Článek
Není tomu ani pár desítek hodin, resp. pár dní, co v Senátu proběhlo „grilování“ JUDr. Fremra, kvůli jeho kandidatuře na post ústavního soudce, kdy hlavním oponentem byl senátor Pavel Fišer. Obsah stanovisek obou těchto dozajista erudovaných pánů byl prezentován na jiném místě a vnímám ho jako odpovídající postojům obou těchto osobností.
Nicméně, s ohledem na to, že se všichni v Senátu věnovali, mimo jiného, i pojmu „presumpce neviny“, zkusím v tomto článku předložit fakta, která se budou zdát, na pozadí tohoto duelu, skoro až neuvěřitelná, avšak již delší čas říkám, že „pravda není opravdu hezká“. Důsledkem nedůslednosti mnoha erudovaných a pomazaných hlav však může být v budoucnosti i zjištění některé z Evropských soudních institucí, že Česká republika od samého počátku své existence nikdy nemohla být právním státem.
A proto: „Vítejte v Etiopii“.
Presumpce neviny je garantována, na území ČR, pouze podle článku 6 odstavce 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), nikoliv podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ve které je ve skutečnosti kodifikován „zákaz presumpce viny“.
Tento systémový problém vnitrostátního právního řádu, tedy, že v České republice není v právním řádu zakotvena „presumpce neviny“, jak tento pojem je definován v článku 6 odst. 2 Úmluvy, je úzce spojen s absencí ustanovené „absolutní důkazní povinnosti strany obžaloby“ podle trestního řádu v trestním řízení.
Pouze na první pohled, a velice diletantsky, se daný problém jeví nedůležitým, a to proto, že na vnitrostátní úrovni není zakotvena „absolutní důkazní povinnosti strany obžaloby“ , kdy významným a řídícím slovem tohoto pojmu je přívlastek „absolutní“.
Proto dlouhodobě upozorňuji na to, že námitka „systémového porušení práva na spravedlivý proces“, tedy práva, které je garantováno článkem 6 odst. 1 Úmluvy, potažmo článkem 36 a následující Listiny, je zcela na místě a u všech osob postavených před trestní soud. Presumpce neviny je nedílnou součástí tohoto mezinárodně garantovaného práva, kdy v Úmluvě je definována článkem 6 odst. 2 Úmluvy.
Aby bylo nesporné, o jak zásadní a závažný problém se jedná, je třeba uvést samu diferenci, která plyne z rozdílných textů dané definice, jak jsou uvedeny v obou označených normách.
Definice na vnitrostátní úrovni je kodifikována slovy: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“
Dle článku 6 odst.2 Úmluvy, je však definována následujícím způsobem: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem“.
Sporný problém je veškerým orgánům státní moci znám minimálně již od roku 1993, od vzniku samostatné České republiky, a ze zcela nepochopitelných důvodů, je ze strany odborné a zároveň odpovědné skupiny lidí, jež se nazývají „právníci“, ignorován. Z Důvodové zprávy k původní Listině základních práv a svobod z roku 1990 se totiž nedá zjistit, z jakého důvodu byl do Ústavního zákona promítnut text z totalitní bolševické normy-trestního řádu, a nikoliv text z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nicméně, již v roce 1993, v roce vzniku samostatné České republiky, byl publikován článek v odborném časopise mezinárodního komparativního práva „Ústavní záruce presumpce neviny neodpovídá dosud přetrvávající formulace § 2 odst. 2 trestního řádu, který neobsahuje pozitivní afirmaci presumpce neviny, ale zákaz presumpce viny. Takový zákaz se považuje za slabší garanci než presumpce neviny.“ (M.Cherif Bassiouni, Human Rights in the Context of Criminal Justice: Identifying international Procedural Protections and Equivalent Protections in National Constitutions, 3 Duke Journal of Comparative and International Law, 235-298 (1993), page 265 and following, Available at: http://scholarship.law.duke.edu/djcil/vol3/iss2/1), ve kterém je navíc explicitně uvedeno, že obdobná formulace, jaká je obsažena i v českém právním řádu, tj. „dokud pravomocným odsuzujícím výrokem soudu není vina stanovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen“ („No person criminally accused of violating the law shall be considered guilty unless i tis so determined by a court”.), není vyjádřením presumpce neviny a poskytuje tak nižší úroveň ochrany.
Jako příklad země s ústavou, v níž je podobné uvedené znění vyjádřeno, je autorem práce uvedena Etiopie.
Tato formulace totiž představuje zákaz presumpce viny.
Celá záležitost vědomého souhlasu s procesními pravidly, která jsou v rozporu s mezinárodním právem, ze strany veškerých orgánů České republiky, je poměrně snadno dokazatelná a dohledatelná z veřejně dostupných a objektivních zdrojů.
Důkaz, což jsem nucen považovat za daleko šílenější zjištění, že v České republice neexistuje žádná ochota tento vážný defekt právního řádu napravit, a že se jedná o důsledky akceptování a nezlikvidování totalitních právních předpisů, v okamžiku, kdy totalita přestala existovat, jakož i „důkaz, že rakovina bolševismu“ dál prostupuje i nově přijímanými zákony, lze nalézt v Důvodové zprávě k novele trestního řádu č. 265/2001 Sb., která je samostatným „důkazem“, na který lze aplikovat analogicky závěr z Rozsudku ESLP ve věci Robert Tempel v. Česká republika ze dne 25.6.2020, odst. 71.: „Podle názoru Soudu, konkrétní posloupnost událostí v tomto případě silně naznačuje dysfunkci ve fungování soudnictví, což narušuje celkovou spravedlnost řízení.“
V první řadě je třeba odkázat na obsah „odůvodnění“ Důvodové zprávy k novele trestního řádu k zákonu č. 265/2001 Sb., kdy zejména úvodní odstavec a následně „odůvodnění k ustanovení § 2 odst.5“, které prakticky zakládá důkaz zlé vůle (viz článek 18 Úmluvy), a které „silně naznačuje dysfunkci ve fungování soudnictví“, avšak dysfunkci „zavedenou do trestního řádu úmyslně,“ a to osobami, které systémově likvidují princip právního státu v České republice, působí zdánlivě absurdně, až do okamžiku, než si uvědomíme, kdo vlastně jednotlivá ustanovení Listiny základních práv a svobod vytvořil, stejně, jako kdo zas Všichni to byli právníci bytostně spjatí s totalitním režimem, bez ohledu na to, jak demokratičtí se chtěli jevit v roce 1990.
Následný úvodní odstavec Důvodové zprávy je ve své podstatě neuvěřitelně absurdní, když si člověk uvědomí, že byl sepsán na přelomu milénia, a zní následovně: „Postup orgánů činných v trestním řízení při odhalování, stíhání a trestání trestných činů je upraven v zákonu č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestním řádu). Svojí koncepcí i vymezením úlohy jednotlivých orgánů trestního řízení (tj. policie, včetně vyšetřovatelů, státního zástupce, soudu) zakotvuje typické inkviziční řízení, pro které je charakteristické, že orgán, který vede v určitém stádiu řízení, má zároveň výlučnou povinnost obstarávat a provádět důkazy potřebné k objasnění věci a na základě nich, ve věci rozhoduje. Obviněnému se garantuje právo na obhajobu s tím, že závisí, na jeho úvaze, jak je využije. Nepředpokládá se ovšem, že obhajoba by sama vedla důkazní řízení, tím spíše, že by obstarávala důkazy (až na výjimky uvedené v § 89 odst. 2 větě druhé a § 215 odst.2 trestního řádu). Role státního zástupce, jako veřejného žalobce, se uplatňuje až v řízení před soudem-i zde však jeho případná pasivita nezbavuje soud povinnosti v rozsahu stanoveném zákonem objasnit skutkový stav a rozhodnout. Před podáním obžaloby role státního zástupce spočívá především v garantování zákonnosti postupu policejních složek“.
Následná citace, která svou povahou je nesporným potvrzením absolutního popření práva na spravedlivý proces, v části týkající se ustanovení § 2 odst.5 potvrzuje možnost „zasahování do důkazní povinnosti strany obžaloby z úrovně soudní moci“: „soud pak především projednávání obžaloby v hlavním líčení řídí tak, aby trestní řízení, včetně činnosti, stran probíhalo v souladu se zákonem, přičemž do dokazování při nedostatečné aktivitě stran zasahuje, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí. Z těchto hledisek mu však zákon ukládá povinnost, aby, v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, dokazování doplnil, pokud strany neprovedou úplné dokazování, aby soud mohl ve věci spravedlivě rozhodnout“.
Takový model trestního soudního řízení popírá význam pojmu: „kontradiktorní řízení“. Jedná se o inkviziční soudní řízení, jehož existence je vyloučena samotnou existencí Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a mezinárodní zárukou „práva na spravedlivý proces“, jehož neoddělitelnou součástí je „právo na kontradiktorní soudní řízení“.
Skutečnost, že orgány České republiky, při přijetí novely č. 265/2001 Sb., přiznávají existenci inkvizičního procesu, je skutečností nespornou, a dokazující „systémovou sysfunkci ve fungování soudnictví“.
Skutečnost, že právo na kontradiktorní řízení, jako opak řízení inkvizičního, je součástí práva na spravedlivý proces, je potvrzován i v nálezu ÚS ČR ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, v němž je uvedeno: „Podle judikatury ESLP je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire).“
Jednoduše, základ námitky v tomto směru spočívá v tom, že strana obžaloby nemá tzv.: „absolutní“ důkazní povinnost, a když nepředloží dostatečné „důkazy“, a nedokáže vinu obžalovaného „bez důvodných pochybností“, soud sám opatří další důkazy, aby mohl realizovat odsouzení, čímž je zcela popřena presumpce neviny každého, kdo stojí před českým soudem. Zde je nutno zdůraznit, že NIKOLI ve znění článku 40 odst. 2 LZPS, ale ve znění a smyslu článku 6 odst. 2 Úmluvy.
Za takového stavu však lze uzavřít, že zákon, který umožňuje zasahování ze strany soudu do „procesních aktivit stran“, je zákon, který odporuje „principu právního státu“, právu na spravedlivý proces, a prakticky vylučuje samotnou možnost aplikace zásady „in dubio pro reo“, v situaci, kdy strana obžaloby nepředloží „důkazy prokazující vinu obžalovaného“.
Když se na okamžik vrátím, ať již k vyjádření pana senátora Pavla Fišera, kterého si osobně vážím, stejně tak ale i k vyjádření pana soudce Fremra, který dokonce ustavení uvedených norem vychvaluje, nemohu se zbavit dojmu, že si všichni „naši mocní“ dělají z celého národa ošklivou legraci. Současně, když si uvědomím, že všechny vlády od roku 1993 zcela rezignovaly na přijetí efektivního a funkčního trestního řádu, což v současnosti odmítla vyřešit i tato vláda, pak bych mohl napsat, že se cítím zděšen ve chvíli, kdybych za sebou neměl osudovou osobní cestu peklem a džunglí.
Odmítám však být pokrytcem, a proto raději sedím u počítače a píšu tento text, pevně doufaje, že se najde dost očí, které ho přečtou, a dost bystrých mozků, které se zamyslí nad tím, jak tento marasmus řešit.
Bohužel, v daném kontextu zde existuje situace, která od roku 1993 zasahuje do všech trestních řízení, která jsou vedena na území státu Česká republika, a to ať již obžalovaný byl zproštěn, nebo odsouzen k trestu libovolné povahy.
Uvedený problém, ve svém podstatě, se odvíjí od faktu, že trestní řád, původem z roku 1961, používá jeden pojem, a to pojem „orgány činné v trestním řízení“ bez rozlišení, zda se jedná o orgány moci výkonné či soudní.
Jestliže je trestní soud zahrnut pod pojem „orgány činné v trestním řízení“ do „jednoho pytle“ s orgány státního zastupitelství a policií, pak objektivně neexistuje garance nezávislosti trestních soudů v České republice.
Souvislosti jsou však daleko širší, zejména pokud jde o skutečnou aplikaci zásady „in dubio pro reo“, o které hovořili označení pánové oba, jakož se touto zásadou zaštiťují i další veřejně činné osoby, a to dlouhé roky, zásady, která je aplikovatelná jen, jestliže by ve vnitrostátním právu byla zakotvena „absolutní důkazní povinnost strany obžaloby“, kdy však tato objektivně ve vnitrostátním právu ustavena není.
Mezinárodní autority však tuto zásadu spojují právě s existencí takové absolutní povinnosti na straně obžaloby.
Pokud tedy jde o mezinárodní autoritu, která se pojmově dotýká presumpce neviny, a to v pojmech „absolutní důkazní povinnosti strany obžaloby“, lze odkázat primárně na zásadní Rozsudek ESLP ve věci Berberà, Messegué and Jabardo v. Španělsko ze dne 6.12.1988, odst.77: „Odstavec 2 (čl. 6-2) ztělesňuje zásadu presumpce neviny. Požaduje mimo jiné, aby soudci při výkonu svých povinností nevycházeli z předem dané domněnky, že obviněný spáchal trestný čin, ze kterého je obžalován; důkazní břemeno je na obžalobě, a jakákoli pochybnost by měla být ve prospěch obviněného. Z toho rovněž vyplývá, že je na obžalobě, aby obviněného informovala o věci, která bude proti němu vedena, a seznámila ho s důkazy, které považuje za dostačující k jeho odsouzení, aby se podle toho mohl připravit a přednést svou obhajobu“.
Z tohoto vyplývá, že neexistuje v systému práva Úmluvy žádná možnost, aby jakýkoliv soud ze své vlastní vůle opatřoval důkazy o vině, či nevině libovolného obžalovaného, nebo že by snad bez relevantního odůvodnění vůbec mohl rozhodnout, že některé důkazy neprovede, či zásadní fakta případu ponechá bez vyjádření.
Na úplný konec si pak dovolím uštědřit direkt na bradu všem, kdo tvrdí, že Česká republika je právní stát. Není. Jestliže od vzniku České republiky každý občan, který stál před trestním soudem, a byl ať již zproštěn, či odsouzen, byl ve skutečnosti zproštěn, či odsouzen v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Bohužel, takováto situace je neřešitelná, neboť odpovědnost státu Česká republika za takovéto selhání je natolik obrovská a nevyčíslitelná v kompenzacích, že by takové kompenzace v součtu nebyly uhraditelné za žádné finanční situace státu.
Tento můj závěr neznamená doporučení k rezignaci, ale je nabídkou lidem, kteří používají zdravý rozum, aby se s uvedenými fakty sami seznámili, a každý dílčí jedinec zkusil ve svém okolí "něco začít dělat.
