Článek
Slíbil jsme pokračování toho, co se nedá tak úplně číst střízliv, a prostě mi to nedalo, zejména, když ve veřejném prostoru pokračovaly debaty, do nichž se zapojil i JUDr. Pavel Simon, a jeho „boj“ za svá slova a za svá rozhodnutí, a přiznávám, že i zajímavými argumenty, mi byl sympatický. Proto si dovolím panu JUDr. Simonovi tak trochu „okořenit“ celou debatu, doufaje že snad se můj text dostane až k němu a jeho očím, že ho zaujme, a nebude se na mě až tolik zlobit.
Ono to možná bude působit poněkud drze, ale mě by vůbec nevadilo o celé struktuře zákona č. 82/1998 Sb., dát kus řeči u kafe, právě s JUDr. Pavlem Simonem.
Tato má „drzost“ se odvíjí od prakticky neuvěřitelného „příběhu“, ve kterém jsem jak já, tak i JUDr. Simon, a dokonce i ESLP ve Štrasburku, a v důsledku tohoto „guláše“ mohu o sobě s hrdostí říkat, že jsem, byť nepřímo soudem uznaný „kverulant“, a že jsem na to patřičně hrdý.
Tedy před pokračováním povídání o zákonu plném úchylek, poněkud úsměvný příběh.
Rozsudek NS ČR, ve kterém mi nepřímo byl přiřknut uvedený titul, a na kterém se podílel i JUDr. Pavel Simon, byl vynesen dne 18.2.2015, pod sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, a je zahrnut v celém zde prezentovaném textu pod bodem R).
Část, která mne opravdu stále baví je až v závěru tohoto rozhodnutí, a myšlenky, byť poněkud protichůdné, jsou ve dvou odstavcích až skoro na úplném konci.
Nejprve jsem definován, jako „špatný člověk“, a to následujícími slovy: „Také Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti žalobcova aktivita v zahajování soudních řízení dobře známa. Jen na tento soud žalobce od roku 2008 podal více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo zastaveno a 14 dovolání je doposud nevyřízeno. Nutno připomenout, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným. Již z toho je zřejmé, že účastníci řízení by institutu dovolání měli užívat pouze za zcela výjimečných okolností a pouze tehdy, jsou-li zde podmínky, které zákon pro přípustnost dovolání stanoví. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.“
Asi bych měl být dotčen, ale ani v jeden okamžik tomu tak nebylo a není.
Důvod, proč tomu tak je, vězí v onom prvku, který české soudy, a obecně všechny orgány státu, ignorují, a jedná se jde o povinnost každého stěžovatele, která pro něj plyne z článku 35 odst. 1 Úmluvy, a je to „povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy“.
Podstata onoho střetu českého a Evropského práva je vysvětlena níže. Avšak ve zmiňovaném rozsudku ob odstavec za předešlým následuje toto: „Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a vznik nemajetkové újmy nebyl vyvrácen, pak byl povinen přiznat žalobci odškodnění alespoň ve formě konstatování porušení práva. Žalobu by mohl zamítnout jedině tehdy, jestliže by vznik nemajetkové újmy žalobci neshledal. Právní posouzení odvolacího soudu, dle nějž žalobci odškodnění nepřísluší, je tudíž nesprávné.“
No a v daný okamžik nastala velice zajímavá situace.
Ačkoliv si jsem opravdu jist, že takovéto hodnocení občana – stěžovatele-oběti státu prostě vůbec nepatří do úst vnitrostátního soudu, protože české soudy zapomínají na onu „povinnost“, která vyplývá z práva vyšší právní síly, spíše mě celá tato šaškárna dokazuje vysoký stupeň bezzubosti jednotlivců, zapojených v daném systému.
Protože však uvedený rozsudek NS ČR byl pro mě (jako osobu, která měla „zneužívat svého práva“, ačkoliv jsem jen „plnil svou povinnost“) vítězný, nemohl jsem proti němu podat ústavní stížnost, abych nechal přezkoumat korektnost uvedených "tvrzení soudu, která jsou v rozporu s podstatou Úmluvy, a jsou ve skutečnosti dehonestující, protože to prostě není možné, když jsem byl úspěšný.
A jak to celé dopadlo?
Jak myslíte? Dne 8.2.2018 vydal ESLP další rozsudek s mým jménem (Žirovnický v. ČR). A v tomto rozsudku ESLP ve Štrasburku celé řízení, ve kterém byl vydán i zde zmiňovaný rozsudek NS ČR, „prohlásil za jsoucí v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, právem na spravedlivý proces“.
Uvedený rozsudek NS ČR však i nadále nebyl zrušen a je používán, jako „závazná judikatura“.
Když mi kdokoliv říká cosi o „Absurdistánu“, když mluví o České republice, již se jen usmívám, a ani nereaguji. Proč taky, že?
A proč celou tuto záležitost stavím, jako reakci na JUDr. Pavla Simona? Pan doktor Simon totiž na svou obranu v textu, který byl uveřejněn na portálu Česká justice, uvedl následující slova: „Kandidát na ústavního soudce Pavel Simon nepokládá za diskvalifikující to, že některá rozhodnutí, na nichž se podílel, v minulosti neobstála před Ústavním soudem (ÚS). Poukázal na statistiku, podle které jím připravená rozhodnutí Nejvyššího soudu vykazují při přezkoumávání ústavními soudci nadstandardní úspěšnost. „Zrušeno bylo jen jedno procento rozhodnutí z těch, která jsem připravoval jako soudce zpravodaj,“ řekl ČTK v rozhovoru Simon. Jde podle něj o lepší „skóre“, než mají ostatní členové Nejvyššího soudu, kteří se zabývají srovnatelnou agendou.“ (viz článek ze dne 29.9.2023 s názvem „Simon se brání kritice za zrušená rozhodnutí: Mám lepší „skóre“, než jiní soudci“)
Dovolím si tedy uzavřít, že hodnotit práci soudce skrze statistiky, ve kterých nelze zaznamenat veškeré důsledky ať již zrušených, či nezrušených rozhodnutí, je ve své podstatě „argumentační faul“.
A protože jsem slíbil pokračování textu, který se opravdu velice nevybíravě opírá do „pokrytectví České republiky“, jak se toto odráží ve struktuře systému odškodňování, který je DEVIANTNÍ ZE SVÉ PODSTATY, a činnost soudů na pozadí tohoto zákona považuji jen a pouze za hru s lidskými osudy, pokusím se svůj slib dodržet.
Tedy, zde je pokračování rozvíjejících se myšlenek, a skutečností, které se ovíjejí okolo „kompenzačního řízení“ podle zákona č.82/1998 Sb., o (ne)odpovědnosti orgánů státu:
**********************************************************************
J) – DNE 26.5.2011, v Rozsudku ESLP ve věci Golha v. ČR, došlo k odsouzení žalovaného státu za to, že byl ignorován „standard z odst.95.-96.“ z Rozsudku ESLP ve věci Apicella v. Itálie ze dne 29.3.2006, ač již ve Stanovisku Vlády ČR ze dne 4.5.2006 bylo slibováno, že bude dodržován.
Ačkoliv následně byl vydán rozsudek NS ČR ze dne 29.5.2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, byl tento „standard“ neprůchozí (o.s.ř. ho nezná!) a musel být vydán rozsudek NS ČR ze dne 19.7.2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, který však svou povahou opět ničeho neřeší, když v kontinentálním právním systému neexistuje závaznost judikatury!
„DŮKAZ ZLÉ VŮLE“ zahrnuje i fakt setrvávání na aplikaci „procesních pravidel“ o.s.ř., pravidel stojících na TOTALITNÍCH zásadách z roku 1963!
K) – DNE 5.10.2011, v nálezu ÚS ČR, sp. zn. I.ÚS 1531/11, odst.22., se Ústavní soud vyhradil vůči činnosti MS ČR, a to následujícím způsobem: „Ministerstvo spravedlnosti, resp. jeho odbor odškodňování, tak i přes opakovaná upozornění ze strany Ústavního soudu … evidentně i nadále neguje účel institutu náhrady škody způsobené státem.“, kdy toto se týkalo argumentů MS ČR spočívajících v následujícím: “ … Žalované je známo z jiných soudních řízení, která jsou vedena žalobcem proti žalované, i z jeho mimosoudních podání u žalované, že tento byl a je účastníkem značného množství soudních řízení vedených proti České republice, a to právě v procesním postavení žalobce …“.
Ministerstvo spravedlnosti ČR však, v rámci „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“, tuto argumentaci – navzdory postoji ÚS ČR – neustále opakuje a předkládá, neboť tento postup mu umožňuje o. s. ř..
Že jde o zlovolný úmysl lze odvodit i z nálezu ÚS ČR ze dne 14.4.2009, sp. zn. II.ÚS 1191/08, kde Ústavní soud nejprve v odst.34. uvedl následující: „Ústavním pořádkem garantovaná základní práva se uplatňují přímo, a tedy i mnohem intenzivněji ve vztazích vertikálních, tj. ve vztazích stát – jednotlivec.“ …. V těchto vertikálních vztazích se uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc bezprostředně zavazují.“, aby následně konstatoval v odst.37.: „To proto, že obtěžování soudu, popř. dalších orgánů veřejné moci, byť i množstvím ne vždy logických podání, nelze řešit popřením subjektivity jednotlivce v její dynamické podobě.“
Paradox kompenzačních řízení však přinesl rozsudek NS ČR ze dne 18.2.2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, kde „plnění povinnosti ze strany oběti porušení dle Čl.35 odst.1 – Úmluvy“ Nejvyšší soud ČR prohlásil za „zneužívání práva“ či „litigózní jednání“ a „sudičství“, ačkoliv (opět) právo Úmluvy tyto pojmy vůbec nezná, ale na vnitrostátní úrovni jejich aplikaci, a tedy neskrývané urážení lidí, kteří o svá práva dbají, umožňuje podrobení tohoto „prostředku nápravy“ procesním pravidlům o.s.ř..
L) – DNE 15.12.2011, v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, zaujal NS ČR následující negativní postoj k otázce „SANKCE“: „Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce proto nelze souhlasit.“ ….
Jelikož však již ve Stanovisku Vlády ČR ze dne 4.5.2006 bylo slibováno „dodržování standardů ESLP ve Štrasburku“, na což bylo reagováno Rozhodnutím ESLP ve věci Vokurka v. ČR ze dne 16.10.2007, kde v odst.48. je „SANKCE (za porušení mezinárodního závazku)“ ustavena do podoby „standardu“, pak pevnou a nedílnou součástí „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“ je i vědomá činnost orgánu moci soudní – zde NS ČR – na" OMEZOVÁNÍ PRÁV A SVOBOD NAD RÁMEC ÚMLUVOU VYMEZENÝ".
M) – DNE 29.5.2012, v rozsudku NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, došlo k afirmaci závěrů z Rozsudku ESLP ve věci Golha v. ČR ze dne 26.5.2011, avšak bez jakékoliv možnosti domoci se na vnitrostátní úrovni před českými soudy aplikace „standardu z odst.95.-96.“ z Rozsudku ESLP ve věci Apicella v. Itálie ze dne 29.3.2006.
N) – DNE 21.8.2013, v rozsudku NS ČR, sp.zn.30 Cdo 1661/2013 se následně znovu projevil problém "ohýbání a přizpůsobování pojmů Úmluvy během „nepřesných překladů judikatury ESLP“, jak je uvedeno výše u Bodu I).
NS ČR, s odkazem na Rozhodnutí ESLP ve věci Havelka v. ČR ze dne 20.9.2011, zjevně svévolně zavedl následující kauzální nexus, a to i přes to, že právo Úmluvy nic takového nezná: „…žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení.“.
Tato argumentace byla však ze strany NSČR užita k „vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o samotné existenci újmy“, což je OPRAVDU absurdní blábol.
Bohužel, jde o KLASICKÝ PŘÍKLAD DEZINTERPRETACE PRÁVA ÚMLUVY, neboť Rozhodnutí ESLP ve věci Havelka, na něž bylo odkazováno, NESTÁLO na „velkém množství soudních sporů“, ale na „chování stěžovatele, který nepředvedl píli při realizaci nezbytných procesních kroků“ (viz.odst.3., Havelka v. ČR). Stěžovatel totiž „sám obstruoval a prodlužoval svá řízení“ (viz.odst.4.,5.,6.,7., Havelka v. ČR) a Soud jen na okraj poznamenal „zapojení stěžovatele v rozsáhlé řadě soudních řízení“ (viz.odst.9., Havelka v. ČR).
Ve skutečnosti je odpověď na otázku, proč toto orgány České republiky provádějí, velmi jednoduchá.
Jak již bylo naznačeno, český procesní kodex, tzv. „o.s.ř.“, je norma z dob totality. Její struktura je již zcela nepoužitelná na civilní spory, neboť je přeformalizovaná, resp. "určená pro procedurální fajnšmekry"a umožňující obstruovat komukoliv, kdo se v tomto „šíleném“ zákoně dobře orientuje.
Celé toto matení pojmů však má další rozměr, neboť zatímco české právo pracuje s pojmem „prožívání intenzity újmy“, skrze který SAMOTNÉ SOUDY, nikoliv tedy „žalovaná procesní strana“, VYVRACEJÍ „silnou, ale vyvratitelnou domněnku újmy“, ESLP ve Štrasburku pracuje s pojmem „subjektivní vnímání újmy“ (viz.odst.117., Rozsudku ESLP ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 8.2.2018), avšak POUZE VE VZTAHU K „významu řízení“, což se na první pohled jeví „rozumným“, až do chvíle, kdy se vedle sebe postaví SKUTEČNÝ VÝZNAM POJMU „prožívání intenzity újmy“ a SKUTEČNÝ VÝZNAM POJMU „subjektivní vnímání újmy“.
Je totiž veliký rozdíl mezi pojmem „prožívání intenzity“ – což zjevně odkazuje na konstrukci „psychické kategorie“ – a pojmem „subjektivní vnímání“, který užívá ESLP ve Štrasburku, neboť ve druhém případě jde o „fokus“.
„Prožívání intenzity“ je úzce vztahováno na kontext, kdy středem je samotný „vznik“ prvotního problému, jež se na vnitrostátní úrovni nedaří včas a rychle vyřešit, zatímco „subjektivní vnímání“ má co do činění s celkovou situací, kdy žalovaný stát pokrytecky ignoruje své mezinárodní závazky z Úmluvy plynoucí, a každý jeden Stěžovatel („oběť“) je postaven do pozice, že musí čelit v kompenzačním řízení osobnostním útokům ze strany státu, který ho – de facto-osočuje za „drzost žalovat stát“.
SKUTEČNÁ PŘÍČINA „rozsáhlého užívání prostředků nápravy“ je totiž v tom, že systém odpovědnosti orgánů státu ve skutečnosti neexistuje.
Pokud totiž není konkrétní „zaměstnanec státu“ ve skutečnosti postižen, byť v rámci regresní náhrady, kterou však v současnosti žalovaný stát nevymáhá, je zcela bez odpovědnosti.
O) – DNE 30.4.2014, ve Stanovisku Vlády ČR ke Stížnostem č.60439/12, č.73999/12 – Žirovnický v. ČR, které zahrnovaly i dvě kompenzační řízení týkající se nepřiměřené délky soudních řízení – „dva prostředky nápravy“- v době podání a projednávání Stížností neukončená, VZNESLA VLÁDA ČR „námitku nesplnění povinnosti vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy“, a to i přesto, že na vnitrostátní úrovni byl stěžovatel v obou řízeních NAPADÁN za to, že tuto povinnost plní, a to ZE STRANY TÉ SAMÉ VLÁDY ČR (MS ČR), kdy tato argumentace proti stěžovateli byla postavena na shodném schématu, jako byl ten, jež odmítl Ústavní soud ČR v nálezu ÚS ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. I.ÚS 1537/11.
ESLP ve Štrasburku námitce nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, v Rozhodnutí ESLP ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 15.11.2016, VYHOVĚL, a stížnost pro předčasnost odmítl. Zde je nutno podotknout, že samotný fakt, že ESLP odmítne stížnost jako nepřijatelnou, v zásadě NEZNAMENÁ, že je ve své podstatě důvodná. „Síto“ přijatelnosti je nastaveno tak úzce, že jen velmi dobře připravený případ, který je již od podání prvního žalobního návrhu doslova naplněn prvky Evropského práva, byť v českém procesním právu nic takového není, a stále to v každém podání k soudům opakovat, až to celé „protáhnete“ až přes Ústavní soud, a teprve poté je možné na 100 % splnit „formální“ požadavky pro stížnost k ESLP ve Štrasburku
P) – DNE 18.2.2015 vydal NS ČR rozsudek NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, ve kterém zaměnil „plnění povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy dle Článku 35 odst.1 – Úmluvy“ za „zneužívání práva“, „litigózní jednání“ a „sudičství“, což je opět problém odvíjející se od aplikace procesních pravidel o.s.ř. na tento „prostředek nápravy“, neboť žalovaný stát zcela ostentativně zneužívá „falešnou procesní rovnost“, AČ TATO ROVNOST NEEXISTUJE!!! (viz. nález ÚS ČR ze dne 23.2.2010, sp. zn. II ÚS 1612/09, odst.19., - BOD H) tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“).
Je nezbytné znovu opakovat, že NS ČR rozhodoval o dovolání žalobce – „oběti porušení mezinárodního závazku“, a že i v tomto řízení MS ČR argumentovalo protiústavním způsobem, jež byl odmítnut v nálezu ÚS ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, odst. 22., proti kterémužto rozsudku NS ČR ústavní stížnost nebylo možno podat, neboť žalobce „byl úspěšný“ (?). Zatímco tedy Ústavní soud ČR uzavřel, že ministerstvo spravedlnosti „neguje účel prostředku nápravy“ (viz. BOD K) tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“), NS ČR „nezná (popřípadě ignoruje) judikaturu ESLP ve Štrasburku … “ (viz. Nález ÚS ČR ze dne 19.5.2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, odst.16. – BOD CH) tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“).
Na úrovni správního soudnictví, které zcela jednoznačně pokrývá „vzestupný vertikální účinek práva“ je rozhodování Nejvyššího správního soudu ČR PŘESNĚ OPAČNÉ!!
Rozsudek NSS ČR ze dne 4.5.2011, sp. zn. 7 Afs 4/2011-72: „NELZE využití všech procesních oprávnění, jež k ochraně práv dává subjektu zákon, POVAŽOVAT ZA ZNEUŽITÍ PRÁVA … jestliže, jak je tomu typicky v právu procesním, právní řád stanoví relativně přesné, svým způsobem ‚technické‘ postupy, lhůty či podmínky pro uplatňování práva, a tedy za účelem dosažení co největší míry právní jistoty přináší co možná nejpřesnější a nezřídka velmi detailní právní regulaci, JE ZÁSADNĚ VYLOUČENO, ABY NAPLNĚNÍ UVEDENÝCH POSTUPŮ, využití lhůt či splnění podmínek pro uplatnění práva MOHLO BÝT POSUZOVÁNO JAKO ZNEUŽITÍ PRÁVA.“.
Když se tento problém zasadí do správného kontextu, je na první pohled patrné, že „plnění povinností podle Článku 35 odst.1 – Úmluvy představuje PRVEK PROCESNÍHO PRÁVA“. Ačkoliv tedy na vnitrostátní úrovni je postupováno podle hmotněprávní normy (zákona č.82/1998 Sb.), ve své podstatě, ve vztahu k přednostnímu právu Evropskému, má každá žaloba podle zákona č.82/1998 Sb., tedy každý „prostředek nápravy dle Článku 13 – Úmluvy“—PROCESNÍ CHARAKTER.
V žalobách proti státu, jež mají vertikální vzestupný konfliktní účinek práva, neexistuje žádná možnost, že by se jednání kohokoliv mohlo označovat jako „ZNEUŽÍVÁNÍ PRÁVA“.
Q) – DNE 23.9.2015 vydalo MS ČR vyhlášku č. 254/2015 Sb., kterou začalo hromadně aplikovat proti „obětem státní zvůle“, s odkazem na údajnou „rovnost procesních stran v řízení“, jak byla ustavena v nálezu ÚS ČR ze dne 7.10.2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (ROVNOST, KTERÁ OBJEKTIVNĚ NEEXISTUJE), „placení paušálních poplatků úředníkům státu“.
Nastala tedy situace, kdy „oběti“, které „mají povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy“, když neuspějí, jsou „podrobovány placení daní svého druhu za plnění povinností“, a to přesto, že úředníci jsou „zaměstnanci státu“, kteří NEMAJÍ ŽÁDNOU ZÁKONNOU ODPOVĚDNOST ZA SVÉ NEZÁKONNÉ JEDNÁNÍ PŘI HÁJENÍ ZÁJMŮ STÁTU.
Takový stav je pak zcela v rozporu s odst. 19., nálezu ÚS ČR ze dne 23.2.2010, sp.zn. II.ÚS 1612/09, tak jak byl ocitován výše v BODU H) tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“, který Plénum Ústavního soudu zcela ignorovalo.
V rámci „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“ jde o další jednání orgánu moci výkonné, ruku v ruce s orgánem moci soudní, kdy daná aplikace vyhlášky č. 254/2015 Sb. slouží („k jiným účelům, než Úmluva připouští“), jako odrazující prvek, trest a šikana občanů země – „obětí státu porušujícího své mezinárodní závazky“, aby tito byli zcela odpuzeni od vymáhání svých oprávněných nároků a domáhání se odpovědnosti orgánů žalovaného státu.
R) – DNE 2.2.2016 ve Stanovisku Vlády ČR k sedmi Stížnostem ve věci Žirovnický v ČR, odst. 143., VLÁDA NAPADALA Stěžovatele – „oběť porušování mezinárodního závazku“- tím, že ho označila za „NOTORICKÉHO SUDIČE“, a to jen proto, že tento precizně a důsledně „PLNIL SVOJI POVINNOST“ – „vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy“, což po něm požaduje nejen Úmluva, ale i Ústavní soud ČR.
Je zcela zjevné, že i toto je důsledek protiústavního konceptu vytvořeného Ministerstvem spravedlnosti (viz. odst. 22., nálezu ÚS ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. I.ÚS 1531/11 – BOD K) tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“), shodně, jako DILETANTSTVÍ NS ČR (viz. Rozsudek NS ČR ze dne 18.2.2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014 – BOD P) tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“).
Zde je na místě zdůraznit, že v Rozsudku ESLP ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 8.2.2018, řízení Č.j. 30 C 178/2009, v rámci něhož byl přijat rozsudek NS ČR ze dne 18.2.2015, bylo „shledáno, jako jsoucí v rozporu s Článkem 6 odst. 1 – ÚMLUVY“, kdy v odst. 117, byla věc uvedena do správného kontextu, a to následujícími slovy ESLP: „Berouce též v úvahu subjektivní vnímání stěžovatelovy újmy utrpěné v těchto dlouhých hlavních sadách soudních řízení, Soud nemůže nepohlížet na celkový kontext stěžovatelova rozsáhlého užívání soudních řízení. … V tomto ohledu Soud sdílí názor vnitrostátních soudů, že stěžovatelova praxe opakovaně směřující k soudním řízením – i když žádným způsobem nelze ospravedlnit jakékoliv omezování jeho práva na přístup k soudu – nezbytně ovlivňuje jeho vnímání újmy vznikající z neodůvodněné délky sady soudních řízení, ve spojení s lidmi, pro které vedení sporu a účast na soudním řízení nejsou obyčejnou součástí jejich každodenního života.“
Tedy lze spolehlivě konstatovat, že NEEXISTUJE MOŽNOST EXISTENCE KONCEPTU „NOTORICKÝ SUDIČ“, když větší počet uplatněných „prostředků nápravy“ má vliv toliko na snížení „významu řízení“, NIKOLIV však na popření existence „újmy, jako takové“.
Za daného stavu, LEŽ VLÁDY ČR ve Stanovisku ze dne 2.2.2016, odst.143., spočívající v difamačním tvrzení, že stěžovatel je „notorický sudič“, je dalším prvkem v širokém a proorganizovaném postupu Vysoké smluvní strany, který tvoří „DŮKAZ ZLÉ VŮLE“.
S) – DNE 30.9.2017 začal platit zákon č. 296/2017 Sb., kterým žalovaný stát ZRUŠIL(?!) ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) – zákona č. 549/1991 Sb., jímž bylo zaručeno OSVOBOZENÍ – „plnění povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy“- řízení dle zákona č.82/1998 Sb. - OD SOUDNÍCH POPLATKŮ.
Tento zákon byl přijat „V UTAJENÍ“, bez sebemenší veřejné diskuze, a to i přes EXISTENCI nálezu ÚS ČR ze dne 14.4.2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, kde v odst. 32. bylo určeno následující: „Tento závěr je podporován i odlišnou zákonnou úpravou soudních poplatků …. Řízení o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci … je od soudních poplatků … osvobozeno. Tuto konstrukci je třeba považovat i za ústavně souladnou, neboť respektuje princip proporcionality úpravy práva osob na přístup k soudu s nárokem na náhradu škody proti státu, založeným na objektivní odpovědnosti státu.“
V kontextu tohoto postupu moci zákonodárné žalovaného státu, je na místě upozornit, že v důvodové zprávě k tomuto ZRUŠENÍ OSVOBOZENÍ OD SOUDNÍCH POPLATKŮ není žádné relevantní odůvodnění, kdy, v souvislosti se zákonem č. 82/1998 Sb., již jednou ÚS ČR zasahoval derogací, a v nálezu ÚS ČR ze dne 30.4.2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, když rušil ustanovení § 31 – zákona č. 82/1998 Sb., uvedl následující argument: „Zákonodárce také postup … ničím nezdůvodnil.“.
Bohužel, je zjevné, že společenská korupce s prvky totalitarismu pronikly až k Ústavnímu soudu ČR, neboť tento se v kontextu s tímto prvkem bránícím dovolání se odpovědnosti orgánů státu uchýlil ke lhaní, ve chvíli, kdy se dotčený občan na tento obrátil, a v usnesení ÚS ČR ze dne 9.5.2018, sp. zn. IV. ÚS 1352/18, UVEDL NÁSLEDUJÍCÍ BRUTÁLNÍ LEŽ: „Ostatně – zákonodárce PO LETITÝCH DISKUZÍCH (???) vyňal z osvobození ze zákona řízení, v nichž je napadán nesprávný úřední postup nebo nezákonnost rozhodnutí, zejména proto, aby zamezil podobným, zjevně neúspěšným žalobám (opravným prostředkům).“
Realita je taková, že se v tomto případě jednalo o poslanecký „přílepek“, který v důvodové zprávě VŮBEC ODŮVODNĚN NENÍ!!! A žádná letitá diskuze neproběhla.
Lze tedy spolehlivě uzavřít, že na území žalovaného státu i moc zákonodárná vědomě a úmyslně porušuje mezinárodní závazky a ústavní pravidla právního státu.
Pokud tedy jde o „poslanecký přílepek“ v podobě návrhu na zrušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) – zákona č. 549/1991 Sb., v kontextu celého zákona č. 296/2017 Sb., JEHO DŮSLEDKY JSOU V PŘÍMÉM ROZPORU S PRÁVEM ÚMLUVY, zejména, když v obsahu obecné části důvodové zprávy k tomuto zákonu, BOD A), 3.1 je doslova uvedeno: „… dílčí změny v zákoně o soudních poplatcích potenciálně povedou k posílení příjmové stránky státního rozpočtu“ (?!). Žalovaný stát tudíž CHCE NESTOUDNĚ VYDĚLÁVAT NA PORUŠOVÁNÍ ÚMLUVY!!
Proto je na místě ocitovat Rozsudek ESLP ve věci FC Mretebi v. Gruzie ze dne 31.7.2007, odst. 49.: „zvláště přísný přezkum je na místě, pokud daný soudní poplatek slouží primárně jen k zajištění finančního příjmu do státního rozpočtu, a nikoliv např. k zajištění prostředků na náhradu nákladů protistrany … “.
ŽALOVANÝ STÁT JE OD POPLATKŮ TRVALE OSVOBOZEN! „DŮKAZ ZLÉ VŮLE“ JE DŮKAZ NESPORNÝ!
Tolik k deklarované rovnosti procesních stran.
Nastala tedy situace, kdy žalovaný stát vymáhá „plnění povinnosti dle Článku 35 odst.1 – Úmluvy“, a na tomto hodlá evidentně vydělávat (nebo „odrazovat oběti od uplatňování nároků“), když v každé etapě (podání žaloby, odvolání, dovolání) vymáhá „placení daní svého druhu za plnění povinnosti tím, kdo je povinnosti podrobován“. …
V rámci „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“ tímto orgány Vysoké smluvní strany, jako celku, završily svoji mnohaletou organizovanou činnost, aby ZBAVILY „prostředek nápravy“, nejen „účinnosti“, ale i „dostupnosti“.
V tuto chvíli totiž na „prostředek nápravy“ dopadají veškeré „formalismy o.s.ř.“ z roku 1963. Jestliže totiž „oběť“ začne plnit svoji povinnost dle Článku 35 odst. 1 – Úmluvy, nastávají časové úseky řady prodlev:
6 měsíců – od uplatnění nároku u MS ČR do podání žaloby;
2 × 3-4 měsíce – rozhodování o osvobození od soudních poplatků (1. podání žaloby; 2. podání dovolání),
tedy, období 12–15 měsíců běžícího „prostředku nápravy“ zaberou čistě „formalistické procedury administrativního charakteru“, kdy do tohoto času nejsou započtena další období např. „dotazování mezi soudem a obětí“ o dalších procesních formalitách.
Jestliže existuje základní „standard“ z Rozsudku ESLP ve věci Sürmeli v. Německo ze dne 8.6.2006: „Ustanovení prostředku nápravy musí být pružné, tj. musí být aplikovatelné bez přílišných formalismů.“, pak tento nemůže být objektivně naplňován, dokud „prostředek nápravy“ nebude vyňat z područí o.s.ř..
Zde je na místě znovu připomenout Rozsudek ESLP ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 8.2.2018, odst. 149.: „Soud dále poznamenává, že již stanovil, vzhledem k prostředku nápravy poskytovanému pro nepřiměřenou délku soudního řízení …, že v zásadě by soudní řízení nemělo překročit 1 rok a 6 měsíců na jedné soudní úrovni a dva roky na dvou úrovních soudní jurisdikce, jestliže neexistují zvláštní okolnosti ospravedlňující delší čas pro projednání nároku.“.
Tento prvek „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“ – zrušení osvobození od soudních poplatků – je podtrhující aroganci státní moci a úmyslné vylučování odpovědnosti orgánů Vysoké smluvní strany za porušování mezinárodních závazků.
T) – DNE 30.9.2017, v důsledku zrušení osvobození od soudních poplatků, na povrch však vystoupil další PROBLÉM!
O (ne)osvobození od soudních poplatků NEROZHODUJE „SOUD“, ale „úředník – placený přímo žalovanou procesní stranou v tomto druhu řízení“, kdy každá tato etapa řešení „prostředku nápravy“ tak VYPADLA MIMO ZÁBĚR PŘEDMĚTU „hájitelné stížnosti podle Úmluvy“. Proto žalobce upozorňuje na „standard“ z Rozsudku ESLP ve věci Golder v. Spojené Království ze dne 21.2.1975, odst.35.3: „Byl-li by Článek 6 odst.1 chápán jako týkající se výlučně vedení žaloby, které již bylo zahájeno před soudem, Smluvní STÁT BY MOHL, bez toho, aby jednal v rozporu s tímto textem, skončit se svými soudy nebo ODSTRANIT VÝKON JEJICH SOUDNÍCH PRAVOMOCÍ PRO ROHODOVÁNÍ JISTÝCH DRUHŮ CIVILNÍCH ŽALOB a pověřit tím ORGÁNY ZÁVISLÉ NA VLÁDĚ. Takové uzurpování, neoddělitelné od nebezpečí svévolné moci, by mělo vážné důsledky, které jsou odporující výše uvedeným zásadám a které Soud nemůže přehlížet.“
Na vnitrostátní úrovni však problematiku „rozhodování úředníků – asistentů soudce“ řešil i Ústavní soud ČR, a v nálezu ze dne 22.5.2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, odst.35. uvedl: „Vyšší soudní úředník je tedy skutečně POUZE ÚŘEDNÍKEM, u nějž v zásadě chybí garance osobní nezávislosti, nevyžadují se osobní předpoklady jako u soudce, a odborná úroveň postačuje na výrazně nižší úrovni. Z toho se podávají rovněž limity činnosti vyššího soudního úředníka. Vyšší soudní úředník nesmí vykonávat takové úkony, pro něž jsou nezbytné vlastnosti, které postrádá (osobní nezávislost, předpoklady, odborná úroveň). Z tohoto hlediska je nepřijatelné, aby vyšší soudní úředník meritorně rozhodoval, bez ohledu na formu rozhodnutí. Pro ostatní procesní úkony, a především pro rozhodnutí procesní povahy to platí zrovna tak. Vyšší soudní úředník má být pomocník soudce, jenž napomáhá dosažení přiměřené délky soudního řízení tím, že vykonává úkony jednoduché či rutinní povahy.“
Věc se však má naopak-ASISTENTI SOUDCŮ ŘÍZENÍ PRODLUŽUJÍ(!?) v důsledku jejich vysokého stupně diletantství a závislosti na žalované procesní straně! Za daného stavu, „prostředek nápravy“ tak, jak je umístěn ve vnitrostátním právním řádu, JE ZÁMĚRNĚ PŘIVEDEN DO STAVU „neúčinnosti“ a „nedostupnosti“.
U) – DNE 9.5.2018, v usnesení ÚS ČR, sp. zn. IV. ÚS 1352/18, Český ústavní soud, aby zabránil odhalení skutečnosti, že zrušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) – zákona č. 549/1991 Sb., byl sprostý PODVOD MOCI ZÁKONODÁRNÉ, vědomě a úmyslně lhal o okolnostech jeho přijetí a důvodech, které k němu vedly, když doslova uvedl: „Ostatně – zákonodárce po letitých diskuzích vyňal z osvobození ze zákona řízení, v nichž je napadán nesprávný úřední postup nebo nezákonnost rozhodnutí, zejména proto, aby zamezil podobným, zjevně neúspěšným žalobám (opravným prostředkům).“
A protože stále nejsem na konci tohoto podivného řetězce, příště dodám další část. Jestli mě samozřejmě někdo nezastaví.
