Článek
Na větší nákupy vždy jezdíme do velkých supermarketů, ale tu a tam je prostě potřeba jen doplnit nějakou drobnost. Na to je ideální malý obchůdek, nedaleko našeho domu. Jednoho dne nastala právě taková situace. Potřeboval jsem jen pár věcí, a tak mi přišlo zbytečné, kvůli tomu hned sedat do auta a jezdit někam do velkého supermarketu. Zašel jsem tedy do menšího obchůdku, nedaleko našeho domu.
Původně byla na seznamu i šunka
Pár věcí naskládal košíku a postavil se do fronty k obsluhovanému pultu s uzeninami. Koukal jsem a přemýšlel, co by se tak dalo vzít. Za sklem jsem okamžitě spatřil několik druhů uzenin, včetně šunky, která byla již nakrájená na plátky. Bohužel, i přes tlusté sklo bylo patrné, že tato kdysi asi dobrá šunka už má nejlepší časy za sebou. Plátky byly po okrajích oschlé, některé dokonce již i lehce ztmavlé, což rozhodně nevypadalo jako něco, co bych chtěl ten den večeřet.
Já mám radši čerstvou
Na okamžik jsem zaváhal, jestli uzeniny pro dnešek nevzdát. Ale řekl jsem si, no co, však určitě mají šunku v celku a nebude problém jí nakrájet. Chyba lávky. Za pultem stála paní prodavačka, která mi pohledem dávala najevo, že ji vyrušuji z rutiny. Usmál jsem se na ni a s přívětivým tónem požádal: „Dobrý den, mohl bych poprosit 20 deka čerstvé vepřové šunky?“ Než jsem stihl pokračovat, abych dovysvětlil, že bych chtěl nakrájet novou, opravdu čerstvou, začala prodavačka vidličkou nabírat tu oschlou již nakrájenou šunku. Rychle jsem ji tedy zarazil a pokusil se jí vysvětlit, oč mám doopravdy zájem.
Zákazník by měl dostat to, co chce, pokud je to skladem
Čerstvou nedám, tady je oschlá
Prodavačka zvedla zrak a bez jakékoliv emoce mi řekla: „Šunku máme tady. Další dokrájím, až se tahle prodá.“ Kdyby mi aspoň s omluvou zalhala, že už jinou nemá, ale ona naprosto klidně řekne, že na mě prostě vyšla ta oschlá. To si snad dělá legraci, pomyslel jsem si. Nevěřícně jsem se na ni podíval a pokusil se namítnout: „Ale tahle šunka už vypadá, že tu leží nějakou dobu. Tu nechci.“ Prodavačka však byla neoblomná a mírně podrážděným tónem dodala: „No jo, ale já nemůžu začít krájet další, dokud se tahle nespotřebuje. To by nám tu všechno zbylo.“
Ona fakt radši neprodala nic
Zůstával jsem chvíli zaskočený. Jaký má smysl nutit zákazníkům něco, co stejně asi nikdo nekoupí? V duchu jsem si říkal, že přece není můj problém, že prodavačka nakrájela šunky tolik, že ji neprodá, než oschne. A pokud si ji nikdo nekoupí, skončí stejně večer v koši a rozdíl je pouze v tom, že já jsem odešel bez šunky a prodejce byl bez obratu. Na moment mě zachvátil vztek, ale za chvilku jsem si řekl, čert to vem, holt dnes budu bez šunky, to mi neublíží. Prodavačce jsem tedy řekl, že nakonec žádnou uzeninu nechci, a že si tedy pro šunku přijdu zítra, až tuto vyhodí.
Prodavačka na mě pohlédla, jako bych jí právě oznámil, že jsem rozbil výlohu obchodu. Nakonec však jen pokrčila rameny a vrátila se k nějaké jiné práci za pultem. Bez dalšího slova mě ignorovala. Otočil jsem se a odebral se k pokladně zaplatit to, co jsem už měl v košíku a co vypadalo mnohem lépe než ta šunka.
Buď člověk chce prodat, nebo je mu to šumafuk
Když jsem vyšel z obchodu, přemítal jsem nad tím, jak zvláštní tahle situace byla. Chápu, že obsluha musí nějak hospodařit se zbožím, ale doufat, že někdo koupí něco evidentně neprodejného a odmítat kvůli tomu další zákazníky mi přijde na hlavu postavené. Pokud měla paní prodavačka na konci směny od šéfa dostat vyčiněno za to, že neodhadla množství, stejně na tom to, že mě odmítla obsloužit, nic nezměnilo. Oschlou šunku jsem stejně nekoupil a čerstvou mi prodat bůhví proč nechtěla. Asi čekala, až oschne i ta. A třeba se jí prostě jen zrovna nechtělo krájet. Těžko říci a už se to asi nikdy nedovím, ale s tím myslím dokážu žít. Třeba příště budu mít více štěstí a přijdu právě v době, kdy tato paní bude zrovna krájet šunku a několik plátků prodá i mně.
