Článek
Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych se vrhla do nějakého kurzu. Jenže ne tak ledajakého. Musí tam být hloubka, musím se něco naučit, musí tam být mix racionalismu a duchovna. Energie a psychologie. Rozvoj. Musí to být kurz (pro mě) kompletní. Koketovala jsem s energetickým léčením a podobnými záležitostmi, nicméně zvítězila soudnost, protože tak daleko ještě opravdu nejsem. Nejde dělat střechu na domě, co ještě nemá základy… Byť jsem na začátku roku zkoušela všemožně tlačit na pilu, nic vhodného jsem pro sebe neobjevila. A tak mi nezbylo nic rozumnějšího než to nechat plavat.
Začalo léto a znovu jsem se pokusila něco najít. Studium psychologie na vysoké jsem zavrhla. Tipovala jsem, že tam stále převládají klasické přístupy, vede teorie nad praxí a dělalo se mi mdlo z jakýchkoliv seminárních prací. Googlila jsem sem a tam, a nakonec na mě vyběhl kurz koučinku. Sice na první pohled totálně mimo můj zájem, ale po pečlivějším přečtení jsem nebyla dojmu, že je to přesně to, co hledám. Kurz totiž nebyl jen o koučinku, ale přesahoval i k terapii. Prolítla jsem obsah kurzu a měla jsem z něj dobrý pocit. Všechna témata, která mě zajímají. Od alergií po závislosti. Dalších (hodně) několik týdnů jsem se rozmýšlela, jestli do toho půjdu. Cena kurzu odpovídala zhruba jedné a půl mojí dovolené, což není suma, kterou bych byla ochotná jen tak rozhazovat. Jenže červíček neustále hlodal a po důkladném zhodnocení situace jsem se tenhle risk rozhodla podstoupit. Jestli chci ve svém životě změnu, musím pro ni něco udělat. A stejně se teď cítím doma dobře, tudíž akutní cestovatelské plány nemám. Podzim je navíc ideální období na to zase „chodit do školy“. Nebude mě tolik lákat pěkné počasí a třeba vydržím trávit víc času doma a studovat…
Kurz začal v druhé půlce září. Jednoho pátečního odpoledne jsem se tedy vydala do Prahy. Byla jsem vlastně natěšená. To mě hodně rychle přešlo. Když jsem se blížila k oné budově, padly na mě obavy a panika. Co tam jako budu dělat? Vždyť nic z tohoto oboru neznám, nic nevím. Jak jsem si mohla myslet, že to zvládnu? Navíc kupa nových lidí! Boože! No nic, už jsem tady, všechno jsem to zaplatila, tak se tam přece aspoň podívám.
Atmosféra místa byla příjemná, sedla k obsahu kurzu dobře. Vkročila jsem tedy dovnitř. Nesměle jsem pozdravila, pár nedočkavých spolužaček i lektorka už tam byly. Pěkně jsem si připomněla, jak nemám ráda větší skupiny lidí, jak nejsem úplně nadšená z představování se novým lidem a tak podobně. Vykouzlila jsem křečovitý úsměv a seděla na zadku. A čekala, co to teda bude 😊.
Lektorka je naštěstí šoumenka, a tak poměrně slušně rozbíjela tu prvotní trapnost na všech stranách. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, paradoxně jsem viděla samé povědomé tváře. Lidi byli zcela neznámí, ale jejich rysy mi připomínaly moje známé a kamarády. Jedna z holek má gesta a vůbec celkový projev, včetně úsměvu a pohybů, jako moje kamarádka vedle z vesnice. Jedna paní má typ postavy a „pomalou energii“ kolegyně z práce. Ten jediný kluk, co tam s námi je, je jako spoluhráč kamarádů z florbalu. Další holka má barvu hlasu a dikci jako moje třídní ze základky… Docela jsem se tím bavila.
Přišlo na první téma(ta). Začali jsme koučinkem, z čeho vychází a co používá. Z toho jsem zas tak užaslá nebyla, nicméně jsem chápala, že odněkud se začít musí. Koneckonců jsem přesně tohle chtěla – od něčeho začít, postavit pevné základy, zarámovat a opřít informace a zkušenosti, které jsem doposud získala. A proto jsem zvolila tenhle kurz.
Co rozhodně mou pozornost pak upoutalo, bylo NLP (neurolingvistické programování). Ano, přesně to NLP, které jsme s brazilským Alexem probírali v autobusu v Irsku. Zapsala jsem si tehdy Alexovy tipy na knížky, nicméně žádnou jsem nepřečetla, protože to pro mě tehdy nebylo až tak zajímavé. Byla jsem totiž zažraná do knížky o andském šamanismu…
První víkend ubíhal a já si říkala, že jsem trochu zklamaná z obsazení kurzu. Čekala jsem asi víc duchovní lidi, zatímco tady většina působila těžce racionálně, pragmaticky, logicky a analyticky, víc v hlavě než v srdci. (Ano, možná tak někdy působím i já, a hlavně jsem v minulosti přesně taková byla.) Přišlo mi, že ostatní si jdou „jen pro papír a nějaké (přesné) návody na ten koučink“. Kdežto já jsem v kurzu viděla hlavně tu terapeutickou, duchovní a energetickou stránku. Proto jsem z kolegů byla nejprve poněkud rozpačitá. (A rozhodně velkou roli hrálo to, že často na věci chvátám a stává se mi, že se lehce předbíhám. Samozřejmě i tohle byl ten případ. )
Víkend pomalu končil a já trénovala s jednou spolužačkou koučovací otázky. Přišla za námi lektorka a já jí asi pět minut před koncem hodiny vysvětlovala, že si ráda povídám v malém okruhu lidí, ideálně jeden na jednoho. Těch (asi) dvacet lidí tady pro mě není žádná hitparáda a nejsem úplně štěstím bez sebe, když mám před všemi mluvit. Mám pocit, že se na mě chvátá, že se musím vyjádřit rychle. A to mi blokuje moji potřebu vyjádřit se co nejvíc přesně. Pak z toho může být paskvil, můžu se zadrhnout a celé moje vystoupení může být totální propadák. Mnohem raději píšu. Dává mi to prostor a čas uspořádat si myšlenky a vybrat ta správná slova, která co nejpřesněji odpovídají tomu, co cítím/si myslím. „No vidíš, a přesto jsi tady. Asi to má nějaký důvod.“ „Asi jo, ten počet lidí byl jeden z důvodů, proč jsem nad přihláškou váhala. A teď, když jsem tady, mám pocit, že mě to stahuje zpátky do školy, do dětství.“
Sedla jsem do vlaku a už jsem věděla, že budu brečet. Protože bylo všude kolem spoustu pasažérů, ustála jsem to. Myšlenky mi ale lítaly sem a tam, jedna po druhé, další a další. Žádnou z nich jsem nezastavovala, všechny jen proplouvaly. Věděla jsem, že všechny ty pocity půjdou ven, zatím jsem ale nevěděla, co přesně to všechno je, co přesně to cítím a na co jsem to vlastně přišla. Skoro jsem vylétla z nádraží a spěchala k našemu městskému „rybníku“. Naštěstí byl krásný teplý sluneční den. Sedla jsem si na lavičku a prostě jen plakala. Bylo mi jedno, kdo sedí vedle nebo kdo jde kolem. Nešlo to zastavit, slzy padaly jedna za druhou. Přemístila jsem se na molo, lehla si a myšlenky se za chvíli začaly samy formovat. Najednou, bez jakékoli snahy, mi všechno došlo. Pochopila jsem (se).
Jako dítě jsem se vlastně nikde necítila „správně“, že plně zapadám, že někam bezpodmínečně patřím tak, jak jsem. Ve škole, na základce, jsem byla „ta chytrá“, ta s jedničkami. Takže divná, nebyla jsem prostě v průměru. Radši jsem se moc neprojevovala, aby nikdo nevěděl, co vím a umím. Schovávala jsem, že něco vím a znám, abych zapadla, abych byla „normální“, abych byla jako ostatní. Jak moc to fungovalo? No, moc ne. Doma, naopak, jsem zase měla permanentní pocit, že musím dokazovat a ukazovat (jen) to nejlepší. Jenže co to bylo? Nikdy to nebylo definovaný. Ale měla jsem pocit, že nikdy není nic dost dobrý (včetně mě). „Jakou jsi udělala chybu, že jsi dostala z toho diktátu jedna mínus?“ Hm, tady se zase braly chyby jako totální selhání. Respektive tak jsem si to tehdy dětským vnímáním přeložila a bohužel i zažila pro další život. Nevypichovalo se, co je dobré, ale to, co je špatně. Ve škole jsem tedy byla divná, protože jsem chyby nedělala, doma jsem se zase necítila dostatečná, když jsem nějakou udělala. (Nebo jsem udělala něco podle sebe, ale bylo to špatně, navzdory tomu, že nebylo řečeno, co a jak je dobře.) Nikde jsem to nebyla já taková, jaká jsem, nikde jsem to nebyla já, svobodně vyjádřená. Jako bych nikde neexistovala, jen jsem sama sebe permanentně potlačovala.
Další roky plynuly a já se odstěhovala za přítelem. Myslela jsem si, že mám konečně svobodu. Narazila jsem ale na stejný problém, jen jeho další obdobu. On chtěl pečovatelku, manželku, náhradu maminky. Já chtěla svobodu, lítat, žít sebe, konečně. Dopadlo to nakonec rozchodem. Po pár extempore během covidu jsem nakonec začala (konečně) bydlet sama. Najednou jsem měla to, co jsem potřebovala. Měla jsem klid a svobodu. Klid a svobodu být plně sama sebou. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla a kdy jsem chtěla. Nemusela jsem se na nic nikoho ptát a nikomu se zpovídat. Nikdo mě nehlídal, nesoudil a nehodnotil. Nikomu jsem se nechtěla zalíbit. Před nikým jsem nemusela nic skrývat. Mohla jsem zpívat, tančit, běhat, objímat stromy, plakat, smát se, válet se, spát, cvičit, vylít kafe na stůl, pocintat si polívkou tričko a všechno další možný i nemožný bez jakýchkoliv poznámek a soudů. Mohla jsem být úplně nejdivnější a nikomu to nevadilo. Nikdo se mi neposmíval, nikdo mě nehodnotil, nikdo se nenaštvával. Mohla jsem konečně žít sama sebe (a zjistit, kdo vlastně jsem.)
A tak jsem si spojila samotu se svobodou (být sama sebou). Fungovalo to takhle několik let. Častější pobyt mezi větším počtem lidí mi moc neseděl, dost mě unavoval. Preferovala jsem setkávání v malé skupince, deset kusů už na mě bylo moc. Úplně nejradši jsem byla sama v přírodě. Teď už chápu, že pro mě byla setkání jeden na jednoho jednodušší, protože jsem měla možnost druhého člověka si naskenovat a přizpůsobit se. Ve velké skupině to dost dobře nejde a vyčerpává to. (Ano, mezi lidmi jsem totiž měla najetý program nebýt sama sebou a plnit očekávání druhých nebo se prostě přizpůsobit tak, abych „zapadla“.) A tak i chápu, proč a že po celoživotním nežití sama sebe jsem byla tolik vyčerpaná. Během éry své samoty jsem potřebovala vypnout, vyléčit, co šlo, a dobrat notnou dávku energie. Dobít baterky. Znova se nadechnout.
Zhruba před tři čtvrtě rokem jsem si říkala, že už je mi samotné docela smutno a že bych asi s někým chtěla být. Nikde jsem nikoho ale nepotkávala. A navíc jsem měla pocit rozpolcenosti. Sice jsem chtěla s někým být, na druhou stranu jsem měla strach ze ztráty svobody. Prostě jsem měla někde uvnitř stopku. Jak jsem tak seděla/ležela na tom mole, tohle všechno mi došlo, všechno mi secvaklo. Jedu v programu „jedině samota=svoboda být sama sebou“. Proto jsem celou tu dobu sama. Proto nikoho nepotkávám. Celé jsem to obulela. Minulost a i to, jaký vzorec jsem si sama na sebe ušila. A že kvůli němu jsem tak sama a uzavřená. Bylo mi to všechno tak strašně líto. Když jsem se vyplakala a celé to nějak pobrala, naskočila mi jedna věta. „Dovoluju si být tím, kým jsem.“ Dovoluju si být já, ve všech chvílích, v každé situaci, vždycky a pořád.
Z prvního víkendu kurzu jsem jela lehounce zklamaná. V duchu jsem si říkala, že jeho efekt bude napoprvé nula. Teď už vím, že i kdyby ta věta byla jediným jeho výsledkem, jediným mým uvědoměním a povolením si, stojí to za to.
Dovoluju si být já. Neuvěřitelná úleva.
