Článek
Problém, o kterém jsem měl dost času přemýšlet, a dost času na hledání odpovědi ve specifické literatuře odborného ražení.
Jistě, s největší pravděpodobností jde o problém, který by měli řešit psychologové, možná i psychiatři, a já nejsem ani jedno, ani druhé. Ale…
V kontextu toho, co vyplouvá na povrch s odkrývanou činností JUDr. Fremra z časů socialismu, a na tuto navazující velice pofidérní činnost tzv. „soudních znalců psychiatrů a psychologů“, mimochodem, se kteroužto zlovůlí jsem se seznámil na vlastní kůži, dovolím si níže rozvedenou úvahu přednést z pozice laika, byť částečně seznámeného s příčinami. Otázka, zda mnou vyvozované důsledky jsou, či nikoliv relevantní, zůstává pro mě nezodpovězena, neboť v této zemi jde o další shnilé jablko, pozůstatek aplikované psychologie a psychiatrie, zcela automaticky používané nejprve nacisty za dob Třetí Říše, aby tuto převzali komunisti, a 40 let otravovali duše a mysli všech, kteří snad někdy na začátku, se hodlali daným oborům věnovat opravdu odborným způsobem.
Dnes se nic z toho, co si snad tehdy předsevzali, určitě neděje, a tzv. „znalecké posudky“ jsou často hodnoceny ze strany soudů, jako „důkaz viny“. Může však být někdo viník jen proto, jaký je?
V nedávné historii země existují minimálně tři chlápci, které „cosi“ spojuje.
Jejich jména jsou veřejně známá, a tak nebude nic proti ničemu, když je zde uvedu. Třeba se budou dát objevit další. Třeba…
Roman Postl, Jaroslav Vidman a Karel Šťovíček.
Musím zdůraznit, že nikoho z nich nehodlám omlouvat. Jen bych rád upozornil na reálnou „PŘÍČINU“, která spojuje osudy těchto tří lidí.
První, co tyto chlápky spojuje, je fakt, že zavraždili jiné lidi. První dva jsou již po smrti, třetí byl nedávno odsouzen na doživotí. Zároveň ovšem jejich „příběhy“ mají spojení i v tom, že před tím, než se o nich začalo psát, pokud jde o téma mé úvahy, byli všichni tři v českém vězení, a to poměrně dlouhý čas.
Já taky.
Český vězeňský systém je totálně dysfunkční, a to i přesto, že všechny občany země stojí 12-13 miliard ročně v nákladech na „provoz organizace, která se nazývá Vězeňská služba ČR“. Jestliže oficiální statistiky hovoří o 70 % recidivy, a staví tak Českou republiku na jedno z nejhorších míst v Evropě, pokud jde o počet vězňů v přepočtu na 100 tisíc obyvatel, pak jsou před Českou republikou jen země: Rusko, Gruzie, Ázerbájdžán, Litva a Moldavsko. Pokud jde o čísla recidivy, je však situace daleko horší.
OPRAVDU JE NĚCO HODNĚ ŠPATNĚ.
Zpět k oněm třem výtečníkům.
Hodlám otevřít otázku okolo toho, co si dovolím (jako laik) nazvat „syndrom potlačované agresivity“, resp. „vazební syndrom“.
Tento stav jedince, který je propuštěn z vězení po mnoha dlouhých letech jsem zažil, a v různých aspektech stále zažívám i dnes po více jak dvou letech pobytu na svobodě.
Je to stav, který zcela reálně hodlám přirovnat k Vietnamskému syndromu.
„Vietnamský syndrom je druh posttraumatické stresové poruchy a je považován za obzvlášť složité psychopatické onemocnění, které se vyznačuje záchvaty podrážděnosti a agrese, žízní po ničení a v extrémních případech dokonce i vraždami.“
Život ve vězení je jedno velké bojiště. Bojujete se spoluvězni, s bachaři a někteří bojují se systémem. V kontextu velice často neodůvodněných rozsudků, skrze jasné důkazy, i mnozí skuteční pachatelé, se považují za nevinné oběti. O tom, že je v českých kriminálech velice mnoho skutečně nevinných, zde ale nehodlám psát. Všichni ve vězení žijí v pevném režimu, pod rozkazy, kdy většinu přicházejících událostí lze předvídat.
A najednou vás, bez skutečné přípravy, neboť o tomto se dlouhé roky lže a prostředky jsou vynakládány nikoli pro skutečný účinek, ale jen proto, aby byly utraceny, vypustí do reálného světa, kde nic z toho neplatí. Jediné, co vám dají s sebou, je podepsaný seznam vašich dluhů a pár korun na cestu, a to v případě, že jste ve vězení pracoval, neboť vám nedovolili, abyste si vydělal normální mzdu za svoji práci.
Světu, do kterého vás vypustili, nerozumíte a tento svět nerozumí vám. Je vám tvrzeno, abyste si našli práci, ačkoliv dnes i na úklid po vás chtějí výpis z rejstříku trestů, je vám říkáno, že si máte najít bydlení, a zároveň výše vašich dluhů vám brání, abyste získal dostatek peněz k nájmu bytu, a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Realita však je, že jediné, co skutečně chcete, je ukojit obyčejný hlad po ženě, zábavě a dobrém jídle, ale nemáte prostředky, jak tento hlad ukojit.
Předpoklady pro prudké vypuknutí posttraumatické stresové poruchy (dále jen „PTS“), kdy onen zmíněný „Vietnamský syndrom“ je nejpodobnější tomu, co propuštěný jedinec zažívá, je nejbližší stavu, ve kterém jsem se nacházel i já. A to minimálně 4 až 6 měsíců po propuštění.
Pořád musím opakovat, že zde hovořím o člověku, který ve vězení strávil mnoho let.
Důsledkem současného způsobu realizace uvěznění lidí, pod kuratelou ozbrojené organizace fungující na principech „vojenské hierarchie“, tedy plnění rozkazů, příkazů, mnohdy zcela v rozporu s platnými zákony, v přecpaných kriminálech, kdy tato organizace vás denně oblbuje tím, jak si vykládá zákonné pojmy a jejich význam (o rozdílu mezi pojmem Evropského práva: „volný osobní prostor“ a pojmem vyloženým generály a plukovníky: „podlahová plocha“, píši na jiném místě), jsou dva jasně definované prvky:
Institucionalizace:
* Institucionalizace označuje skutečnost, že se člověk adaptuje na vysoce organizovaný způsob života ve vězení spojený se ztrátou samostatnosti a iniciativy. Z toho vyplývá změna jeho postojů, vzorců chování i obranných mechanismů. Adaptace vede ke ztrátě aktivity, až k apatii, ke zúžení zájmových aktivit, k úpadku většiny schopností. Osobnost dlouhodobě nebo opakovaně trestaného v mnoha složkách degraduje.
Jedinec se odnaučí rozhodovat a bude i po propuštění z výkonu trestu závislý na rozhodování jiných nebo na náhodných impulzech. Ztratí schopnost plánovat a volit realistické alternativy své budoucnosti.
Ideologizace:
* Ideologizace znamená přijetí norem a pravidel vězeňského prostředí. Mnohdy nejde jen o formální přizpůsobení, ale o přijetí jiného hodnotového systému, o ztotožnění s minoritní skupinou. Vymezení hranic vlastní skupiny je zde jednoduché, mezi vězni a vězeňským personálem je jednoznačná hranice. Akceptace skupinové identity je pro vězně podporou, a proto ji přijímá, pokud nemá zvláště dobře fungující zázemí nebo silné vnitřní přesvědčení. Adaptace na nové prostředí se projevuje i přijetím specifického žargonu, který je jedním ze znaků potvrzujících rozdíly uvedených skupin.
V kontextu propuštění takto, Vězeňskou službou, degradovaného jedince, pak přichází na řadu problém tzv. „přesunuté agresivity“, která je typicky zaměřená proti jinému objektu než proti tomu, který byl původním zdrojem stresu, frustrace či „spouštěčem“ agresivního chování. Nejčastěji je zaměřena proti někomu nebo něčemu slabšímu.
Znovu, nikoho ze třech výše jmenovaných neobhajuji, jen si dovoluji ukázat na skutečnou příčinu, a velice drze si dovolím obvinit z podílu na mrtvých, kteří se stali oběťmi bývalých vězňů propuštěných po dlouhých trestech, celý vězeňský systém, který je zapomenut hluboko v šedesátých letech minulého století, kdy, i po dlouhé době ve vězení, změny v civilním sektoru prostě nebyly tak rychlé.
Pro zvládnutí PTS je vždy důležitá podpora širšího okruhu lidí, tedy rodina a přátelé. Jistě, ale o žádném propuštěném vězni se nemluví, jako o potenciálním psychicky nemocném jedinci, a nikdo se s vámi nemazlí. Mnoho z nich ani nic takového nemá.
Vězeňský systém tedy „doslova vyrábí“ velice nebezpečné jedince, které vypouští mezi lidi. Stačí pak velice jednoduchý spouštěč, a neštěstí je hotovo.
Skutečnost, že bývalý vězeň má venku dostatek prostředků (K.Š.) není samospasitelná, neboť ve chvíli, kdy o tyto přijde, neboť s nimi neumí zacházet, PTS vypukne na plné pecky. Poté, co se objeví mrtvoly, už nikdo neřeší příčinu a všichni si umyjí ruce.
Skutečnost, že bývalý vězeň je rozhodnut žít řádně (R.P.) a třeba se i chvíli snaží, nepomůže, když neexistuje možnost, aby se diagnostikovalo, zda trpí, či nikoliv PTS. Pak stačí velice málo, a tento jedinec hodí vše za hlavu a vydá se tzv. „na stezku“, lemovanou mrtvolami, která skončí jeho smrtí.
A dokonce ani fakt, že bývalý vězeň primárně nepáchá násilnou trestnou činnost, ale jen krade, protože vězeňský systém mu neumožnil mít jakékoliv prostředky do začátku, neznamená nic. Naopak, oprávněný obránce svého majetku se může ocitnout ve vězení, za to, že „na své cestě životem potkal takto vězeňským systémem degradovaného jedince“.
Dovedu si představit, jak se teď do mě pustí všichni ti příznivci „TVRDÉ RUKY“. A proto všem říkám toto: „Jestliže je v severských zemích aplikován princip ‚humánního‘ vězeňství a důsledkem je minimální recidiva, minimální naplněnost věznic, pak takový systém zachránil mnoho lidí, které žádný zlikvidovaný jedinec nezabil.“
(Obiter dictum: Dne 2.4.2019 jsem byl na semináři v PSP ČR, a můj krátký projev je k mání na You Tube. Jenže, tomuto předcházelo skoro tříhodinové LHANÍ všech reprezentantů státních orgánů o tom, kolik desítek a stovek miliónů bylo ze státního rozpočtu a grantů utraceno za projekty pro vězně a pro jejich adaptaci po propuštění. Jenže, tyto projekty buď NEEXISTUJÍ, anebo jsou určeny jen pro zaměstnance státu, aby tito „vykazovali“ nějakou činnost.)
Ryba smrdí od hlavy. Změna paradigmatu způsobu věznění lidí je na místě, a to i za cenu, že celá Vězeňská služba ČR bude vyňata z „OZBROJENÝCH SBORŮ “, a nastaví se transparentní a otevřená pravidla, podle nichž budou lidé vězněni tak, aby po jejich propuštění se nestávali přítěží pro sociální rozpočet státu a byli OPRAVDU schopni začít normální život bez zbytečné recidivy, způsobování škod, a ubližování lidem.
Dokonce je mi i jasné, že se současná Vězeňská služba bude zuby nehty bránit faktu, aby propuštění vězni byli podrobováni testům, zda trpí, či nikoliv PTS. Byl by to důkaz o jejich neschopnosti.
Prostě, lidi, za vaše daně stát vyrábí jedince, kteří jsou pro každého z vás ohrožením. Nemyslím si, že z daní každého z vás, by měli býti „vyráběni“ vaši budoucí potenciální vrazi.
Albert Žirovnický
muž s vnuceným cejchem vraha
