Článek
Pro tentokrát bude můj text spíše úvaha na pozadí různých událostí, prsení se arogantních diletantů, a konec konců i úvaha o tom, zda zrovna takováto krátkozrakost není skutečnou příčinou marasmu české společnosti.
Celá věc se točí okolo mých aktivit, a zároveň i okolo dvou osob. Jedna z nich jsem, bohužel, já-Albert Žirovnický, druhou osobou je Roman Ševčík.
Oba dva nás spojuje, a zároveň rozděluje, několik znaků. Jednak, oba dva jsme stále ještě „právoplatně odsouzení vrazi“. Uch, síla, co?
Oba dva dlouhé roky popíráme, že bychom se oněch skutků dopustili. A oba dva jsme byli propuštěni na svobodu v roce 2019.
Tím podobnost končí.
S nadsázkou říkám, že já jsme si těch skoro 18 let basou tak trochu „protančil“. Naproti tomu, Roman si to vyžral tím nejhorším způsobem (znásilnění od spoluvězňů, ponižování, opakované pokusy o sebevraždu, a k tomu všemu po 20 letech v base, další pobyt na soudně uložené psychiatrii, podrobován pro právo Evropy nepřijatelným hokus pokusům).
Poprvé jsem s Romanem měl možnost si popovídat po telefonu dne 28. května 2019, tedy dne, kdy se konala tzv. „Případová konference ve věci R. Ševčíka“ ve městě Blansko (na radnici a v utajení), neboť v té době jsem pracoval pro advokátku, která se jí též zúčastnila, a ona mi Romana dala k telefonu. Aby mi následně vyprávěla, jaký prý úchvatný vliv na něho mám. Nepřipadalo mi to.
Dnes už vím, že to byla pravda, a že je to prý údajně hodně vidět. Ano, já Romanovi „ROZUMÍM“, a to nejen rozumem, ale i „srdcem“, dá-li se to tak říci. Prostě a jednoduše, vlk vlka pozná
Čas postupně plynul a já začal realizovat svou představu o neziskové organizaci, která, při obrovském kvantu informací, jež mají v hlavách (a tedy v rukou) bývalí, nyní již na svobodě a propuštění, vězni o celém prohnilém a zahnívajícím vězeňské systému, který je zapomenut někde v šedesátých letech minulého století, mohla tyto zdroje vytěžit, a něco s nimi snad i dokázat.
Původní ideu o Nadačním fondu, který by programově byl schopen pokrýt, jak problematiku bachařů a jejich skřípající organizace, tak i druhou stranu stejné mince, tedy problematiku do značné míry „nezákonného způsobu věznění lidí v téhle naší rodné hroudě“, jsem musel opustit, neboť opravdu vodu a olej nesmísíte.
Rozhodnutí založit Nadační fond bylo na světě, a z ryze administrativní jednoduchosti jsem se obrátil na Romana s návrhem, zda by nechtěl být „druhý zakladatel“ Nadačního fondu.
Jde totiž o jediné, když bych byl sám zakladatelem, musel bych vše řešit skrze Notářský zápis, což považuji za omezující. Navíc, od prvního okamžiku, kdy jsem s Romanem mluvil, jsem cítil, že strašně moc chce se do něčeho zapojit, a představa, že Nadační fond, který by měl prvoplánově pomáhat bachařům, založí dva propuštění vězni, navíc „vrazi“, mi přišla dostatečně kontroverzní, aby vyvolávala to, co jsem vyvolat chtěl: otázky.
Je totiž ve skutečnosti strašně těžké vůbec si představit, že kdokoliv, kdo ve vězení nikdy nebyl, vůbec ví, jak by mohl, nebo snad měl, pomoci propuštěným vězňům. Existuje totiž jedno zcela zásadní klišé, které, jako mantru opakují všichni tzv. „odborníci na vězeňství“, o které vlastně nikdo nepochybuje.
Tato mantra je asi takto: „Ve vězení se vězni mají, jako prasata v žitě, jen se válí na kavalcích, a když je každý z nich propuštěn, stejně, namísto toho, aby si našel práci a bydlení a zařadil se do společnosti, tak bude znova páchat trestnou činnost, aby na druhou stranu, existující organizace, které oněm propuštěným pomáhají, mohou jim pomoc poskytnout. “
Dokonce nepochybuji, že každý, kdo tuto myšlenku nyní čte, ji zná.
Ale fakt, že je na této mantře „špatně ÚPLNĚ VŠECHNO“, asi nikoho nenapadne.
Nejenže, podmínky věznění nejsou o takto popisované „pohodě“, a jejich důsledky se negativně promítají do duše každého, kdo se v nich ocitne, zejména, když se nejedná o jedince zcela rozumově tupého, ale nepravdou jsou i ona slova o tom, co by vězeň měl chtít dělat po propuštění, a co ve skutečnosti dělat „chce“, a stejně mimo mísu jsou slova o organizacích, které pomáhají. Všechno je to stojící na předpokladech, a jedno z mých hlavních hesel, která se neustále ukazují, jako pravdivá, je heslo: „Nikdy nic nepředpokládej. Předpoklad je základ průseru.“. I toto heslo mi nafackovalo, v rámci okolností tohoto příběhu.
Podmínky ve vězení jsou obecně bagatelizovány, a do duše všech vězňů nevidím, ale každý z chlapů, co byl v base déle, jak 5 let chce jedno jediné, a to: „pobavit se“ (ať již dobrým jídlem, hezkou ženou, veselou společností), a na ty ostatní věci moc myslet nechce.
Jenže zrovna toto je bod střetu mezi „předpokladem“ a skutečností. Propuštěný vězeň na to prostě nemá prostředky, a navíc, všichni v jeho okolí se snaží dělat všechno možné, jen ne to, aby mu umožnili, jít se někam napít a opravdu se uvolněně pobavit.
Když si k tomu vezmete frustraci plynoucí z toho, že kamkoliv zajdete, kvůli práci, všude po vás chtějí Výpis z rejstříku trestů, a to i na práci, na kterou se podle zákona nic takového nemá vůbec požadovat, pak je zaděláno na pěkný problém.
K tomu však dochází navíc k tomu, že představa o pomoci, se radikálně rozchází s tím, jak by mohl kdokoliv pomoci „opravdu“.
A u Romana to však bylo o „něčem trochu víc“.
Roman se chtěl, a byl doslova „hladový po tom“, aby se mohl, zapojit do hledání řešení problémů, které poznal na vlastní kůži, až na dřeň. Byl nabitý informacemi, které nikdo nechtěl poslouchat, zejména i proto, že dodnes má poměrně vážný problém s vyjadřováním myšlenek, které se (jakoby) bojí dokončit.
Jenže, na svobodě se veškeré jeho okolí k němu chovalo (a možná si i mysleli, že se chovají záslužně nebo i dobře), jako by byl slabomyslný, či snad dokonce nesvéprávný. Roman, v důsledku toho, čím prošel, a NIKDO Z VNĚJŠÍHO SVĚTA NENÍ A NEBYL OPRÁVNĚN HODNOTIT MÍRU ZLA, KTERÉMU BYL VYSTAVEN, natož od takového vnitřního „hodnocení“ odvozovat způsob, jakým se k němu budou chovat, vnitřně cítil, že lidi venku nemají ani ponětí, o čem mluví, když mluví o jeho uvěznění.
Ať již z přehnané opatrnosti, ale řekl bych spíš z hlouposti a zabedněnosti tak veškeré Romanovo okolí Romana „zavřeli“ do bubliny, a jediné co dokázali bylo, že Romana mentorovali z pozice těch správných lidí, se správnou a jedinou dobrou radou.
Nikdo z nich se Romana nezeptal, co by potřeboval, nebo snad dokonce chtěl on sám, a dokonce jeho požadavky bagatelizovali. Takže ve výsledku, jeho „věznění“ pokračovalo i venku.
Ano, je pravdou, že („Co je královo, královi.“) se za Romana veřejně pral jeden spolek, který se zasadil, že byl propuštěn.
A tento úspěch se pro tento spolek stal tak trochu „Noční můrou“.
Ve stanovách onoho spolku nenaleznete ani slovo o jakékoliv „sociální podpoře“ pro jednotlivce. Onen spolek pro takovou práci, resp. řeholi, vůbec nebyl postaven.
A protože propuštění Romana v roce 2019, když byl zavřený od roku 1989, tak znamenalo, že se na svobodě ocitl člověk, se kterým by si ani zkušený pečovatel nevěděl moc rady, nebylo to pro jednotlivce, kteří se angažovali v uvedeném spolku, nic jednoduchého.
Nelze totiž k „propuštěnému vězni“ přistupovat, jako když si vezmete psa z útulku. Jakékoliv pokusy o „přivlastnění si jeho osobnosti, či vnucování mu vlastních životních standardů (těch jediných správných)“, se stává „PÁCHÁNÍM DOBRA“, kdy „Highway to Hell“ je lemována kostrami takových dobrodruhů. A toto vím ze své vlastní zkušenosti dost dobře.
Bohužel, tito „pachatelé dobra“ veřejně vyhlásili, že byl pro něho v březnu 2019 zřízen údajný „transparentní účet“, kdy jedním dechem vyhlásili, že toto se stalo poprvé v historii.
A na průser, založený na předpokladu, bylo zaděláno.
Obyčejné lidi neskutečně krutý Romanův příběh zaujal, a jali se „Romanovi na přilepšenou“ docela rychle různé částky, které v součtu dělaly docela slušné prostředky.
Po týdnu se sešlo 70 tisíc, dle jimi zveřejněných údajů, aby následně se sešlo snad 400 nebo dokonce 800 tisíc korun.
Skutečnost, že uvedené sumy zde takto předhazuji, bez přesného určení, se však přímo dotýká „jádra pudla“.
Jak jsem již uvedl výše, onen spolek nikdy předtím (a že zde byli již déle jak čtvrt století) neměl transparentní účet, a nikdy se nevěnoval sociální sbírce na jednotlivce.
Transparentní účet má totiž svá pevná a tvrdá zákonná pravidla, kdy jedno ze základních pravidel je, že musí zůstat zcela transparentní, i když je uzavřen.
Onen údajný „transparentní účet pro Romana Ševčíka“ však nenaleznete. Jednoduše proto, že nikdy žádný takový účet zřízen nebyl.
V souvislosti s číslem účtu, které bylo uváděno se z tehdejšího tisku dočtete poněkud jiná tvrzení, kdy tvrzení asi nejblíž odpovídající skutečnosti, je tvrzení, že „spolek je garantem transparentního účtu“, což je sice hezké, ale platné zákony „nic takového neznají“.
Aby bylo jasno, jsem dalek toho, abych vznášel obvinění, protože jsem přesvědčen, že se tito „dobro páchající lidé“, poněkud zapletli do vlastní sítě „jejich představy dobra pro Romana Ševčíka“.
Fakta jsou tedy jinak.
Podle všeho, měl mít Roman k dispozici pro „svou vlastní potřebu“ několik set tisíc korun, a když tedy peníze potřeboval, měly mu být transparentně, tedy „S VEŘEJNOU KONTROLOU “ poskytnuty, ať už by jeho potřeba byla jakákoliv. Transparentní účet „jeho osobní potřeby“, kdy neexistuje žádný zákon, který by umožňoval hodnotit držitelům přístupu k onomu účtu „deklarovanou potřebnost“, je transparentním právě proto, aby drobní donátoři sami mohli „hodnotit“, zda s jejich prostředky dotčená osoba naložila „pro vlastní potřebu“, tedy, zda z něho měla opravdu užitek a radost, či zda žádný užitek nepřinesla. Vše stojí na tom, že jestliže prostředky poskytnuté donátory, jsou dotčenou osobou zneužity, donátoři příště nikomu nic neposkytnou.
Jenže ouvej, nikdo z garantů se Romana nezeptal, co si on osobně představuje pod pojmem „použití prostředků na přilepšenou“, tedy co je pro něho ona potřeba, a jali se „hodnotit Romanovy potřeby“, a to takovým způsobem, že nebylo možné takto vzniklé potřeby flexibilně řešit, když nastaly.
A při vší úctě, rozhodovat o chlapovi, kterému je 50 let, na jaký druh podpory vybrané prostředky půjdou, když už na něj byly vybrány byly, s ohledem na to, co zažil, protože právě jen nad jím popisovanou hrůzou a nespravedlností se jednotliví drobní donátoři ustrnuli, a peníze mu poslali, lze ve skutečnosti považovat za Romanovo ponižování, kterého si v base zažil habaděj.
Co je královo, královi, ano uvedený spolek učinil velice záslužné kroky, když se zasazoval za Romanovu svobodu, nic proti ničemu, ale následovalo jediné, a to lze objektivně považovat za „oněmi osobami nezvládnuté“, následovalo to, že Romanovi nikdo nenaslouchal, nikdo neprojevil odvahu, dát mu jakoukoliv samostatnost v jednoduchých záležitostech, k jeho vlastní odpovědnosti, a to i za cenu, že by to pokazil. Prostě ho sice vytáhli z vězení, ale protože nerozuměli jeho potřebám, uvrhli ho do dalšího „vězení“, kde ho zbavili oné špetky důstojnosti, kterou si zachoval i v base jako konina.
A do toho všeho jsem s veselou a naivní tváří vlétl, jako tornádo, a vzal Romana za partnera a druhého zakladatele Nadačního fondu. A že toho administrativního běhání okolo založení Nadačního fondu ale bylo.
Když už se to všechno podařilo, a fond jsem měl řádně a bezchybně zaregistrován, byli jsme společně s mou partnerkou a zároveň revizorkou Nadačního fondu pozváni na schůzku s lidmi z onoho spolku, a já se na tuto schůzku nadšeně těšil, a měl připravený text memoranda o spolupráci s nimi. Jaké bylo mé nemilé překvapení, když jsem zjistil, že si nás vlastně „pozvali na kobereček“, aby nás, resp. mě, „obvinili, že jsem jim ukradl Romana“??
Svým způsobem bylo takovéto „obvinění“ totálně „ABSURDNÍ“, protože jediné, co jsem udělal bylo to, že jsem Romana vyslechl a vyhověl jeho přání, protože se strašně moc chtěl zapojit.
Již na oné schůzce, na kterou Roman pozván nebyl, se o něm tito jeho „protektoři“ vyjadřovali dosti nechutně, prakticky z něho dělali nesvéprávného magora a osobu bez vlastního názoru. Jenže, Roman je možná „zraněná duše“, ale z toho, co jsem od něho vyslechl, a věřte mi, že jsem se musel hodně soustředit, abych vydržel soustředěně doposlouchat Romanovo vyprávění až do konce, jsem radost rozhodně neměl.
Ale, jak již jsem uvedl výše, vlk vlka pozná, tedy rozezná, zda se jedná o pravdu, nebo výmysl.
U oněch lidí, kteří mu pomohli, šlo, a stále dokola jde o to, že (a já se mylně domníval, že tomu tak opravdu bylo) nikdo z nich nebyl propuštěný vězeň, tudíž nechápali, jak se věci mají, ačkoliv to nebyla pravda. O to to bylo horší, když jsem se dozvěděl, že tomu je jinak.
A tak jsem v jeden okamžik, na té schůzce, když už bylo jasné, že z memoranda o spolupráci nic nebude, jsem vstal, opřel se o stůl a dosti hlasitě jim všem prostě oznámil, že Roman je můj parťák, jako druhý zakladatel, že Nadační fond je prostě zaregistrován, a že to tak zůstane, a buď to vezmou, anebo ne.
Celý problém totiž nebyl v Romanovi, ale v tom, že existovaly peníze, které pro něj byly vybrány, a celou dobu se všichni z onoho spolku obávali, že nechceme Romana, ale jeho peníze.
A teď přijde ta skutečná bomba.
Dokud jsme nebyli „obviněni“, že chceme Romanovy peníze z jeho transparentního účtu, což by ani dost dobře nešlo provést, kdyby onen účet byl zřízen, jako „transparentní účet pro Romana Ševčíka“, tak jsem ani já, ani má partnerka ani pořádně nevěděli, že Roman má zřízen nějaký transparentní účet, a že na něm má nějaké prostředky.
Jak jsem však uvedl výše, když Roman bez jediné koruny na sítích „žebral“ o podporu, což mě, jako jeho parťáka neskutečně štvalo, snažil jsem se zjistit, kolik vlastně peněz na onom transparentním účtu je. A zjistil jsem, že nelze dohledat žádný transparentní účet „pro Romana Ševčíka“, protože prostě neexistuje.
Číslo účtu, které bylo takto označováno, bylo sice číslo transparentního účtu, ale nikoli založeného „pro Romana Ševčíka“, ale byl veden na jméno onoho spolku. Dnes je již zrušen s nedohledatelnými pohyby na něm, čemuž vůbec nerozumím, proč bylo učiněno, když to poskytuje prostor spekulacím.
Jak stále opakuji, celé mi to bylo šumák, protože se mě to netýkalo, a netýká, a když se kvůli tomu rozjelo divadlo takového ražení, kdy Roman nedostával nic, a byl o hladu, protože na oné schůzce zazněla věta z úst jednoho z odpovědných onoho spolku, že „já mu žádné peníze nedám, protože by je prokouřil“, tak jsem říkal Romanovi: „Vyprdni se na ně i s jejich prachama, když je používají k tomu, aby Tě jen nutili k poslušné pokornosti. Ať se jimi klidně zadáví.“
A došlo dokonce, několik měsíců po oné schůzce, k tomu, že jsem byl na sítích označen za hyenu, což mě jen přesvědčilo, že někdo se něčeho bojí, neboť mě to celé opravdu bylo u p*dele. A protože jsem stále „chlap s cejchem vraha“, říkal jsem si, že mě opravdu ubožáci nemohou nijak urazit. V žebříčku difamujících označení je „hyena“ stále níže, ne „vrah“.
Zdánlivě by se mělo jednat o věc, která je mrtvá, ale opak je pravdou.
Oni „pachatelé dobra“ se veřejně chlubili, jak zajistili Romanovi bydlení v Blansku. Jenže ouha, i toto bylo celé podivně na levačku, a dodnes nechápu, proč, a který diletant vůbec toto připustil.
Ano Roman bydlel v bytě, za který byl z jeho účtu placen nájem, byť samozřejmě s nepochopitelnou snahou Romana vychovávat, a to i za cenu toho, že na nájmu dlužil, a musel se doprošovat jeho zaplacení. Až na jeden malý detail. Smlouva na byt nebyla na Romana.
A teď se dostáváme k onomu problému.
Spolek platil nájem z peněz, které vybral pro Romana, a platil za byt, ve kterém Roman opravdu bydlel. Jenže, kdyby toto bylo činěno z „transparentního účtu pro Romana Ševčíka“, bylo by to v rozporu se zákonem, neboť zcela netransparentně byl placen nájem, jenž byl veden na někoho jiného, ne na Romana Ševčíka.
Tímto způsobem tak onen spolek dostal Romana do neřešitelné situace, neboť si nemohl ani požádat o příspěvek na bydlení, na který by jinak měl plný nárok, a který by pokryl větší část požadovaného nájmu.
Když vynechám skutečnost, že Romanovi byl pořízen nábytek, který, v okamžiku, kdy ho přijal, se stal jeho majetkem (všechno, co se kupovalo z „údajného transparentního účtu pro Romana Ševčíka“ se stalo vždy „majetkem Romana Ševčíka“), a nikdy cokoliv pořízeného z oněch peněz se nemohlo stát „majetkem někoho jiného, a to ani uvedeného spolku“, avšak již nedošlo k tomu, aby bylo zajištěno, že mu uvedený majetek někdo sestaví, měl Roman onen nábytek skoro dva roky v krabicích nesložen.
A tak jsem vzal kluky ze spolku Basmani.cz, spolku, jehož jsem předsedou a do kterého jsem díky uvedeným potížím ani Romana nemohl přijmout, a vloni jsme si udělali brigádu a radost Romanovi, a pokusili se nábytek sestavit, a vymalovat mu. To vše na vlastní náklady, a na základě tzv. „vězeňské solidarity“ (ač by se dala spíš nazvat „solidaritou darebáků, lúzrů a kriminálníků“, protože je to věc neznáma obecné společnosti).
I tato akce se setkala s kritikou, řekl bych až ubohou a pokryteckou, ale jelikož jsem stále to, co ze mě tento stát a jeho přisluhovači udělali, je mi to opravdu ukradené. Romanova radost byla největší odměnou, a já si v tu chvíli uvědomil skutečnou Romanovu hodnotu. Roman je „lepidlo“, které je schopné komunitu propuštěných vězňů „stmelit“.
A přiblížil se letošní rok, a najednou Roman z Blanska doslova utekl.
Samozřejmě, že to bylo nečekané a zatěžující, ale donutilo mě to, abych začal zjišťovat příčiny, proč se tak stalo, zejména, když spolek „Basmani.cz“ má ambiciózní vize a plány, jak z našeho úhlu pohledu řešit problémy, které se vážou na komunitu, včetně toho, onu komunitu definovat a dosáhnout toho, že když už je vězeň propuštěn, poté, co vykonal trest, tak první, na co by měl mít nárok je, že se s ním bude jednat, jako s každým druhým člověkem, tedy NORMÁLNĚ.
Pár posledních slov.
Když Roman utekl z Blanska, protože ho tam všichni jen buzerovali a stal se tak trochu jejich rukojmím, chtěli jsme z bytu odstěhovat všechny jeho věci (tedy zase pracovat, a ještě zaplatit náklady). Celkem třikrát jsme dali dohromady partu kluků na tuto řeholi, a vždy jsme to museli odpískat kvůli nějakým zásahům z vnějšku.
Nakonec, jelikož nám bylo veřejně vyhrožováno Policií, jestliže z bytu odneseme cokoliv, neboť na Romanovy věci hned natáhli nenechavé pazoury lidi z onoho spolku s tvrzením, že věci pořízené z transparentního účtu pro Romana, NEJSOU ROMANA (ano, protože nebyly pořízeny z takto veřejně definovaného účtu) jsme se tedy na celé stěhování vykašlali, protože nebudu vystavovat nikoho, kdo již seděl, riziku, že dojde k potyčkám s policajty (samozřejmě, že se ozývaly i hlasy, abychom tam zajeli, a uplácali policajty čepicemi, což však byly vášně, které se musely utnout hned na začátku-i když bychom to asi dokázali😊).
A na úplný konec jsem byl žádán, abychom byt alespoň vymalovali.
V dohodnutý termín jsme tedy byli na místě, ale (opět) protistrana nedodržela základní požadavek a nezajistila dostatek barvy…..
Co dodat, pokus o vymalování bytu 1 + kk jedním kyblíkem bílé barvy nedopadl tak, jak bych si představoval vymalování.
Tečka:
Roman teď bydlí na ubytovně, a velice schopně, byť s naší podporou, se učí po čtyřech letech na svobodě „STARAT SÁM O SEBE A O SVÉ POTŘEBY, PROTOŽE, JE VŠECHNO MOŽNÉ, JEN NENÍ AŽ TAKOVY PITOMEC, JAKÉHO SE Z NĚHO POKOUŠELI DĚLAT „pachatelé dobra“.“
Prosba na všechny, kteří vydrželi a dočetli to až sem, na konec: „Prosím, jestliže chcete pomoci komukoliv z „vlků“, tedy na svobodu propuštěných vězňů, obzvláště když „byl v lese“ déle jak 5 let, zeptejte se ho, jak by si pomoc představoval, protože, to, co si myslíte, že by mu mohlo být k užitku, může být spíše navalením na něho velikého břemene, které by nemusel unést.“
