Článek
Nenapadlo mě, že o něčem, jako jsou elektrické obojky pro psy, budu psát. Ale jeden článek na toto téma mi vážně nedal spát. Jako propagátorka soužití člověka se psem jako partnerů do pohody i nepohody, jeho závěry totiž považuji za nestoudné.
Ve státě, kde jsou takové pomůcky na rozdíl od jiných zemí přípustné, je pochopitelné, že existuje mezi majiteli psů na toto téma ve veřejném prostoru velká debata. Zajímaly mě hlavně argumenty pro.
Na komentářích a příspěvcích je šokující zejména samozřejmost, s jakou majitel psa k obojku přistupuje. Jako hlavní linie se táhne pár motivů, které jsou uvedeny i v článku, na který reaguji.
Mezi nejčastější argumenty pro používání dálkového zařízení k ovládání psa patří:
„Lepší psovi na dálku poslat výboj do krku, než aby třeba skočil pod auto nebo se zaběhl.“
„Mít psa pod kontrolou.“
„Dobrá pomůcka při výcviku.“
„Nijak mu to fyzicky neubližuje“
„Existují i obojky používající zvukové signály či vibrace.“
Uvedený článek nedělá nic jiného, než že poukazuje na nedostatečnost a povrchnost v přístupu k vlastnímu psovi, což je velmi alarmující.
Že se pes potřebuje proběhnout, aby byl spokojený, je hlavním tématem úvahy v článku. A k tomu prý slouží pouze dva způsoby. Dlouhé vodítko, ale to se prý pejsek dostatečně a volně neproběhne, tudíž není spokojený, nebo elektrický obojek. V tom případě má dostatek volnosti, a tudíž je spokojený.
Závěr vlastní obhajoby je jasný. Obojek je prý skvělý způsob, jak činit svému psovi dobro. Taková logika je ovšem pokrytecká a zvrácená stejně jako každá metoda výchovy založené na násilí či strachu.
Ano, elektrické obojky v danou chvíli fungují, ale nikoli jako výchovná pomůcka, nýbrž jako represe. Kromě toho mohou způsobit nenávratnou škodu na psychickém zdraví psa. Zejména pro psy citlivé nebo úzkostné není používání těchto metod ničím jiným než zvýšením stresu, který stejně žádné výchovné účinky nepřináší.
Na vlastní oči jsem viděla neuvěřitelnou proměnu pohodových a nekonfliktních psů v nervózní a vystresované jedince po takzvaně profesionálním výcviku založeném na šokových metodách. Je to k pláči.
Čechy jsou jedna z mála evropských zemí, kde legislativa používání elektrických obojků nezakazuje, tudíž je pochopitelné, že v diskusních fórech se střetávají jejich zastánci i odpůrci. Bohužel z nich také vyplývá, stejně jako z článku, na který reaguji, že někteří majitelé psů bez tohoto zařízení ani nevyjdou se psem na vycházku.
V zemi, kde jsou tolerovány i tělesné tresty dětí, by zřejmě nemělo být překvapením, že obhajoba elektrických šoků při výchově psa je částí veřejnosti nejenom akceptována, ale rovnou doporučována. Stejně jako staré a dávno překonané rčení: „Škoda každé rány, která padne vedle.“
Snad nejstrašnějším komentářem ospravedlňujícím používání elektrických obojků je věta v uvedeném komentáři: „Někdy může reakce pejska na impulsy vypadat děsivě, ale většinou je to z toho důvodu, že hroty, které jsou na krku psa, tedy na velmi citlivé části jeho těla, způsobí, že se pes spíše lekne, než že by cítil nějakou šílenou bolest.“
Takže nejenom elektrické šoky, ale ještě hroty do psa, který by se snad chtěl zaběhnout. Upozorňuji, že řeč není o zuřivé a agresivní bestii, ale o obyčejném domácím mazlíčkovi, se kterým se panička šla projít do přírody. Další komentář v tomto případě snad ani není zapotřebí.
Samozřejmě, že pes poslechne, protože se bojí. Většinou tedy poslechne. Možná si totiž časem zvykne, takzvaně se obrní, a majiteli nezbyde nic jiného než na intenzitě signálů přidávat.
Ráda bych připomněla všem, kteří velebí dálkové ovládání na psa, protože nic jiné to není, že jejich pes není o nic poslušnější, než byl předtím. Neznamená to, že svého pána o něco víc respektuje, bezmezně miluje nebo je lépe vychovaný. On se totiž nevrací nebo neštěká dobrovolně, ale ze strachu.
Krutost elektrického obojku nespočívá pouze v případné fyzické bolesti, ale v psychické a emocionální újmě, kterou psovi působíme. Pes se nechová přístojně proto, že by nám chtěl udělat radost, ale protože má strach vyvolaný nadměrným stresem. V mnoha případech může být používání těchto pomůcek dokonce úplně kontraproduktivní a pouto se psem si tak rozhodně nevytvoříme.
Elektrické obojky stejně jako stahováky s ostny jsou nepřijatelným nástrojem k vyžadování poslušnosti. Pokud si nevíte s výchovou svého psa rady, svěřte se raději do rukou odborníkům. Ale ne takovým, kteří vám doporučí elektrický obojek. Ve výběru profesionála může bohužel spočívat kámen úrazu.
I kdybychom připustili, že ve výjimečných a kritických případech může taková pomůcka zachránit psa třeba před utracením, v nepovolaných rukou nemá co dělat. A jako taková by vůbec neměla být veřejnosti dostupná.
V některých zemích, kde jsou elektrické obojky již zakázané, jsou udělené výjimky pro speciální výcvik pracovních plemen, kupříkladu policejních psů. Zde ovšem nemluvíme o domácích mazlíčcích, o kterých celá diskuse je.
Ani pro zvládání agrese nejsou elektrické nebo šokové obojky, jak se správně označují, samospasitelné, a mohou být dokonce kontraproduktivní. Za prvé bez velké zkušenosti nepoznáte, jestli je pes skutečně agresivní či reaktivní, navíc impulsy mohou agresi ještě vystupňovat.
Ať už někdo do psa pouští výboje nebo ho děsí vibracemi nebo zvuky, v každém případě ho ovládá pomocí strachu. To je přesně to, co dělá, a takovou výchovnou metodu si zvolil. Velmi pravděpodobně se nejedná o nedostatečnost psa, ale o nedostatečnost majitele.
Slovo kontrola v případě psů zásadně nepoužívám, protože se mi už z principu příčí. Pokud tedy svého psa nezvládáte, pořiďte si takového psa či plemeno, na které stačíte. Nebo se mu víc věnujte. Nebo s ním nechoďte do lesa, pokud je lovec a neumíte ho jinak vychovat. A jestli se vám zaběhne? Existují GPS obojky, do kterých také můžete investovat.
Závěrem se připojuji k odpůrcům elektrických zařízení v rukou široké veřejnosti. Dokonce i výše jmenovaný článek a všechny ostatní příspěvky zdůrazňují důležitost správného používání, aby psovi nevznikla újma. Už samotná potřeba takového komentáře je minimálně kontroverzní. Kdo posuzuje inteligenci a způsobilost psího majitele?
Problémem je, že mnoho lidí raději investuje peníze do jednoduchého a účinného zařízení, byť by bylo poněkud kruté, než do psího trenéra či psychologa. A investovat svůj čas? Ten už vůbec ne.
Těmto lidem bych ráda připomněla, že pes není elektrická hračka ani televize, aby se zapínala a vypínala dálkovým ovládáním. A v nepovolaných rukou nemá co dělat.
