Článek
Z hrdých rodičů se stali neplacení taxikáři, bankomaty a osobní asistenti, kteří zametají cestičky tak důkladně, že jejich ratolesti nakonec zakopnou i o vlastní stín. Je nejvyšší čas zavřít náš pětihvězdičkový domácí all-inclusive resort a začít děti učit, že život zkrátka není jedna velká jízda zadarmo.
Přiznejme si to na rovinu a bez anestezie. Moderní rodič dneska spíš než vychovatele připomíná křížence mezi taxikářem s nonstop dispečinkem, osobním kuchařem, co snese kritiku i od pětiletého food kritika, a hlavním sponzorem bez nároku na dovolenou.
Ráno vyklopíme dítko z vyhřátého vozu pokud možno až přímo do školní šatny, jen aby naše křehká ratolest nemusela ujít těch strašných tři sta metrů a nedejbože na ni nepadla kapka deště. Odpoledne pak startujeme naše rodičovské taxi a rozvážíme je po kroužcích logického myšlení a hry na flétnu jako křehké balíčky.
A večer? Zatímco my s vyplazeným jazykem lovíme zpoza gauče zkamenělé ponožky, které už pomalu začínají žít vlastním životním cyklem, naše milované dítko v pokojíčku láskyplně hypnotizuje displej mobilu. V naprostém zenu čeká, až se ta večeře v kuchyni „sama“ uvaří, teleportuje se mu pod nos a nádobí se pak magicky přesune do myčky.
Stali se z nás profesionální zametači cestiček, co před dětmi jedou jako sněžný pluh. Žijeme totiž v bludu, že když jim z cesty odklidíme i to nejmenší smítko, budou z nich zaručeně ti nejšťastnější dospěláci pod sluncem. Takže když Petříček v návalu „velmi důležitých“ online bitev zapomene úkol, běžíme do školy s omluvenkou tak vybájenou, že by se za ni nestyděl ani samotný baron Prášil.
Když mu náhodou nejde rovnice, nehledáme problém v tom, že u učení koukal na TikTok, ale napochodujeme do kabinetu vysvětlit učitelce, že je na toho našeho nedoceněného génia zasedlá. A když se v supermarketu náš poklad hodí o zem s grácií umírající labutě, protože nutně potřebuje tu čokoládu, raději mu koupíme rovnou dvě. Hlavně ať nepředvádí to divadlo, hlavně ať lidi nekoukají!
Jenže tímhle nonstop servisem z nich místo lvů salónů vychováváme ukázkové skleníkové květinky. Jsou sice krásně načančané a v teple, ale jakmile na ně venku foukne trochu ostřejší průvan nebo jim nedejbože před nosem ujedou dveře od tramvaje, zhroutí se jim celý svět.
Zkusme si nalít čistého vína a přiznat si, že staré výchovné páky už zkrátka zrezivěly. Doby, kdy jsme mohli diktovat podmínky s rukou dramaticky položenou na napájecím kabelu od Wi-Fi routeru, jsou nenávratně v trapu. Dnešní puberťáci mají beztak vlastní neomezená data, takže vyhrožovat odstřihnutím od domácího internetu už dávno nefunguje.
Spíš by se nám jen soucitně vysmáli, zatímco by dál vesele streamovali videa přes operátora, protože chytrý telefon s nabušeným datovým tarifem je dneska u náctiletých naprostý standard a tvrdá realita. Místo marného boje s technologiemi tak musíme chytře zacílit na jejich skutečná slabá místa a udeřit přesně tam, kde to funguje. Tedy na to, co od nás potřebují naprosto vždycky a neustále… peníze na útratu, nečekané sponzorské dary a naše bezplatné taxikářské či logistické laskavosti navíc.
Hřebem této naší rodičovské tragikomedie je ale pohled dnešních dětí na finance. Pro průměrného puberťáka je bankovní účet rodičů něco jako bezedný kouzelný měšec, který se přes noc sám automaticky dobije, asi jako baterka v mobilu nebo životy v počítačové hře. Představa, že se ty peníze na kartě nerodí samy od sebe, ale že my kvůli nim musíme ráno vstávat a poctivě si je odpracovat, je pro ně žánr těžkého sci-fi. Kapesné dnes často berou jako bezpodmínečný základní příjem, na který mají nárok už jen proto, že milostivě přežili další týden. Přitom by to měla být spíš výplata za snahu.
Pokud chce mladý pán nové značkové tenisky, měl by ukázat, co za to umí nabídnout trhu… tedy nám rodičům. Domácnost přece není hotel a my nejsme úklidová četa s nonstop pohotovostí, co skáče, jak si mladé panstvo pískne. Aby dítko pochopilo, že nic není zadarmo, musíme občas nemilosrdně nasadit pravidla tržního hospodářství. Chceš nějaký extra sponzorský dar na víkend nebo koupit něco nad rámec nutného přežití? Jasně, miláčku, peněženka se otevře hned, jak se bude myčka blýskat prázdnotou a odpadkový koš nebude tvořit vlastní pohoří uprostřed kuchyně. Potřebuješ hodit večer na party? Není problém, můj taxík je ti k službám, ale počítám s tím, že zítra dopoledne to auto vyluxuješ tak dokonale, že v něm nenajdu jedinou zapadlou hranolku… ještě z loňska.
Kam se vlastně poděla ta stará dobrá škola přežití, která se kdysi odehrávala v každé průměrné předsíni?
Vzpomeňte si, jak jsme jako špunti s rudými tvářemi urputně zápasili se zauzlovanými tkaničkami, ze kterých se záhadným způsobem stal naprosto neřešitelný hlavolam, nebo se zaseknutým zipem u zimní bundy. Naši rodiče na nás tehdy koukali z tepla kuchyně, usrkávali kafe a suše prohodili: „No tak se snaž, do večera času dost.“ Dneska raději dítěti tu bundu zapneme až ke krku a boty mu narveme na nohy sami, protože přece strašně pospícháme na další důležitý kroužek.
Jenže tím jim potutelně krademe ten naprosto boží pocit vítězství, kdy se dítě narovná s rudými tvářemi a zahlásí, že to zvládlo samo. Místo toho do nich kódujeme program, že když něco drhne nebo nejde hned napoprvé, stačí chvíli počkat, trochu zafňukat a zjeví se záchranná četa v podobě uříceného rodiče. Přitom takový desetiletý potomek by si měl dávno umět vyrobit chleba s máslem, aniž by u toho kuchyň vypadala, že tam právě vybuchl granát, a čisté ponožky by si měl umět najít i bez zoufalého volání na dispečink do obýváku.
Zapojit se do chodu rodiny by zkrátka nemělo být bráno jako krutý středověký trest, ale jako VIP vstupenka do světa dospělých. Tam vám taky nikdo nedá výplatu jen za to, že máte hezký úsměv a umíte udělat smutné oči. Pokud děti nenaučíme, že selhání, nuda a občasná námaha k životu neodmyslitelně patří a že se z bláta musí vyhrabat samo, v podstatě mu krademe schopnost v tom skutečném světě vůbec přežít.
Takže příště, až se bude váš potomek tvářit, že vysavač je nebezpečný mimozemský artefakt, nebo bude v patnácti s nataženou rukou čekat, že mu ponesete tašku z tréninku, klidně mu ji nechte ležet na zemi. Možná se bude chvíli vztekat a protočí panenky tak, že uvidí vlastní mozek, ale aspoň zjistí, že má ruce, které fantasticky slouží i k něčemu jinému než jen k zuřivému scrollování na sítích.
Rodičovské zamyšlení
Skutečná láska k dětem neznamená, že jim odklidíme z cesty každý kamínek. Znamená to, že je naučíme, jak ten kamínek překročit, nebo jak si z něj postavit schod. Protože až jednou vyletí z hnízda, my už tam s tím koštětem a omluvenkou stát nebudeme. Otázka tedy nezní, jestli jsme dost dobří rodiče, když po nich chceme samostatnost, ale jestli z nich neuděláme naprosté chudáky pro realitu všedního dne, když po nich nebudeme chtít vůbec nic.
Anketa
Zdroj: https://www.flowee.cz/civilizace/13900-v-dobre-vire-skodime-svym-vlastnim-potomkum-jake-jsou-nejcastejsi-rodicovske-preslapy
Zdroj: https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/helikopterove-rodicovstvi-rodina-ochrana-vztahy-vychova-deti.A250626_113654_ona-vztahy_taj
Zdroj: https://www.prozeny.cz/clanek/rodina-rodinne-vztahy-vrtulnikovi-rodice-chrani-deti-tak-moc-az-jim-znici-sebevedomi-a-vychovaji-z-nich-nestastne-dospele-91584
Zdroj: https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/jak-se-naucit-prohravat.A181219_141450_deti_pet
