Článek
Byla středem vesnice, tichým svědkem návratů z pole, dětského smíchu i rozhovorů při západu slunce. A když z ní mizí voda, není to jen příběh o suchu. Je to zpráva o nás všech.
Na kraji naší vesnice stojí stará kamenná studna. Není to obyčejná studna… patřila kováři, který žil přímo u ní. Celý život strávil v kovárně, ale jeho druhým dědictvím byl tento pramen. Nezamykal ho. Nevyháněl nikoho, kdo k němu přišel. Naopak… vždycky, když viděl ženy vracet se z pole nebo z kravína, přikývl a s úsměvem řekl:
„Vemte si, voda je pro všechny.“
Byla to nejlepší a nejčistší voda v širokém okolí. Tak dobrá, že některé matky ji nosily domů pro své kojence. V létě byla chladivá, v zimě s jemným nádechem země a kamene. A každý, kdo k ní přišel, cítil, že to není jen voda. Byl to dar, který spojuje lidi.
Kovář byl pro vesnici důležitý. Uměl vykovat nářadí, spravit vůz, podkovat koně. Ale jeho největší zásluhou možná bylo to, že tu studnu nikdy neuzavřel. Věděl, že voda patří všem, a že ten, kdo sdílí, nikdy nebude chudý.
Čas plynul, kovář odešel a studna zůstala. Lidé si zvykli, že je tu. Stejně jako si zvykli na vodu v kohoutku. Studna se stala spíš tichým svědkem než místem setkávání.
A pak přišlo léto… jedno zvláštní léto, jako by se něco stalo. Slunce pálilo víc než jindy, tráva na mezích rychle hnědla a večery byly podivně tiché. Zpočátku jsem si říkal, že je to jen sucho. Ale my, co tu už nějaký rok žijeme, víme, že studna vždy držela svou vodu… a já ji znal dobře.
Já tu žiji. A tato voda byla pro mě vždy zdrojem dobré chuti. V létě chladivá, v zimě s jemným nádechem země a kamene. Byl to můj malý jistý bod, něco stálého v proměnlivém světě. A najednou se voda začala ztrácet… tak jako já jsem se začal ztrácet. Plný smutku a bolesti, jako by ze mě pomalu vyprchával život.
A když jsem si uvědomil, že voda mizí stejně jako moje radost, věděl jsem, že musím něco udělat. Že nestačí jen čekat na déšť. Musím naplnit opět studnu vodou… a své nitro radostí. Protože oba prameny jsou spojené. A když se obnoví jeden, probudí se i druhý.
Jak pramen znovu probudit?
Vyčistit zdroj… odstranit bahno, kameny, i ty „neviditelné“, nevyřčené křivdy a lhostejnost.
Vrátit rituál… sejít se u studny, přinést květinu, poděkovat vodě i tomu, kdo ji kdysi daroval.
Sdílet… voda má smysl, jen když proudí od jednoho k druhému.
Připomenout si příběh… vyprávět mladším, že voda není samozřejmost, ale dar, který má historii a svou cenu.
Voda je prostě život. Bez ní vysychá půda, mizí úroda, slábnou lidé. A stejně tak vysycháme uvnitř, když ztratíme to, co nás živí… radost, láska, spojení s druhými.
Studna po kováři není jen kamenná stavba. Je to paměť místa, otisk člověka, který věděl, že to nejcennější v životě se má sdílet. Když dnes stojím u jejího prázdného hrdla, slyším v tichu ozvěnu všech těch hlasů, co se tu kdysi smály a povídaly. Možná právě proto se musíme vrátit… nejen pro vodu, ale pro pocit, že jsme součástí něčeho většího než my sami. Až se pramen znovu otevře, nebude to jen návrat vody. Bude to návrat domova, který má srdce… a tím srdcem je kovářova studna.
