Článek
Kapitola II.
Opava – červenec 1979
„Kongu, máš jít ke starýmu!“ zařval ve dveřích vylepaný pomocník dozorčího.
Kong – nejdřív ho přezdívka štvala. Ale už se té vzpomínce musel smát…
Teď ho vrátila ve vzpomínce o rok zpět.
Prvního dubna 1978 přijel vlakem do Opavy a hned na nádraží ho spolu s ostatními lapli a odvezli do kasáren. Svléknul civil a svobodník ve skladu mu strčil hromadu zelených hadrů. „No, jedu, jedu, oblíkej se!“
Pavel vzal první, co mu přišlo pod ruku… Košile. Strčil ruce do rukávů, pracně se nasoukal dovnitř, narovnal se… ‚kchrrr‘ – záda košile povolila.
„Ty vole, co děláš!? Se neumíš oblíkat?“ zařval svobodník.
„Soudruhu svobodníku, když ono to je všechno malý, já se do toho prostě nevejdu.“
Svobodník se na něj podíval pořádně „A do prdele! Co nám to sem zase poslali? Soudruhu nadpraporčíku! Máme tady problém!“
Ze dveří se vynořila šedivá hlava. „Prášek, neřvi mi tu! Jakej problém?“
Svobodník se ztišil – „No já mu dal to největší, co tady máme, ale von se do toho nevejde.“
Ze dveří vyšel ‚dědeček v uniformě‘. Malý, šedivý… A Pavlovi připadlo, že je to první člověk v kasárnách, který se usmívá.
„No hochu, Já si myslel, že v těch papírech udělali chybu… Kolik vlastně měříš? A váhu bych taky potřeboval vědět. Jakou máš velikost bot?“
„205 a vážím 120 kilo. Boty mám dvanáctky.“
„Aha. Tak chybu neudělali. Počkej, já si tě raději změřím… Jo, kalhoty ti budou, ale košile, sako, to mi tady nech. Tohle a tohle si můžeš vzít. Do tepláků se snad vejdeš. Boty by ti taky měly být. Dneska holt budeš v teplákách a já zavolám na divizi, ať se poohlídnou ve skladu u nich. Nebo ať obvolaj ostatní útvary. Když se rozhodli povolat King-Konga, tak ať se staraj. Čím tě to doma krmili?“
„Já od dětství boxoval. Za Rudou Hvězdu.“
Svobodník se zazubil, přitočil se k Pavlovi: „Kongu máš to dobrý, dneska si ušetříš skládání komínků. Starej Růžička je zlatej chlap.“
Do večera se historkou bavil celý pluk a Pavel měl přezdívku.
Od té chvíle byl prostě Kong. A teď, o rok později, už mu to připadalo spíš k úsměvu než k vzteku.
„Kongu dělej!“ probral ho hlas pomocníka.
„Jó, už běžím…“
„Soudruhu nadporučíku, vojín Svoboda! Přišel jsem na váš rozkaz.“
„Fajn, Svoboda, ale říkáte to blbě.“
Pavel se zarazil: Sakra, už jsem na vojně rok, co je na tom špatně?
Nadporučík se evidentně dobře bavil jeho zmatkem: „Svoboda, klid. Říkáte to dobře, akorát ta hodnost je špatně. Soudruhu svobodníku!“
„Tak to děkuji.“
Nadporučík se zaškaredil: „Svoboda, jak dlouho jste na vojně?“
„Sloužím socialistické vlasti!“ opravil se rychle Pavel
„No vidíte, že to jde, soudruhu svobodníku! A ještě pro vás mám jednu zprávu. Vy si nehlídáte svoje nárokový věci… a abyste viděl, že armáda má ve věcech pořádek, tak – dneska je co za den?“
„Čtvrtek, soudruhu nadporučíku.“
„Jo čtvrtek, takže se na zítra sbalíte, v kuchyni si vyzvednete KDéčka a uděláte co? Odjedete na desetidenní dovolenku!“
Novák rozložil papíry.
„Tady to máme – měl jste ji mít v lednu, ale byla sněhová kalamita a celej útvar makal, pomáhal ve městě. A že jste se fakt neflákal, máte k tomu další čtyři dny dovolený a tři dny na cestu. Návrat v neděli 22. července do 24:00. Ne, že se vožerete nebo se někde servete! A abych nezapomněl, zítra si papíry vyzvednete tady u mě, ne u dozorčího! Jasný?“
„Jasný soudruhu nadporučíku!“
„Fajn. A u výkoňáka máte frčky.“
No paráda, to jsem nečekal. Novák je frajer. Čtrnáct dnů doma… Vlastně patnáct, cestu zmáknu za jeden den tam a jeden den zpátky.
Co vlastně budu celou dobu dělat? Petra mi dala kopačky už po měsíci vojny, prý není jeptiška… dolejzat za ní nebudu!
Vlastně byl i rád. Nechtěl se na ni vázat, nechtěl, aby ho někdo zrazoval od jeho rozhodnutí.
Ve skutečnosti dávno věděl, že tady nezůstane.
To rozhodnutí přišlo už před vojnou.
Vzhledem k jeho postavě si na něj mazáci nedovolili, a to ani když byl ještě pták v přijímači. Tedy jednou to zkusili – ale po první bitce byl klid.
Výcvik zvládal, střelby mu šly. Řidičák na náklaďák si udělal zadarmo.
Vojnu bral jako nutné zlo. Nepříjemnou, ale přežitelnou. Nebyla to vojna, co by ho hnalo k útěku – ale tenhle stát ano.
Nechtěl žít mezi lidma, co lezou do prdele Rusákům, nosí pionýrský šátky ze zvyku, zdraví se „čest práci“ a vtipům o Brežněvovi se smějou jen za dveřmi.
Utekl by hned – ale ‚přes čáru‘? To ne. Nebyl magor. A klasika – dovolená v Jugošce? Jasně, ale ani tam ho nepustí.
Čtvrtek utekl jako voda a Pavel stál před kanceláří velitele. Dveře byly pootevřené, a tak se natáhl, že zaklepe.
„Svoboda, neklepejte, nejste pták – pojďte dovnitř!“
„Soudruhu nadporučíku, svobod…“
„Nechte toho Svoboda a sedněte si. Tady máte ŽUPku a vycházkovou knížku…Chlape držte to pořádně! Máte tam dvě stovky! A ty nikde neprochlastáte jasný? Za ty koupíte lázeňský oplatky a ty mi přivezete! A opovažte se je přivézt rozlámaný! Tchýně chce ty oříškový a já chci mít doma klid!“
„Spolehněte se soudruhu veliteli. Bojový úkol splním!“
„Jo, srandičky prdelky…,“ začal Novák.
„…ale strčit hlavu pod vlak, to ne! Já vím soudruhu nadporučíku.“
„Tak už mazejte!“ usmál se nadporučík.
ChatGPT
