Článek
Současná doba, plná zdánlivých a velmi povrchních změn a projevů tam a zpět o tom, i o onom, mi konečně nabídla možnost, pustit se do několika dílného seriálu článků, které se budou týkat procesu tzv. „odškodňování újmy způsobené státem“, podle zákona č. 82/1998 Sb., kterýžto institut považuji za další z mnoha relikvií bolševismu v myslích oněch „odpovědných“, neboť jsem neustále přesvědčován, skrze urážení a ponižování „obětí státu“ v průběhu onoho „kompenzačního“ procesu, že stát, tedy Česká republika, se staví do pozice jediného skutečného bytí každého člověka, který je jeho součástí.
Jenže, ono tomu tak není.
Neustále se v mé sérii bude prolínat následek toho, že uvedený zákon byl přijat v době tzv. „opoziční smlouvy“ (a nebyl jediným „shitem“ oné doby), a prakticky, že již od svého předložení do PSP ČR byl doprovázen tím, že „předkladatel zákona“ obelhal (což později v textech dokážu) celou Poslaneckou sněmovnu, Senát, včetně Prezidenta, ač nemohu vyloučit, že se všichni tito zúčastnění obelhat prostě raději nechali. V této zemi totiž NIKDO nestojí o to, aby "policajti, soudci a státní zástupci měly skutečnou trestní a majetkovou odpovědnost za to, čemu v Německu pregnantně říkají „ohýbání práva“, což lze při právním vzdělání dotčených považovat za „úmyslné jednání“.
Než tedy začnu, musím podotknout, že díky své vlastní sérii žalob tohoto druhu, jsem získal Rozsudek NS ČR, podotýkám, že úspěšný, podle něhož, s hrdostí sobě vlastní, mohu prohlásit, že jsem soudně uznaný „kverulant“ a „sudič“, a to i přes to, že následně ESLP ve Štrasburku prohlásil celé uvedené kompenzační řízení za „jsoucí v rozporu s článkem 6 Úmluvy“ (viz Rozsudek ve věci Žirovnický v. Česká republika ze dne 8.2.2018).
Zde je nutno podotknout, že jestliže bych se cítil dotčen obsahem hodnocení mé osoby v dotčeném rozsudku Nejvyššího soudu, nemohl bych podat ústavní stížnost, neboť uvedený rozsudek byl pro mě zcela úspěšný, když napadená rozhodnutí soudů nižší instance byla zrušena (NS ČR , sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, 18.2.2015, v senátu zasedal i JUDr. Pavel Simon).
Tedy do toho, a půl je hotovo.
Krásné otevření tématu mi nabídl názorový střet mezi kandidátem na ústavního soudce JUDr. Pavlem Simonem a advokátem JUDr. Tomášem Sokolem.
Pro snadnější pochopení cituji centra textů, které představují onen sporný bod mezi oběma Váženými pány, a následně začnu přilévat olej do ohně.
„Ústavní soud někdy unáší právo, říká kandidát Pavel Simon“
(citace z textu uveřejněném na portálu Česká justice dne 13.9.2023)
„Otázka správnosti nastavení systému odškodňování je otázkou politickou. Nemyslím si proto, že by z pohledu soudce existovalo nějaké správné nebo špatné nastavení. To, co je špatně, je absence politické debaty o tom, jak by systém odškodňování měl vypadat.
V porovnání s jinými státy na západ od našich hranic máme odpovědnost státu nastavenou hodně přísně. Je svojí povahou odpovědností objektivní, zatímco jinde a zejména v právu Evropské unie, je odpovědnost státu svou povahou subjektivní, tj. vyžaduje zavinění. Jinak řečeno, stát odpovídá v případě, kdy udělal zjevnou chybu. Pokud například odvolací soud vydá pravomocné rozhodnutí, které je zjevně v rozporu s ustálenou judikaturou, můžeme uvažovat o zavinění a o tom, že bude stát odpovídat za újmu tím způsobenou. Jde o určité selhání, které může založit povinnost k náhradě újmy. V poměrech České republiky ale stačí, že je rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to třeba i z důvodu, že po jeho vydání dojde ke změně judikatury Nejvyššího nebo Ústavního soudu. Odvolací soud vydal rozhodnutí v souladu s dřívější judikaturou, v dobré víře, že postupuje správně, tj. nezaviněně, ale stát přesto bude odpovídat za újmu daným rozhodnutím způsobenou. Náš systém odškodňování je proto nastaven velmi přísně a otázkou není, jestli je to objektivně správně, ale jestli to tak jako společnost chceme.
Stát totiž nejsou oni, kteří působí škodu nám. Stát jsme my a škodu jsme způsobili sami sobě. Když v rámci fungující rodiny jeden rodinný příslušník způsobí újmu druhému, může dojít k tomu, že nad tím poškozený mávne rukou, nebo se spokojí s menším odškodněním, než které by plně vyvážilo jeho újmu. Je to proto, že společný zájem na zachování rodinného života je pro něj víc než být odškodněn.
V poměrech státu je to podobné?
Podle mě ano. Stát tohoto hodně dělá, a proto tohoto také hodně zkazí. Můžeme tlačit na to, aby všechnu újmu plně kompenzoval, ale je třeba si uvědomit, že to jde na úkor ostatních věcí, na které potřebuje stát peníze, jako je školství, zdravotnictví, sociální služby apod. Přísná odpovědnost státu tak může v konečném důsledku poškodit úplně všechny. Na druhou stranu, kdyby stát neodpovídal nikdy, bylo by to nespravedlivé a nevedlo by to ke snaze o nápravu systémových pochybení ze strany státu. Jde proto o nalezení rovnováhy a k tomu je potřeba široká politická debata, kterou postrádám.
Má stát vůbec odškodňovat za tzv. neúspěšná trestní řízení?
Znovu mi kladete otázku politickou. Jako soudce zcela respektuji to, že v našem právním řádu se daná újma odškodňuje. Z osobního pohledu mi jen přijde zvláštní, že ani k tomu u nás žádné politická debata neproběhla. Jde dokonce o nárok, který nebyl založený rozhodnutím zákonodárce, ale který založilo ve vztahu k náhradě škody rozhodnutí Nejvyšší soudu z počátku roku 1990. K němu se novelou zákona o odpovědnosti státu z roku 2006 přidala i náhrada nemajetkové újmy.
Když kolegům na konferencích v zahraničích vyprávím, jak široce nastavené odškodnění újmy v daných situacích máme, dívají se na mě s údivem. Pokud dodám, že podle našeho Ústavního soudu jde o nárok plynoucí ze zásad právního státu, nechápou to už vůbec, protože v jejich právních řádech se daná újma odškodňuje jen tehdy, pokud se orgány činné v trestním řízení dopustí zjevného pochybení. Například policisté začnou někoho stíhat, aby zakryli vlastní trestnou činnost. U nás ale odškodňujeme i případy, kdy je v tom stát úplně nevině. Typicky osoba A podá trestní oznámení na osobu B pro vydírání. Stát začne osobu B stíhat a osoba A následně u soudu sdělí, že si všechno vymyslela. Stát stíhat musel, protože šlo o závažný trestný čin a nyní ještě vyplatí poškozené náhradu škody i nemajetkové újmy, protože máme přísně nastavený systém odškodnění. Vhodnější by mi přitom přišlo, aby si to osoby A a B vyřešily před civilním soudem ve sporu na ochranu osobnosti. Nicméně poškozená osoba B raději zažaluje stát, protože domoci se náhrady proti němu je vždy jednodušší. To mi přijde zvláštní.
Petr Dimun
„K odškodňování újmy způsobené nezákonným trestním stíháním“
(citace z Názoru uveřejněného na portálu Česká justice 18.9.2023)
„Ne dost však na tom. Náš trestní proces je v současné době nastaven tak, že státní zástupce nemůže zastavit trestní stíhání již jednou zahájené jen proto, že v následném vyšetřování byly zjištěny skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti o tom, že byl trestný čin spáchán, případně že byl spáchán tím, kdo je trestně stíhán. I v takovém případě je jeho povinností podat obžalobu. I když ví, že na této důkazní bázi zcela jistě anebo s velkou pravděpodobností soud rozhodne podle zásady presumpce neviny, taktéž vyjádřené latinskou sentenci in dubio pro reo tak, že obžalovaného pro nedostatek důkazů zprostí. Zmíněné pochybnosti opravňují k zproštění toliko soud. V rámci rekodifikace trestního řádu je navrhována úprava, která by umožnila i státnímu zástupci rozhodnout zastavení trestního stíhání v případě pochybností, ale návrh nového trestního řádu zatím toliko směřuje do meziresortního připomínkového řízení.
Na základě dlouholeté praxe si troufnu tvrdit, že v 99 % případů, kdy je úspěšně nárokována náhrada újmy (byť obvykle jen do základu) způsobená nezákonným trestním stíháním, je patrno, že povinnost pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelého orgány činné v trestním řízení řádně nesplnily. Možná existují i případy, kdy tomu tak není, ale o žádném takovém osobně nic nevím, v odborné literatuře, pokud je mi známo, zmiňován nebyl a za všech okolností by muselo jít o statisticky bezvýznamnou výjimku z toho, co výše uvádím. Ale i kdyby procentuální vyjádření přesné nebylo, stále zbývá otázka, kdo má nést důsledky trestního stíhání, v němž se původní hypotéza nepotvrdila. Obviněný nebo stát?
Z toho, co výše uvádím, je asi také zřejmé, že v obecné rovině považuji současný systém odškodňování újmy způsobené tím, co označujeme za nezákonné trestní stíhání za správný. Samozřejmě a jako vždy lze diskutovat o jeho možném zlepšování. Z mého pohledu spíše ve vztahu k výši odškodného, které v mnoha případech považuji s ohledem na to, jak brutálním způsobem trestní stíhání zasáhlo do života trestně stíhaných za malou až směšně malou. Nechť ať si každý představí, za jakou částku by byl ochoten podstoupit několikaletou, někdy dokonce mnohaletou difamaci plynoucí z toho, že byl obviněn, případně veřejně obviněn. A z toho plynoucího, často velmi razantního zásahu do osobního života i života profesního. Pokud lze tyto oblasti vůbec oddělit. Bez velkého dramatizování lze říct, že v některých případech to těmto osobám fakticky zničilo jejich život anebo jeho podstatnou část. To je další důvod, proč velmi důrazně nesouhlasím s pochybnostmi o současné úpravě odškodňování újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Jsem tedy přesvědčen, že principiálně systém odškodňování správný, až na přiznávané výše odškodného.“
JUDr. Tomáš Sokol
Nyní začnu postupně předkládat velice mnoho, občas i odborných, a často až „odporných“, argumentů, a protože již jsem se smířil s tím, že mé texty nejsou tak čtivé, abych dosáhl na tisícové mety, prostě budu tuto sérii sepisovat opravdu velmi NEČTIVÝM způsobem, a budu doufat, že ti, kteří vydrží číst uvedený text až do konce, snad něco z něj i použijí, jestliže se ocitnou v situaci, kdy budou žalovat Ministerstvo (ne)spravedlnosti, za to, že z nich učinili čeští soudci „oběti“ (podotýkám, že takto označuje ESLP ve Štrasburku úspěšné stěžovatele). I já se totiž mohu „honosit“ titulem „Victim“, akorát že tento „titul svého druhu“ mi před českým soudem žádný soud nepřiznal.
PORUŠENÍ ČLÁNKU 18 – ÚMLUVY – „DŮKAZ ZLÉ VŮLE“
Zdánlivě tvrdé obvinění státu, protože vytasit se s porušením článku 18 - Úmluvy, je již opravdu síla. Ale vězte, že jedná-li se o založení „systémové neúčinnosti“ prostředku nápravy, který je vyžadován článkem 13 – Úmluvy, není na místě nějakých skrupulí. Jde o to, zda nás mocní za nos tahají, či nikoli. Dovolím si tvrdit, že tahají.VÝCHODISKO Z PRÁVA ÚMLUVY: Rozhodnutí EKLP (Komise) ve věci Kamma v. Nizozemí ze dne 14.7.1974: „Stěžovatel musí být schopen prokázat, že orgány Smluvní strany jednaly ve zlé vůli, tedy s úmyslem zneužít omezení práv a svobod připuštěných Úmluvou pro účely jiné, než Úmluva připouští.“
GENEZE: nejvýznamnější slabina
A) - OD ROKU 1969 DO ROKU 1998 upravoval náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci zákon č. 58/1969 Sb., který platil bez jediné změny nepřetržitě od 1.7.1969 do 14.5.1998.
B) - DNE 15.5.1998 nabyl účinnosti nový zákon č. 82/1998 Sb., který byl vybudován prakticky na stejných (TOTALITNÍCH) zásadách, a ve kterém převážně došlo k nové terminologii, avšak jeho principy zůstaly stejné.
Podobně, jako předchozí zákon č. 58/1969 Sb., obsahuje současně platný zákon č. 82/1998 Sb. řadu restrikcí, které stěžují, ne-li přímo znemožňují efektivní ochranu práv osob, které byly poškozeny vadným výkonem veřejné moci. Obsahuje také některá protichůdná a zjevně diskriminační ustanovení, pokud jde o lhůty, ať už pro předběžné projednávání nároku, pro promlčení nároku a pro dobu, po kterou se běh promlčení staví. Bezdůvodně také již od roku 1969 až do současnosti, tj. po dobu 50 let, zůstala zachována šestiměsíční lhůta pro povinné předběžné projednání nároku u ústředního správního úřadu, jako podmínka proto, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Diskriminační povahu má ustanovení o promlčecí lhůtě 6 měsíců v případě nemajetkové újmy, ačkoliv jde vlastně o zásah do osobnostních práv, který se v případě jiných (soukromoprávních) subjektů odpovědných za takový zásah promlčuje ve lhůtě delší.
Nicméně, jako nejvýznamnější slabinu, způsobující faktickou systémovou neúčinnost, lze považovat fakt, že zákon č. 82/1998 Sb. je procesně podroben procesním pravidlům dle zákona č. 99/1963 Sb. - občanskému soudnímu řádu (dále jen „o.s.ř.“).
ŘÍZENÍ S „vertikálním vzestupným konfliktním účinkem práva“ JE TAK PODROBENO PROCESNÍM PRAVIDLŮM S „horizontálním účinkem práva“, KDY o.s.ř. VŮBEC NEZNÁ MNOHO „procesních standardů“ Z JUDIKATURY ESLP VE ŠTRASBURKU.
HARTMAN
C) – MEZI ROKY 2000–2002, kdy byla před ESLP ve Štrasburku projednávána věc Hartman v. ČR (Stížnost č. 53341/99), Vláda ČR (ve svém Stanovisku k věci) napadala vlastní občany, když tvrdila, že: „prostředek nápravy dle zákona č. 82/1998 Sb. – který vydávala za ‚účinný‘ – není občany využíván“.
D) – DNE 10.7.2003 v Rozsudku ESLP ve věci Hartman v. ČR, však byla žalovaná Vysoká smluvní strana odsouzena za „neexistenci účinného prostředku nápravy nepřiměřené délky řízení“.
E) – DNE 16.3.2006 byl přijat zákon č. 160/2006 Sb., novela zákona č. 82/1998 Sb., účinný od 27.4.2006, který však svou povahou nerespektuje „procesní charakter prostředku nápravy nepřiměřené délky řízení“, jak tento vyplývá z „úzké příbuznosti pravidla z ustanovení Čl. 35 odst.1 – Úmluvy s Čl. 13 – Úmluvy“ ( viz. Rozsudky ESLP ve věcech: Kudla v. Polsko ze dne 26.10.2000, odst.152.;Hartman v. ČR ze dne 10.7.2003, odst.56.; Apicella v. Itálie ze dne 29.3.2006,odst.37. – 38.), když Čl.35 odst. 1 Úmluvy je „PROCESNÍ“ a ukládá POVINNOST „vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy Stěžovatelem – obětí“, což v praxi znamená zahájit další mnohaleté soudní řízení podle přeformalizovaného o.s.ř. proti žalovanému státu, který v tomto režimu využívá svého údajného „rovného postavení“, byť již toto samo o sobě je nesmysl.
Žalovaný stát – porušující své mezinárodní závazky-z principu nemá rovné postavení s „vlastní obětí tohoto porušování“ (viz. odst. 19., nálezu ÚS ČR ze den 23.2.2010, sp. zn. II.ÚS 1612/09).
Již na samotnou ČINNOST ZÁKONODÁRCE lze aplikovat závěr z pozdějšího odst. 16., nálezu ÚS ČR ze dne 19.5.2010, sp. zn. II.ÚS 862/10.
F) – DNE 4.5.2006 Vláda ČR (ve svém Stanovisku) OBELHALA Radu Evropy a ESLP ve Štrasburku, a to hned na dvou místech Stanoviska, jednak v Bodu 29.2, když „slibovala, že české orgány budou respektovat standardy ESLP ve Štrasburku“ v obecné rovině, ačkoliv o.s.ř. TYTO VŮBEC NEZNÁ, jakož i konkrétně, že: „bude možno aplikovat standard z odst.95.-96. Rozsudku ESLP ve věci Apicella v. Itálie ze dne 29.3.2006“ (Bod 22.2).
„Planý slib z roku 2006“ byl prosazen až za 11 let! (pokud jde o Bod 22.2) a to Rozsudkem NS ČR ze dne 19.7.2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016.
Fakt LHANÍ VLÁDY ČR je nejzásadnějším prvkem „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“
G) – DNE 16.10.2007 v Rozhodnutí ESLP ve věci Vokurka v. ČR, bylo ze strany ESLP akceptováno, že „Stěžovatelé musí vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy dle zákona č. 160/2006 Sb.“, čímž si VLÁDA ČR – skrze VĚDOMÉ OBELHÁNÍ ESLP VE ŠTRASBURKU– vymohla možnost dovolávat se „nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy“, a tím došlo k afirmaci POVINNOSTI KAŽDÉHO STĚŽOVATELE, ačkoliv v důsledku podrobení těchto sporů procesním pravidlům o.s.ř., mohl být na vnitrostátní úrovni každý občan – „oběť“- osočován a napadán z „údajného zneužívání práva“ (viz. rozsudek NS ČR ze dne 18.2.2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
Zároveň však v odst.48., Rozhodnutí ESLP ve věci Vokurka v. ČR, je nesporně ustaven „standard“ spočívající v „uložení SANKCE ze nepřiměřenou délku soudního řízení (porušení mezinárodního závazku)“, kdy však vnitrostátní právo SANKCI NEZNÁ, pokud jde o strukturu zákona č. 82/1998 Sb..
V kontextu „sankce“ lze poměrně spolehlivě hovořit o faktu, že „sankční náhrada škody je namístě tam, kde je nezbytné poučit škůdce, že deliktní jednání se nevyplácí.“ (Rookes v. Barnard (1964) AC 1129 (HL), s.759). Opačný přístup by zcela popíral základní zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastní nepoctivosti („nemo turpitudinem suam allegare potest“), a to ani v případě, že za označení „NIKDO“ si dosadíme slovo „STÁT“.
O tom, že žalovaný stát porušuje své mezinárodní závazky, a že dlouhé roky porušuje Článek 18 – Úmluvy, není dle mého názoru žádného sporu. Je OPRAVDU zcela irelevantní, zda je škůdce jedinec či stát.
V nálezu ÚS ČR, sp. zn. I. ÚS 1586/09, ze dne 6.3.2012, odst. 35-37, však byla výslovně potvrzena přítomnost PREVENTIVNĚ SANKČNÍ FUNKCE NÁHRADY ŠKODY v českém právu.
Neexistuje sebemenší pochybnost o tom, že SANKCE je pevnou součástí platného práva a její neuplatňování vůči „ŠKŮDCI-STÁTU“ je spíše součástí „systémové deviace právního řádu porušujícího Článek 18 – Úmluvy“, než jakékoliv „tvrzení“ o neexistenci tohoto prvku v českém právním řádu.
H) – DNE 23.2.2010 v nálezu ÚS ČR, sp. zn. II.ÚS 1612/09,v odst.19., bylo jasně stanoveno následující: „Zcela jinou otázkou je však konstrukce zvolená českým zákonodárcem, kdy veřejnoprávní předpis (zákon č. 82/1998 sb.) z důvodu legislativní techniky umožňuje, aby byl na právní vztahy jím upravené subsidiárně použit Občanský zákoník. Jen volba způsobu úpravy některých otázek nemůže učinit platným závěr, že se stát ocitá v řízení o náhradu škody v rovnoprávném postavení s poškozeným; v opačném případě by totiž bylo nutné dovodit i autonomii vůle státu,nebo jeho právo obracet se v těchto otázkách i na ústavní soud, čemuž nemůže být přisvědčeno.“.
Již z tohoto nálezu je tedy zjevné, že jestliže se stát neocitá v rovnoprávném postavení s poškozeným, pak podrobení „prostředku nápravy“ procesním pravidlům o.s.ř. PŘEDSTAVUJE „systematickou deviaci prostředku nápravy“, a to jako důsledek PŘEVZETÍ TOTALITNÍCH PRINCIPŮ do zákona č. 82/1998 Sb. z původního zákona č. 58/1969 Sb. ….
CH) - DNE 19.5.2010 v nálezu ÚS ČR, sp. zn. II.ÚS 862/10, odst.16., Ústavní soud upozornil na důležitý aspekt, a to na „alarmující skutečnost, že obecné soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž nejenže negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy…, ale též vystavují Českou republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy…“.
Realita je však daleko horší, neboť nejde jen o „obecné soudy“, ale i o činnost moci výkonné – např. MSČR, či dokonce i o činnost moci zákonodárné, jakož i o lži Vlády ČR, jež jsou předkládány i ESLP ve Štrasburku a Radě Evropy, v rámci jednotlivých Stanovisek Vlády ke stížnostem před ESLP.
I)-DNE 13.4.2011 bylo, jakožto zjevná nezbytnost, vydáno Stanovisko pléna NS ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, kterým se tento soud snažil vyjasnit pojmy vnitrostátního práva vůči „standardům ESLP ve Štrasburku“, kdy však v tomto Stanovisku NS ČR se v plné míře projevil DALŠÍ PROBLÉM, a to NEPŘESNÉ PŘEKLADY POJMŮ PRÁVA ÚMLUVY, které již během překladů jsou „ohýbány“ a „přizpůsobovány“ pojmům vnitrostátním, zejména pojmům (TOTALITNÍHO) o.s.ř. z roku 1963. Nejmarkantněji se toto projevilo v části, kdy se NS ČR odkazuje na „silnou, ale vyvratitelnou, domněnku újmy“ z odst. 93., Rozsudku ESLP ve věci Apicella v. Itálie ze dne 29.3.2006, a k definici „újmy“ přikládá české adjektivum „morální (újma)“, ačkoliv v originálním znění je užit pojem „non-pecuniary (damage)“, což znamená „NEPENĚŽNÍ (ÚJMA ZPŮSOBENÁ PORUŠENÍM MEZINÁRODNÍHO ZÁVAZKU STÁTEM)“, a tudíž NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO S „MORÁLKOU“. Jde totiž o (s)prostý „DELIKT“.
Jakékoliv další zaobírání se „psychickou kategorií“, je pak „zcela mimo pojmy práva Úmluvy“.
Je nutno zdůraznit, že nejde o „nechtěný omyl“ či „prosté diletantství“, ale o neskrývaný záměr, jakožto nedílnou součást „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“, ve snaze zcela eliminovat práva jedince, pokud jde o odpovědnost orgánů státu.
Tak, a pro dnešek stačilo. Pokračování příště.
