Článek
Sex, kdysi největší dobrodružství dospívání, odkládají na neurčito. Možná proto, že když máš celý svět v kapse, zdá se ti všechno obyčejné moc pomalé. A přitom právě v té pomalosti se skrývalo to nejhezčí… trapasy, smích i blízkost, které žádná aplikace nenahradí.
Jak chutnala nuda dřív
Pamatuju si, jak jsme v devadesátkách seděli v hospodě, pili desítku za dvanáct korun a měli pocit, že svět nám patří. Žádný internet, žádný Tinder, žádné aplikace na meditaci… a přesto jsme se nenudili. A už vůbec jsme se nevyhýbali sexu. Spíš naopak… hledali jsme ho všude, kde to šlo… no a někdy i tam, kde to moc nešlo.
Naše „nuda“ znamenala, že jsme seděli na lavičce, kopali do kamínků a čekali, jestli půjde kolem nějaká holka. Když šla, nervózně jsme se upravili a dělali, že je nám to úplně jedno. Dnešní mládež si pustí TikTok, a než já stihl zakoktat první „ahoj“, oni mají za sebou 50 videí a zapomenou, proč vlastně mobil zapnuli.
Rozdíl? My jsme měli čas přemýšlet, co říct. Oni mají čas maximálně přepnout na další video o klokanovi hrající na klavír.
Romantika ve spacáku
Sex? To byla kapitola sama pro sebe. Nejdřív přišlo to neohrabané osahávání pod mikinou, kdy člověk ani pořádně nevěděl, co hledá, ale měl pocit, že právě překročil hranici dospělosti. Pak první líbačka… tak mokrá a zmatená, že jsme oba sotva popadali dech, ale s jistotou jsme si řekli, že to byl „nejkrásnější polibek na světě“.
A pak přišlo to velké „poprvé“. Já o panenství přišel na pionýrském táboře. Nebylo to romantické, nebylo to ani plánované… prostě mi jednou večer praktikantka vlezla do spacáku. Byl to takový fofr, že jsem se ani nestačil nadechnout. Žádné svíčky, žádná hudba, jen šustění spacáku, bzukot komárů a já, co to nechápal, co se to právě stalo.
Rozdíl? My jsme dospívali mezi komáry a spacáky. Dnešní generace má na „poprvé“ tutoriál na YouTube, diskuzní fórum a recenzi na pět hvězdiček.
Porno jako fast food vztahů
My měli maximálně ukradený Playboy nebo Bravo Girl s odvážnějšími fotkami. To byl adrenalin! Dnešní mládež má HD, 4K a tisíce kategorií, o kterých jsme my ani nevěděli, že existují. Jenže právě proto se bojí reality. Když pak zjistí, že reálný sex není sestříhaný na tři minuty a partnerka nemá permanentně dokonalý úsměv, přichází zklamání. A místo humoru a blízkosti se dostaví úzkost: „Dělám to dobře?“
Rozdíl? My jsme byli rádi, že jsme vůbec něco viděli… byť rozmazanou stránku v časopise. Oni si dnes mohou vybrat, jestli chtějí „romantiku na kuchyňské lince“ nebo „sci-fi experiment na jiné planetě“. A stejně jim to připadá nudné.
Když se osobní růst měří lajky
Když slyším mladé říkat: „Já se teď soustředím na osobní růst,“ vzpomenu si na naše „osobní růsty“… většinou to byla snaha neupadnout po třech pivech a dojít domů. Samozřejmě, časy se mění. Je skvělé, že mladí řeší duševní zdraví a sebelásku. Ale trochu si myslím, že je to taky elegantní způsob, jak se vyhnout odmítnutí a trapasům. Protože ty trapasy k životu patří… právě ony dělají zážitky, na které se směješ ještě ve stáří.
Rozdíl? My jsme hledali smysl života v hospodě u čtvrtého piva. Oni ho hledají v motivačním citátu na Instagramu. A výsledek? Stejný!… ráno tě bolí hlava.
Trapasy, které se nestříhají
Dnešní generace má možnost smazat špatné fotky, upravit video, přefiltrovat tvář. Jenže opravdový život se takhle sestříhat nedá. My jsme měli trapasy, co bolely… ale právě proto měly cenu. Tyhle příběhy se nedají „vymazat z paměti telefonu“, zůstávají navždycky v paměti našeho života.
Rozdíl? My jsme se smířili s tím, že na fotce vypadáme blbě. Oni na to potřebují pět filtrů a půl hodiny editace… a pak vypadají blbě taky, jen digitálně vyhlazeně.
Vítězství v podobě rozepnuté podprsenky
Tak přemýšlím, jestli se jednou dnešní mladí neohlédnou zpět a neřeknou si: „Hele, oni to tehdy měli vlastně lepší.“
My jsme sice neměli Wi-Fi, ani filtry, ale měli jsme historky… o diskotékách, kde hrála stejná písnička celý večer, o pionýrských táborech a příběhů ve spacácích, kde člověk nestihl ani popadnout dech, a o trapasech, na které jsme nezapomněli celý život. A možná právě v těch trapasech se ukrývala opravdovost, kterou dnes nahrazuje ticho displeje. Protože žádný swipe doprava nikdy nezastoupí okamžik, kdy se ti konečně povedlo rozepnout… té holce podprsenku… a oběma vám to přišlo jako největší vítězství na světě.
Moje osobní poznámka
Možná to zní, jako bych si stěžoval, že „za nás to bylo lepší“. Ale ne… jen to bylo jiné. My jsme žili pomaleji, jednodušeji, a proto možná intenzivněji. Mladí dnes mají všechno hned, ale někdy jim uteče to nejcennější… čekání, neohrabanost, překvapení. A tohle píšu já, chlap 50+, který si občas říká, že by klidně vyměnil všechny aplikace světa za ještě jednu první líbačku, kde se oba smějete, protože nevíte, co děláte.
