí ruské vojenské invaze na Ukrajinu bylo u nás příležitostí k uspořádání reklamních akcí na podporu podstatné části moci. Jednu z nich moderovala Světlana Witowská působící dříve v tzv. veřejnoprávních médiích a nyní na Aktuálně oligarchy Bakaly.
A zde je ta lahůdka, respektive její dovršení: krátce po proběhnutí PR akcí se Witowská s určitou rázností ohradila proti komentáři k nim od jiné žurnalistky, Apoleny Rychlíkové, působící dříve na „levicově alternativním“ Alarmu a nyní v tzv. veřejnoprávních médiích. Na svém účtu na sociální síti Rychlíková napsala: „Některé způsoby, jakými se připomínaly hrůzy války na Ukrajině, mi připadají úplně mimo. Třeba ta politizace. Dělat na akci superstar z Jany Černochové, nechat ji podepisovat trička se stíhačkami, to je v kontextu dlouhodobého chování této vládní političky fakt silné kafe. Vůbec se pak nedokážu ztotožnit s tím, jak si válku připomínáme, včetně toho, že je to jako nějaká show – vystoupení Pokáče??? A samozřejmě to, že vládní politici jsou jako nějaké hvězdy, přitom… No nic. Moderaci dvou top novinářů nechám bez komentáře.“
CNN Prima News oligarchy Zacha pak uvádějí, že Witowská se ozvala s tím, že Rychlíková „o akci nic neví“ a že: „Koncertem jsme děkovali všem, kdo pomáhají napadené zemi. Kdo přišel a koupil si tričko nebo zahrál bez nároku na honorář, přispěl na lékárničky, které na frontě zachraňují životy. Kritizovat umí každý, něco dělat jen někdo.“
Ty báječné české fígle
Zájemci si mohou ve výše odkazovaném článku přečíst i o dalších reakcích na komentář Rychlíkové a potom o její vlastní následné reakci. Po rozhněvaně působícím vymezení vůči svým kritikům nás ujistí, že „není na druhé straně“.
Máte tu tedy bohorovně moralizující reakce na poněkud zmateně formulující Rychlíkovou - a následně její ujištění, že je vlastně na jedné lodi. A to celé je publikováno v oligarchickém médiu, u něhož lze doložit, že se na rozdíl od převažující části oligarchických médií - jež jsou nakloněna „demokratům“ - snaží být „alternativní“ a zve ve větší míře než ostatní média třeba i sociální demokraty. (Vyslovme domněnku, že funguje jako taková větší TV Jaromíra Soukupa, kde si mohli svého času vyjednat účast i např. Zelení.)
Nu, ale potom - respektive před tím! - je zde skutečná situace války na Ukrajině s jejími určujícími faktory (kterými se zčásti zabývám např. zde). Rychlíková tedy v případě Ukrajiny „není na druhé straně“ oproti Witowské, družce byznysmena-zprostředkovatele Koláře, který také stojí za současným prezidentem (v článku čtenáři rovněž najdou informace o lobbování Koláře za zájmy zbrojních firem). Rychlíková provedla kritiku „některých momentů“ - ale zároveň stvrzuje, že je srozuměna s českou politikou v této věci.
Otázka je: chápe ji? Z jejích komentářů na stránkách Českého rozhlasu, příspěvků v pořadu Chyba systému i z dřívějších článků na Alarmu lze určit, že spíše ne. Je na tom Witowská, které se jistě skrze konexe občas naskytne privilegovaný pohled „pod pokličku“ české nadvlády, lépe?
Slon v místnosti má jméno Pojar
Opakovaně se pokouším popisovat obecné tendence politicko-ekonomické moci u nás i jinde, ale tyto tendence zároveň musejí být vykonávány lidmi s konkrétními jmény.
Zatímco někdo vyloženě touží být „celebritou“ (nebo neumí nic jiného), jiný může mít o to významnější vliv a moc v pozadí. Jedná se o vlastnickou moc, která si - za nyní „normálního“ stavu - nakupuje politiku, média, „experty“ atd. Něco se veřejně říká a něco jiného se případně ve skutečnosti dělá (někteří tomu veřejně říkají „demokracie“).
Vůbec není zcestné popisovat dopodrobna síť různých „vykonavatelů“ rozhodující vlastnické moci v různých patrech. Ani tzv. „užitečné idioty“, kteří by alespoň částí své vůle chtěli tvořit nějakou „levicovou opozici“. Česko je totiž malá země, kde se řada - či možná většina - lidí různých vykonavatelských šarží osobně zná či dokonce potkává. K „pražským kamarádům“ přidejte ještě ty brněnské a budete mít většinu této vykonavatelské moci alespoň načrtnutou. Ač se tito lidé někdy cítí velmi důležití, jsou přesto stále sekundární vůči moci rozhodujících vlastníků, kterým více či méně přímo, více či méně vědomě slouží. Někde v této skupině je také například lobbista mj. výrobců zbraní, Tomáš Pojar, který dostal funkci „poradce pro národní bezpečnost“ od současné vládní pětikoalice.
„Stojíme za Ukrajinou“, volají i víceméně upřímně lidé na českých náměstích. Ale ptají se potom, kolik lidí už bylo v této válce na obou stranách povražděno? Ptají se, zda se jí dalo zabránit (srov. např. Mearsheimerovy popisy)? To jsou přeci docela zásadní otázky, o nichž se v českém veřejném prostoru prakticky nemluví! A co kdyby alespoň „levicové naděje“ zkusily rozebrat, jak NATO funguje coby odbytiště pro zbrojní průmysl, když prokazatelně vytváří hrozby, které pak prý má zažehnávat? Kde jsou v souvislosti s Ukrajinou rozberány zájmy zbrojních firem, agrooligarchie, pozemkových vlastníků velice lukrativní černozemě, dalších rentiérů a developerů a nakonec velkých finančních společností a bank, které to vše vlastní, vodí si politiky, média, „experty“ atd.?
Šlo by napsat učebnici otřepaných a pitomých triků, jak je u nás upozaďována diskuze o mocensky rozhodujících otázkách (a je v zájmu podřízené drtivé většiny obyvatelstva to udělat). Pod tím je však objektivní a skutečné fungování světa včetně naší společnosti, kterou někteří označují za „demokratickou“. Popisujme pravdivě obojí. Popišme jmenovitě roli různých Witowských, Rychlíkových, Drábových (která se také zúčastnila nejedné PR akce pro současnou moc; srov. zde.). V malém Česku lze hmatatelně cítit i zaznamenat, jak se chová zmíněná klientelistická síť sekundární a pomocné moci. Je zajímavé rozehrávat různé její frakce proti sobě. (Protože např. s Babišem - či někým jiným - (by) se lehce obměnil personál těchto vykonavatelů, spojenců a pomocníků.)
Závažné věci se však dějí od vrcholu moci směrem dolů, závažnou věcí je umírání statisíců ve válkách. Abychom to ovlivnili, musíme vůbec nejdříve zahájit pohyb k formování politického bloku, který svede skutečný politický zápas se současnou mocí i jejími pseudoalternativami. Připojí se taková Rychlíková? Ví to dopředu? A další, kterým půjde méně o běžný kariérismus a kteří se nestáhnou při prvním bu-bu-bu? Jinak nám zbyde vzájemné komentování v duchu Witowské a Rychlíkové.
A myslím, že doba je příliš vážná, než abychom se spokojili s takovouto povrchností.
