Článek
Prostě to dopíšu, a třeba se dříve, či později dostane tento text k někomu, kdo se ho chopí a konečně ho nacpe do chřtánu pokrytectví, které ve skutečnosti vládne v téhle zemi.
***********************************************************************
U) – DNE 9.5.2018, v usnesení ÚS ČR, sp. zn. IV. ÚS 1352/18, Český ústavní soud, aby zabránil odhalení skutečnosti, že zrušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) – zákona č. 549/1991 Sb., byl sprostý PODVOD MOCI ZÁKONODÁRNÉ, vědomě a úmyslně lhal o okolnostech jeho přijetí a důvodech, které k němu vedly, když doslova uvedl: „Ostatně – zákonodárce po letitých diskuzích vyňal z osvobození ze zákona řízení, v nichž je napadán nesprávný úřední postup nebo nezákonnost rozhodnutí, zejména proto, aby zamezil podobným, zjevně neúspěšným žalobám (opravným prostředkům).“
V) – DNE 23.4.2019 vydal ústavní soud ČR nález, sp. zn. I. ÚS 1415/18, ve kterém sice postoupil o kousek dál, ale i nadále setrval na „předsudku“, že ve věcech „prostředku nápravy dle Článku 13 – Úmluvy“ existuje možnost, že by „oběť státu plnící si svoji povinnost dle Článku 35 odst.1 – Úmluvy“ mohla být považována za „chronického sudiče“. Zde lze snad jen znovu připomenout závěr z Rozsudku ESLP ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 8.2.2018, odst.117., jak je citován v Bodu R) výše, ze kterého lze odvodit, že takovéto hodnocení „oběti porušování mezinárodního závazku“ je fakticky nepřípustné a může se zohlednit toliko v rámci posuzování aspektu „významu řízení“, tedy se projeví ve snížení přisouzené kompenzace.
Tento nález sp. zn. I. ÚS 1415/18, jak je citován níže, se totiž zabývá pouze etapou odvolání, ale neřeší základní problém spočívající v tom, že stát, jakožto „procesní strana“ je od poplatku nadále zcela osvobozen, avšak „oběť“ je nucena „platit daň svého druhu, za to, že je oběť“.
Sekundárně pak je zřetelně vidět, že poslanecký přílepek, v podobě Článku V, bodu 6. – zákona č.296/2017 Sb., zasáhl POPULISTICKY do, již tak rozložené struktury „prostředku nápravy“ – zákona č.82/1998 SB.- a jedná se o nesmysl.
V tento okamžik je tedy na místě ocitovat nález ÚS ČR ze dne 23.4.2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, a to konkrétně jeho odstavce 22. a 23.:
„22. Z čl. III. bodu 1.4 (str.64) důvodové zprávy vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č.99/1962 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (sněmovní tisk 987/0), je zřejmé, že jedním z cílů sledovaného posílení regulační funkce soudních poplatků bylo zamezit zneužívání dobrodiní zákona ve formě osvobození od soudních poplatků. Ve vztahu k zavedení soudního poplatku v prvním stupni ve výši 2 000 Kč lze konstatovat, že takto formulovaný cíl je legitimní a umožňuje efektivně omezit neopodstatněné návrhy CHRONICKÝCH SUDIČŮ.
(poznámka autora: Ve vztahu k podávání „prostředků nápravy“ proti státu, NIC TAKOVÉHO NEBYLO CÍLEM UVEDENÉHO VLÁDNÍHO NÁVRHU!!! Důvodová zpráva se týkala výhradně etapy DOVOLÁNÍ K NS ČR.)
V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že právo na odvolání není ústavně garantováno a obecně není součástí práva na přístup k soudu, dospěl-li však zákonodárce k pozitivní úpravě garantující rovněž možnost podání odvolání, je třeba pravidla o zákazu nedovolených omezení aplikovat rovněž na něj. Jde-li tedy o uplatnění poplatkové povinnosti rovněž pro řízení odvolací, jeví se závěry obecných soudů v nyní posuzované věci jako zcela vybočující z racionality, neboť je zřejmé, že vyměření soudního poplatku za odvolání v téměř stonásobné výši oproti soudnímu poplatku za žalobu podanou u soudu prvního stupně se vůči očekávanému účinku jeví jako zcela extrémní a v žádném bodě neodpovídá zjevnému úmyslu zákonodárce. V tomto bodě je třeba zdůraznit, že novela provedená zákonem č.296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný. DALŠÍM ARGUMENTEM VE PROSPĚCH TOHOTO ZÁVĚRU JE SKUTEČNOST, ŽE ZÁKON Č:296/2017 Sb. NOVELIZOVAL PRÁVNÍ ÚPRAVU POPLATKŮ ZA DOVOLÁNÍ. (SIC!!) s přihlédnutím k předpokladu racionálního zákonodárce je třeba uvést, že zákonodárce si byl při schvalování zákona č. 296/2017 Sb. existence opravných prostředků vědom. V nyní posuzované věci je rovněž vhodné uvést, že poplatek za dovolání byl usnesením …. soudu…..vyměřen ve výši 14 000 Kč, tedy neproporcionálně nižší, než kolik činil poplatek za odvolání. Opět s přihlédnutím k předpokladu racionálního zákonodárce je zřejmé, že takto bezohledný a vůči účastníkům krutý stav NEMOHL MÍT ZÁKONODÁRCE V ÚMYSLU. Všechny tyto argumenty svědčí ve prospěch závěru, že městský i obvodní soud zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu a v případě nezaplacení soudního poplatku za odvolání mohly rovněž zapříčinit odepření spravedlnosti.“
(poznámka autora: Ústavní soud ve svých závěrech neustále vychází z mylného předpokladu, o jakési racionalitě zákonodárců. Bohužel, na území státu zrovna tento prvek zcela absentuje.)
„23. Výše uvedené úvahy vycházejí mimo jiné z toho, že důvodová zpráva k návrhu zákona č.296/2017 Sb. se nijak nezmiňuje o tom, že by tímto zákonem měl být ztížen přístup žalobce (při uplatňování nároků podle zákona č.82/1998 Sb.) k odvolacímu soudu oproti dosavadní úpravě. Pokud by tomu však bylo jinak, a zákonodárce měl skutečně v úmyslu zpoplatnit odvolací řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci podstatně vyšším poplatkem než řízení před soudem prvního stupně, je třeba takový záměr odmítnout. Řízení vedená občanem proti státu jsou svojí povahou řízení velmi specifická. Přirozenoprávní zásada, že nikdo nemůže být soudcem ve své věci, maxima nemo iudex in causa sua, zachycená již Publiem Syrem z Antiochye před dvěma tisíci lety, se dá jen obtížně rigorózně dodržet ve sporu mezi občanem a státem, je-li tento veden před vnitrostátním soudem. Jestliže jeden orgán veřejné moci (soud) má rozhodovat o tom, že jiný orgán veřejné moci způsobil žalobci újmu a že stát je povinen tuto újmu odčinit, je třeba dbát na to, aby nevznikaly pochyby o tom, že v takovém řízení jsou si oba účastníci skutečně rovni a že žalobce má reálnou možnost uplatnit svůj nárok vůči státu. Nejde totiž jen o to, že o sporu mezi občanem a státem (republikou) rozhoduje jedna ze tří mocí státu, moc soudní, a že rozhoduje jménem republiky, ale také o to, že moc zákonodárná stanoví podmínky pro to, jakým způsobem a s jakými náklady může občan svůj nárok vůči státu uplatnit. Je proto třeba věnovat mimořádnou pozornost tomu, aby zákonodárcem stanovené podmínky nevytvářely nerovnost mezi účastníky sporu a aby nepreferovaly žalovaný stát vůči poškozenému občanu.
(poznámka autora: skutečnost, že stát nemusí platit VŮBEC ŽÁDNÉ POPLATKY však Ústavnímu soudu zcela uniká…)
Podle ustálené praxe ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/11) je při rozhodování obdobných sporů třeba zohlednit, že ve vertikálních vztazích mezi státem a jednotlivcem se základní práva uplatňují intenzivněji, neboť STÁT BEZPROSTŘEDNĚ ZAVAZUJÍ. Jejich výklad je proto třeba provádět v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je třeba nejen respektovat, ale rovněž chránit. Také Evropský soud pro lidská práva se k nastavení soudních poplatků za podání návrhu v řízeních proti státu staví velmi kriticky, kdy konkrétně uvádí, že stanovení vysokého poplatku může v důsledku představovat porušení práva na přístup k soudu (srov. Rozsudek ze dne 28.10.1998 ve věci Ait-Mouhoub proti Francii, stížnost č.22924/93). Ústavní soud přihlédl i k požadavku na rovnost účastníků. Z tohoto pohledu si lze jen stěží představit toleranci stavu, kdy stát jako jedna strana sporného řízení si bude moci prostřednictvím zákonodárné moci nastavit taková pravidla, aby se stát v soudním řízení nestal plnohodnotně žalovatelným,
(poznámka autora: Lze vhodně doplnit s citací uvedenou výše v Bodu H) – nález sp. zn. II ÚS 1616/09, jakož i odkazem na nález ÚS ČR ze dne 14.4.2009, sp. zn.II. ÚS 1191/08, citovaný v Bodu K) tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“)
…tedy aby zamítavé rozsudky proti státu byly z finančních důvodů na straně žalobce jen obtížně přezkoumatelné v odvolacím řízení, zatímco vyhovující rozsudky vynesené ve prospěch žalobce by byly přezkoumávány odvolacím soudem bez překážek. ÚSTAVNÍ SOUD PROTO ČINÍ ZÁVĚR, ŽE VYBÍRÁNÍ SOUDNÍHO POPLATKU ZA ODVOLÁNÍ PODANÉ ŽALOBCEM ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestem nebo ochranným opatřením nebo nesprávným úředním postupem podle položky 1 bodu 1 přílohy k zákonu č.549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, JE V ROZPORU S ČL. 6 ODST.1 ÚMLUVY O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD ….“.
W) – DNE 21.5.2019, následovalo vydání dalšího nálezu ÚS ČR, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, z jehož samotné existence lze spolehlivě dovodit další „dílčí prvky DŮKAZU ZLÉ VŮLE“, kdy ze strany českého ústavního soudu jen dochází k „potvrzování celé řady nesmyslů“, které jsou zcela zjevně v kontrapunktu se „standardy prostředku nápravy dle Článku 13 – Úmluvy“.
Aby bylo nesporně vyjasněno, o co se v dané věci jedná, je třeba přistoupit k jednotlivým bodům z citace tohoto nálezu.
Nejprve: odst.21.: „Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že žaloby podávané proti státu na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci byly dosud osvobozeny od soudních poplatků. Novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č.296/2017 Sb. bylo z § 11 odst.1 písm. n) zákona o soudních poplatcích VYPUŠTĚNO(?) ustanovení o osvobození od soudních poplatků ve věcech náhrady škody….“.
Zde lze upozornit na skutečnost, opakovaně uváděnou, že se ve skutečnosti jednalo o poslaneckou aktivitu, ZCELA MIMO RÁMEC NÁSLEDNÉHO ODŮVODNĚNÍ V DŮVODOVÉ ZPRÁVĚ, kdy „ZLÁ VŮLE“ je viditelná ze způsobu, jaký byl zvolen, způsob „nenápadného zrušení jednoho ustanovení bez předchozí diskuse a uvědomění se všech důsledků“.
Jednoduše, jestliže by bylo bývalo zamýšleno upravit zákon tak, aby byl „v souladu s právem Úmluvy“, pak by daný akt „tichého zrušení“ byl dostatečně komentován v důvodové zprávě k této novele.
Dále: znovu odst.21.: „…městský soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že z hlediska zákona o soudních poplatcích jsou pro jeho účel řízení před soudem prvního stupně, odvolací řízení i dovolací řízení, řízení samostatná.“
Stále dokola musí být opakováno, že, když Úmluva hovoří o (jednom účinném) „prostředku nápravy“, nemluví o žádných „dílčích či jednotlivých řízeních“.
Na vnitrostátní úrovni tak v současnosti existuje ABSURDNÍ SITUACE, kdy každé řízení je posazeno do odlišného poplatkového režimu ???
Za takového stavu není nikterak odvážné tvrdit, že takovýto náhled obecných soudů na „jeden prostředek nápravy“, je zcela mimo pojmy Úmluvy, a že měl být důrazně odmítnut ze strany českého ústavního soudu.
NESTALO SE TAK.
Ještě dál: odst.23.: „…K zavedení soudního poplatku v prvním stupni ve výši 2 000 Kč lze konstatovat, že takto formulovaný cíl je legitimní a umožňuje efektivně omezit nadměrné zatěžování soudní soustavy tam, kde to zjevně neslouží k možné ochraně práv.“…
Opět je nezbytné připomenout argumenty Vlády ČR ze dne 30.4.2014, která byla následně „akceptována“ ze strany ESLP ve Štrasburku, v Rozhodnutí ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 15.11.2016, kdy se jednalo o argumenty skrze nález ze dne 14.4.2009, sp. zn. II.ÚS 1191/08 (viz. BOD K) – „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“).
Nicméně, jestliže Ústavní soud ČR takto změnil svůj názor, nebylo možno toto činit před „běžným“ senátem, ale existovala NEZBYTNOST, CELOU VĚC PŘEDLOŽIT PLÉNU ÚS ČR.
NESTALO SE TAK.
Následně: odst. 23. dál: „… V kontextu ústavně zaručeného práva na přístup k soudu je proto třeba učinit závěr, že nevyplývá-li z textu zákona zpoplatnění odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, jde o návrh nezpoplatněný, a to proto, že tuto povinnost ZÁKONODÁRCE ZCELA JASNĚ, URČITĚ A SROZUMITELNĚ NEVYJÁDŘIL. V takovém případě nutno postupovat podle maximy in dubio pro tributario, tedy že byť v případě odvolání sice zákonodárce rovněž zamýšlel zpoplatnit jeho podání, nestanovil však pro to způsob, ani výši, což je v rozporu s kautelou vyjádřenou v ćl.11 odst.5 Listiny.“
Závěr, který stojí v opozici k postoji Ústavního soudu, tedy tvrzení, že Ústavní soud se chová jako OCHRÁNCE STÁTU, nikoliv jako ochránce základních práv svobod, jakož i ústavnosti, neboť poskytuje státu ALIBI za PODVODNÉ JEDNÁNÍ MOCI ZÁKONODÁRNÉ, je tak zcela na místě.
Poté: odst.24.: „Pro výklad zvolený obecnými soudy nesvědčí ani ta skutečnost, že zákonem č.296/2017 Sb. byla novelizována právní úprava poplatků za dovolání. S přihlédnutím k výkladové konstrukci tzv. racionálního zákonodárce (?) z toho plyne, že zákonodárce si byl při schvalování zákona č.296/2017 Sb. potřeby úpravy zpoplatnění opravných prostředků vědom.“
Zde je nutno zdůraznit, že TATO VĚTA JE DŮKAZEM „per se“ O ZLÉM ÚMYSLU, neboť, jestliže existuje povinnost „vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy dle Článku 35 odst.1 – Úmluvy“, PAK NEMŮŽE EXISTOVAT ŽÁDNÉ RACIONÁLNÍ ODŮVODNĚNÍ PRO „zpoplatnění této povinnosti“???!!!!
Poslední: odst.25.: „Nelze proto v podmínkách právního státu … rozšiřujícím výkladem novelizovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích, nebo dokonce pomocí analogie, dojít ZA PŘEDPOKLADU (?!) konzistentního a racionálního jednání zákonodárce – k závěru, že si stát (jako strana sporného řízení) může bez výslovné úpravy nastavit pravidla zpoplatnění odvolání podaného žalobcem tak, že ztíží napadení v jeho neprospěch vydaných rozsudků …. Takto vzniklou nejasnost (tzv. pravou mezeru) může odstranit pouze zákonodárce, nikoli však obecný soud postupem znevýhodňujícím odvolatele v uvedeném typu řízení.“
Předpoklad je základem průšvihu, zejména pokud jde o „racionální jednání zákonodárce“. Je velice na pováženou, když sám „ochránce ústavnosti“ – Ústavní soud ČR si dovolí takto „přikrýt zlý úmysl zákonodárce“ směřující k jedinému, a to ZCELA ZNEMOŽNIT VYMÁHÁNÍ ODPOVĚDNOSTI ORGÁNŮ STÁTU ZA PORUŠOVÁNÍ MEZINÁRODNÍCH ZÁVAZKŮ!
X) - DNE 27.3.2019, tedy v mezičase před vydáním výše citovaných nálezů ÚS ČR, vynesl NS ČR rozsudek, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, jehož obsah a dopady jsou důkazem „per se“ pokud jde o dlouholetou „systémovou neúčinnost prostředku nápravu“, jež je zaviněna „nesouladem vnitrostátního práva s právem Úmluvy“.
V odst. 29., tohoto rozsudku, Nejvyšší soud ČR po více než 20 letech od přijetí zák. č. 82/1998 Sb., konečně akceptoval LOGICKÝ FAKT, že v důsledku specifického procesního uspořádání celého tohoto zákona, začíná celé řízení JIŽ OKAMŽIKEM UPLATNĚNÍ NÁROKU U PŘÍSLUŠNÉHO ORGÁNU, nikoliv tedy až od okamžiku podání žaloby k soudu.
Nicméně, v důsledku akceptování této skutečnosti, de facto, celý tento systém zák. č. 82/1998 Sb., nesporně „vypadává“ z běžného vnímání civilního sporu na vnitrostátní úrovni, a pak tedy otázka, do jaké míry je na tento systém vůbec aplikovatelný o.s.ř., získává na významu.
Jde totiž o problém, který už není jednoduše řešitelný skrze judikatorní interpretaci.
V kontextu celého tohoto „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“ je tedy nesporné, že české orgány jsou ochotny akceptovat právo Úmluvy pouze za situace, kdy dojde k odsouzení celého státu.
Může jít o důsledek diletantství, ale pak se naskýtá otázka, co se vlastně budoucí právníci učí na fakultách, a jak se právníci v praxi učí i nadále vnímat právní situaci v Evropě, o neprofesionální činnosti moci zákonodárné není třeba ani hovořit.
Systémový problém tohoto ražení poměrně jednoznačně prokazuje NEOCHOTU UVÉST VNITROSTÁTNÍ PRÁVNÍ ŘÁD DO SOULADU S PRÁVEM ÚMLUVY.
Do centra úvah se tedy nezbytně vrací poznámka ÚS ČR z roku 2010, která je uvedena pod BODEM CH) výše, kdy bylo upozorňováno na „alarmující skutečnost neznalosti judikatury ESLP“. Když se totiž tato poznámka postaví do „proti-pozice“ pojmu „racionální jednání zákonodárce“ (viz. BOD W) výše), se kterým pracuje ÚS ČR v roce 2019, pak jediné vysvětlení celé situace je opravdu jen ve vědomém „ZLÉM ÚMYSLU“. V opačném případě by totiž bylo možno, při IRACIONÁLNÍM JEDNÁNÍ ZÁKONODÁRCE, uzavřít, že všechny osoby zapojené v zákonodárném procesu jsou pomatenci a blázni.
Y) -Samostatná otázka, vyžadující pečlivou odpověď a interpretaci: „Když Úmluva hovoří o ‚prostředku nápravy‘, je tím myšlen ‚JEDEN‘, anebo může existovat ‚SADA DÍLČÍCH ÚSEKŮ PROSTŘEDKU NÁPRAVY‘, kdy však s každým tímto úsekem je zacházené zcela rozdílně? První je bez poplatku, druhý je zpoplatněn, třetí je bez poplatku, čtvrtý je zpoplatněn, a pátý je bez poplatku?“
Takto totiž vypadá průběh jednotlivých etap civilního řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., kdy poslední bez poplatku je ústavní stížnost. Jestliže tedy každý stěžovatel – „oběť“- má povinnost vyčerpat „prostředky nápravy“, je či nikoliv celé řízení od uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti až po podání ústavní stížnosti jeden prostředek nápravy, nebo jde o 5 prostředků nápravy?
Z) -DNE 24.9.2019, vydal NS ČR rozsudek, sp. zn. 30 Cdo 4733/2017, ve kterém, zcela v tichosti a bez jakéhokoliv zviditelnění, uvedl následující v odstavci 32.: „Z toho důvodu je podle SDEU legislativně zakotvená nezbytnost zrušení předchozího rozhodnutí pro účely řízení o náhradě škody V ROZPORU S UNIJNÍM PRÁVEM, jelikož takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva.“
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které zcela nesporně prokazuje, že sama podstata zákona č.82/1998 Sb. JE V ROZPORU S EVROPSKÝM PRÁVEM, se uzavírá kruh celého kontextu „systémové a úmyslné neúčinnosti ‚prostředku nápravy‘“.
Jelikož „DŮKAZ ZLÉ VŮLE“, resp. „porušení článku 18 -Úmluvy“, je úzce spojen s „porušováním Článku 13 a Článku 6 odst.1 – Úmluvy“, a jde o neskrývaný přímý útok na alibismus Ústavního soudu, ČR, který „předpokládá konzistentní a racionální jednání zákonodárce“, je třeba upozornit, že na začátku „DŮKAZU ZLÉ VŮLE“, v BODU B), tato skutečnost byla zmíněna.
V České republice totiž NELZE PŘEDPOKLÁDAT RACIONÁLNÍ JEDNÁNÍ ZÁKONODÁRCE, ALE SPÍŠE POKRYTECTVÍ A HLOUPOST.
ZA) -DNE 22.1.2020, vydal Ústavní soud ČR, Usnesení sp. zn. IV. ÚS 4171/19, které je bohužel důkazem, že „Český ústavní soud nerespektuje a evidentně nezná JUDIKATURU ESLP ve Štrasburku.“
V tomto usnesení je v odstavci 5 uvedena následující věta: „Soudní poplatek je fiskálním příjmem státního rozpočtu a soudu nepřísluší, není-li účastník řízení ze zákonných důvodů osvobozen od jeho placení, aby pokračoval v řízení, nesplnil-li svou zákonnou povinnost.“
Tato argumentace je možná snad použitelná na běžné spory mezi subjekty práva při horizontálních sporech.
V případě, kdy každá „OBĚŤ STÁTU“ má povinnost vyčerpat veškeré „prostředky nápravy“, a to podle Článku 35 odst.1- ÚMLUVY, JDE O ARGUMENTY NEPŔÍPUSTNÉ, podle judikatury ESLP ve Štrasburku (viz Rozsudek ESLP ve věci FC Mretebi v. Gruzie ze dne 31.7.2007, odst. 49.: „Zvláště přísný přezkum je na místě, pokud daný soudní poplatek slouží primárně jen k zajištění finančního příjmu do státního rozpočtu, a nikoliv např. k zajištění prostředků na náhradu nákladů protistrany v případě podání opravného prostředku, který nejeví mít naději na úspěch.“).
Celá tato problematická argumentace jasně naznačuje, že se jedná o systémovou deviaci.
= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = =
Jelikož se situace vyvíjí, avšak ani Český ústavní soud si není schopen uvědomovat svoji vlastní judikaturu z let minulých, která jde vzájemně proti sobě, při vědomí základní zásady –„iura novit curia“, dost dobře nelze akceptovat, že by se snad jednalo o omyl, či přehlédnutí. Velmi jednoduše, Zákon č. 296/2017 Sb. je účinný od 30.9.2017 a za tu dobu české soudy aplikací tohoto zákona vyrobily řadu dalších „obětí“ cíleného porušování závazků plynoucích z ÚMLUVY. Tím je tedy tvrzeno, že „PORUŠOVÁNÍ ČLÁNKU 18 – ÚMLUVY bylo a stále je prováděno dlouhé roky s úmyslem státní moci, zneužít výjimky, které Úmluva připouští pro jednotlivá mezinárodní práva, k jiným účelům“.
„DŮKAZ ZLÉ VŮLE“ je potřebný sestavit a uplatnit u vnitrostátních soudů, kteří ho, včetně soudu ústavního odmítnou řešit a vzít v potaz, aby libovolný budoucí stěžovatel se mohl vůbec obrátit k ESLP ve Štrasburku s námitkou o porušení článku 18 Úmluvy, a získal tak alespoň formální šanci na úspěch.
=========================================================================
ZÁVĚR K DŮKAZU ZLÉ VŮLE:
Důkaz zlé vůle, jež je nezbytný pro porušení Článku 18 – Úmluvy, v tomto případě zcela nesporně „je úzce provázán“ s porušením Článků 6 odst. 1 a 13 – Úmluvy, neboť jde o „systematickou a strukturální deviaci právního řádu“, je do značné míry NESPORNÝ a je výslednicí organizované a vzájemně provázané činnosti VŠECH ORGÁNŮ VYSOKÉ SMLUVNÍ STRANY.
Tato deviace byla vytvářena s jediným cílem, a to „zcela vyloučit jakoukoliv odpovědnost všech těchto orgánů za cílené a zhůvěřilé porušování veškerých možných mezinárodních závazků“!
Jako významný prvek je třeba vnímat skutečnost, že jde o činnost veškerých orgánů, která JE ORGANIZOVÁNA V PRŮBĚHU 20 LET!!, kdy zcela záměrně chybné bylo již samotné vytvoření zákona č. 82/1998 Sb. na půdorysu BOLŠEVICKÉHO zákona č. 58/1969 Sb., a to včetně jeho trvajícího podrobení BOLŠEVICKÝM „procesním pravidlům“ – zák. č. 99/1963 Sb. – o.s.ř., což umožňuje stálou „OCHRANU“ státní zvůle a moci před odpovědností vůči „obětem“, shodně, jako ZA RUDÉ TOTALITY!
Na bíle dni je tak rychlá a zřetelná nezbytnost postupu v intencích odst.165., Rozsudku ESLP ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 8.2.2018. V kontextu práva Úmluvy je též nezbytné zmínit jistý prvek, který sám o sobě zakládá nesporné porušení práva na spravedlivý proces, jež je chráněno Článkem 6 odst.1- Úmluvy. Zjednodušeně lze tuto skutečnost redefinovat jako „právo na ustálenou a předvídatelnou judikaturu vnitrostátních soudů“, právo, které ačkoliv není výslovně definováno v Úmluvě, vyplývá z judikatury ESLP ve Štrasburku. V tomto ohledu se lze opřít o Rozsudek ESLP ve věci Tudor Tudor v. Rumunsko ze dne 24.6.2009, zejména pak odst. 29. a 31.: „29. … Soud poznamenává, že v projednávaném případě konfliktní výklady pramenily ze stejné jurisdikce, kterou navíc byl soud poslední úrovně ve věci. … 31. Soud uzavírá, že absence mechanismu, který zaručuje konzistenci v praxi národních soudů, takové vážné a dlouhotrvající rozdíly v přístupu k judikatuře, týkající se záležitosti vysokého významu ve společnosti, jsou takové, že vytvářejí trvající nejistotu.“ ESLP ve Štrasburku shledal porušení Článku 6 odst.1 - Úmluvy.
Existuje jednoznačná paralela v tom, že český Ústavní soud stanovil ve svých starších nálezech jisté standardy (viz. nález ze dne 23.2.2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09; nález ze dne 14.4.2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08), které jsou vládou bezostyšně používány v rámci argumentace proti stěžovatelům před ESLP ve Štrasburku, ačkoliv reálná skutečnost a nová rozhodnutí ÚS ČR tyto standardy zcela IGNORUJÍ.
Nejde o nic jiného než o pokrytectví orgánů žalovaného státu.
Pokud pak jde o odpovědnost ze vědomě nesprávné překlady judikatury ESLP ve Štrasburku, které jsou státní mocí prezentovány české veřejnosti, v důsledku čehož JE ZASAHOVÁNA SAMA PODSTATA ČLÁNKU 6 odst. 1 – ÚMLUVY, neboť vnitrostátní judikatura – V ELEMENTÁRNÍCH POJMECH – neodpovídá judikatuře ESLP, nezbývá nic jiného, než-li požadovat vždy a všude aplikaci „standardů k Článku 6 odst.1 – Úmluvy“, a to ve směru Rozsudku ESLP ve věci Nejder Sahin a Periham Sahin v. Turecko ze dne 20.10.2001: „Posoudit prizmatem Článku 6 – Úmluvy vnitřně rozpornou vnitrostátní judikaturu.“, a ve směru Rozsudku ESLP ve věci Atanasovski v. Makedonie ze dne 14.1.2010: „Posoudit judikatorní odklony, které ve své podstatě představují změnu práva v materiálním slova smyslu.“.
„DŮKAZ ZLÉ VŮLE“ orgánů Vysoké smluvní strany, jak je ustaven výše, a který je již 20 LET realizován rukou nerozdílnou orgánů moci výkonné, zákonodárné a soudní je – konec konců – přímým ohrožením PRINCIPU PRÁVNÍHO STÁTU, neboť porušení Článku 6 odst.1 a Článku 13 – Úmluvy bledne, a je v podstatě „DROBNOSTÍ“, vedle porušení Článku 18 – Úmluvy.
