Článek
Reforma školního stravování měla být zásadním krokem v péči o zdraví nastupující generace. Cíl byl jasný a podložený daty: snížit spotřebu soli, cukru a vysoce průmyslově zpracovaných potravin, které prokazatelně přispívají k rostoucí míře dětské obezity a s ní spojených civilizačních chorob. Odborníci na výživu i lékaři se shodují, že návyky vytvořené v dětství určují zdravotní stav populace na desítky let dopředu. Přesto se tato snaha o modernizaci veřejného stravování nyní ocitá pod palbou nové politické reprezentace.
Ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný (Motoristé sobě) paradoxně vystupuje proti vyhlášce s argumentem, že stát nemá hrát roli celonárodního dietologa a že rozhodnutí o tom, co dítě konzumuje, patří výhradně do rukou rodiny. Tento postoj, který se zakládá spíše na ideologickém vidění světa než na logickém úsudku, podle kritiků ignoruje realitu veřejného zdravotnictví. Pokud stát skrze školní jídelny rezignuje na kvalitu podávaných pokrmů, vědomě tím zvyšuje budoucí náklady na léčbu cukrovky a kardiovaskulárních onemocnění. Epidemiologové, jako například Rastislav Maďar, varují, že návrat k levným uzeninám a univerzálním hnědým omáčkám je hazardem s budoucností dětí, který se v dlouhodobém horizontu nevyplatí ani ekonomicky.
Naopak Šťastný, který se hlásí ke konzervativní pravici, tvrdí, že děti zdravější pokrmy, jako jsou luštěniny či ryby, masivně vyhazují, čímž dochází k plýtvání veřejnými prostředky. Tento pohled však opomíjí podstatu problému, kterou není samotná vyhláška, ale její nedostatečné personální a technické zajištění. Kuchařky v jídelnách často nejsou proškoleny na moderní úpravu surovin tak, aby jídlo dětem chutnalo, a podfinancované provozy bojují s nedostatkem personálu. Místo toho, aby se stát zaměřil na podporu školením a modernizací kuchyní, volí politické vedení cestu nejmenšího odporu a návrat k zastaralým standardům.
Aktuální nejistota, ve které se jídelny nacházejí, je pro celý systém destruktivní. Vedoucí provozoven nevědí, zda mají investovat do kvalitnějších surovin a nových receptur, když hrozí, že nová pravidla budou během několika měsíců zrušena. Boris Šťastný sice mluví o svobodě volby a edukaci, ale v praxi jeho kroky směřují k tomu, že se školní obědy opět stanou pouze levným zdrojem kalorií bez ohledu na jejich výživovou hodnotu. Ideologický odpor k regulacím zde vítězí nad vědeckým konsenzem, což v konečném důsledku pocítí nejvíce právě děti.
Zatímco ve vyspělých evropských zemích je kvalita školního stravování považována za prioritu veřejného zdraví, v Česku se z ní stalo téma politického populismu. Je nepopiratelným faktem, že méně soli a průmyslových polotovarů prospívá každému organismu. Pokud však politici upřednostní krátkodobý klid a úspory před odborně podloženou prevencí, budeme jako společnost v budoucnu platit mnohem vyšší cenu za péči o nemocné, kterým se dalo pomoci už v jídelnách základních škol.
