Článek
S dětmi je to občas složité. Celou dobu si myslíte, jak máte doma andílka, a pak vás život jednoho dne vyvede z omylu. Nastane situace (předzvěst dalších a dalších podobných situací), kdy se váš andílek promění v řvoucího ďábla, který neslyší, nevidí a myslí si, že je asi v tu chvíli i v jiné dimenzi - možná někde v měsíční krajině, kde nikdo není, nikdo se nedívá, nikdo nic neslyší a okolí je nezničitelné a bezpečné.
Jsou to samozřejmě „naprosto vážné a drastické situace“, jako například odmítnutí koupě hračky v obchodě, kdy vše vyvrcholí skoro až zavoláním ochranky. A to ne na dítě, ale na vás, protože jste jako rodiče zralí na sociálku, že si nedokážete uklidnit vlastní dítě. Nebo „brutální“ pád při chůzi na kolínka do té zákeřné měkké trávy, která má asi superschopnost drtícího stroje, co vyrvává vnitřnosti.
Takhle se totiž jeví situace v očích dítěte - vizuální projev tomu naprosto nasvědčuje. Co na tom, že reálně není žádné zranění, ani byť lehké začervenání na místě doteku „drtící“ travičky s kolínkem. Pád probíhal jako ve zpomaleném filmu, tak pomalu, že jste měli čas na navázání očního kontaktu s dítětem (a já bych i přísahala, že se mi v tu chvíli vysmívá očima).
V některých případech mám dojem, že mají mysl génia a slyším ty myšlenky: „Hmm, teď jsem zakopl. Co asi udělám? Máma je poblíž, nic mě nebolí, tak se zvednu a jdeme si hrát dál? Nee, to je blbý. Udělám scénu jako z pekelného filmu, ať je trochu vzrůšo, hihi.“ Jsou to pády hodné hereckých výkonů profesionálních fotbalistů při faulu.
Někdy stačí jen to, že jste neschopní pochopit, jaký ten banán dítě chce. I přes veškeré několikanásobné dotazování jste prostě neschopní a ten banán podáte dítěti špatně - oloupaný, neoloupaný, napůl oloupaný, nakrájený (a to ještě špatným způsobem!), nebo zvolíte jen podání na talířku, který mu dáte obráceně - obrázkem vzhůru nohama. Dosaďte si do takových „vážných a drastických“ situací cokoli, od banalit v jídle přes mini pády či jen mírumilovné odmítnutí nebo pokyn k nějaké činnosti.
Rodič roku v kriminále
A vy jako rodiče jste úplně v transu, protože jste si mysleli, že vás se to samozřejmě netýká, že jsou to jen scény z filmů či videa kolující na internetu, nad kterými všichni kroutí hlavou a dávají „skvělé“ rady se špetkou odsuzování na nevhodnou výchovu. Začnete lovit v paměti ty „osvědčené“ rady - klidný hlas, objetí, pochopení atd. Výsledek? Ze řvoucího čerta se promění v řvoucího ďábla.
V hlavě se vám derou na povrch i ty temné myšlenky na „osvědčené“ rady starší generace - pohlavek, facka, pásek, vařečka atp. Až tam nakonec tupě stojíte a říkáte si, že pro vás je v pekle asi speciální místo, protože nezvládáte utišit vlastní dítě. V hlavě vám jede scéna z filmu „300: Bitva u Thermopyl“ a skopnutí do díry, s doplňujícími myšlenkami, že v tom kriminále to tak blbé možná nebude. Přesně! Rodiče s nominací - Rodič roku.
Samozřejmě se bavíme o dětech z pozdního batolecího věku a předškolácích. Upřímně se přiznám, že já jsem zpočátku absolutně pohořela a trvalo mi docela dlouho, než jsem přišla na to, jak v takových situacích jednat. A hledat řešení jsem musela zatraceně rychle - mám tři děti, takže to u nás doma bylo jako blikající červené světýlko před vypuštěním atomovky.
Vyzkoušela jsem všechna ta „odborná“ doporučení: klidná mluva, vysvětlování, objetí, ujišťování o bezpečí a pochopení… a výsledek? Všechno selhávalo. Dopadalo to tak, že jsem dítě v rauši přehodila přes rameno a demonstrativně odkráčela domů, nebo jsem jako poddaný sluha podávala banán na sto způsobů, jen abych zabránila další explozi. Potom jsem se utápěla ve své neschopnosti. Připadala jsem si jako ta nejhorší matka pod sluncem a vážně zvažovala, jestli by nebylo nejlepší jít „vybrokovat“ obchod s alkoholem nebo lékárnu s prášky na uklidnění - samozřejmě pro sebe. Chtěla jsem se prostě změnit v zeleninu. Mdla, tupá, neschopná zelenina bez života, která se nemusí rozhodovat, jestli je banán nakrájený na kolečka nebo na kostičky dostatečně „správně“.
Prozření v autobuse
Zvrat a poznání přišlo náhodou. Dobíhali jsme poslední autobus cestou z výletu domů, když v tom jedno z dětí zase zakoplo. „Scéna“ nenechala na sebe dlouho čekat. Vidím to jako dnes: obličej se pomalu mění do formy pláče, v očích se zračí nekonečné drama. Jenže v tu chvíli jsem na to neměla čas. Museli jsme ten autobus stihnout, jinak bychom zůstali přes noc někde na polosamotě - bez jídla, bez ubytování a s vybitým telefonem. Autobus byla naše poslední spása.
Takže místo všech těch doporučených rad o empatii a hledání pocitů jsem jen suše, v běhu, vyhrkla na ten měnící se obličejíček: „Teď ne. Vyřešíme to doma, musíme doběhnout autobus.“ Vzala jsem dítě za ruku a bez debat utíkali dál. Ten autobus jsme stihli, naskočili a já se konečně mohla nadechnout. Hned jak jsme si sedli, vzpomněla jsem si na tu „vážnou“ situaci. Obrátila jsem se k dítěti, že jako začneme ten „terapeutický proces“, ale zjistila jsem, že žádná „vážná“ situace vlastně neexistuje. Sedí u okna, v ruce pitíčko a v klidu pozoruje krajinu.
Co se to sakra stalo? To jako celou tu dobu bylo tak jednoduché? Jen prostě říct „teď ne“ a fungovat dál?
Odpoutat se od emocí (hlavně těch vlastních)
Při další nejbližší „scéně“ jsem to chtěla otestovat. Nastala ona situace, já pronesla „teď ne“, ale efekt? Nula. Nula, nic, prostě ticho po pěšině - tedy kromě toho křiku. A přesně jsem věděla proč. Protože jsem to pronesla zvídavě, jako vědec, co testuje laboratorní krysu. Slova byla vyřčena, ale chyběla jim ta správná naléhavost. Naopak, v hlase mi čišel skrytý zájem o to, co se stane. Byl to oční boj, kdy mi dítě sdělovalo: „Tady a teď udělám scénu, tak sleduj!“ a já mu vnitřně odpovídala: „Teď ne. Co uděláš? Jak to funguje?“
Paradoxem celého procesu totiž není nutnost být empatičtější, ani agresivnější. Jde o schopnost úplně se odpoutat od emocí. Jakmile ze situace odeberete emoce, přestanete jí dávat tu veškerou pozornost a důležitost. Záchvaty v situacích, které jsou „objektivně“ banální, ale emocionálně vybuchující, totiž naznačují, že u dítěte nejde o racionální potřebu hračky nebo o fyzickou bolest. Jde o testování hranic a o potřebu ovládnout situaci.
V předškolním věku se děti učí, že jejich vůle může narazit na svět. A když narazí, zkusí to „přetlačit“ intenzitou projevu. Pokud máte pocit, že „nic nefunguje“, je to proto, že tyto scénáře mají společného jmenovatele: dítě v danou chvíli bojuje o svou nezávislost nebo pozornost a vy jste (byť nechtěně) součástí tohoto boje.
Kam dáváme pozornost, tam to roste. Pokud je záchvat nástrojem (vědomým či podvědomým) k ovládnutí prostoru, pak je přehnaně empatická reakce v daný moment v podstatě odměnou za nežádoucí chování. Takže proč vlastně dolévat olej do ohně a dávat pozornost do boje, který nemá vítěze?
Nakonec jsem to vypilovala tak, že jsme už nikdy neměli problém ani s jedním dítětem a „zbytečnou“ scénou a dokonce i v těch opravdu vážných situacích, kdy opravdu už bylo realně na místě odřené koleno atp. Dítě to začalo brát racionálněji a snažilo se situaci řešit s pomoci rodičů.
Mickey byl silnější než škrábanec
Jednoduše stačí přepnout. Přesměrovat energii a pozornost jinam. Vytvořit novou naléhavou situaci - byť banální, ale v ten moment pro dítě zásadní. Stačí trocha hereckého umění; nemusíte být oscarový herec, stačí trocha zápalu.
Nejlépe vám to odprezentuji na reálné situaci s mým tehdy předškolním synem, který byl posedlý myšákem Mickeym. Byli jsme na prázdném parkovišti a on se učil jezdit na koloběžce. Vše šlo hladce, až do chvíle pádu. Pád byl bez zranění, jen koloběžka utržila asi třímilimetrový škrábanec. Syn začal ječet, jako by ho přejelo auto a on právě poslal svou nablýskanou káru ze srázu.
Nejdřív jsem k němu přistoupila s empatií a zájmem (klasika: „Co se stalo? Kde to bolí?“). Ale scéna nabírala na intenzitě. Pár sekund zájmu stačilo - nastal bod zlomu. Z pečující matky jsem se v sekundě přepnula do režimu šokovaného svědka. Koukala jsem do dálky za něj, vydechla úžasem a naléhavě vyhrkla: „Viděls to?!“
Nejdřív dělal, že nic, a dál lpěl na svém pádu. Ale já pokračovala: „Počkej, tys to fakt neviděl? Musíme tam jít, vždyť to byl Mickey!“ Jakmile uslyšel naléhavost v mém hlase a kouzelné slovo Mickey, okamžitě se - sice s pokřiveným obličejem, ale už bez natahování – otočil mým směrem.
Když zjistil, že tam nikdo není a chtěl se vrátit ke své scéně, nepovolila jsem. „Ale jo, byl tam!“ Popadla jsem koloběžku a rázně zamířila k ulici za domem: „Pojď, možná ho ještě stihneme, nemůže být daleko!“
Samozřejmě se přidal. Sice ještě trochu pofňukával, ale pozornost už směřoval na hledání myšáka. Jak jsme spěšně procházeli ulice, začal se ptát, co měl na sobě, kudy šel a jestli ho doženeme. Pád? Koloběžka? To už bylo dávno zapomenuto.
Nakonec jsme Mickeyho nenašli, ale to už jsme si vysvětlili v klidu, bez prskajících emocí. „Možná kdybychom běželi hned, stihli bychom ho. Ale ty jsi spadl a ta koloběžka pro tebe byla důležitá. Opravdu tě to tak bolelo?“
Dítě už bez hysterie suše přiznalo: „Ne, nebolelo.“ „Tak tě mrzí ta odřená koloběžka?“ Ani ta ho netrápila. Nakonec sám uznal, že ani neví, proč tak zdržoval a ječel.
Domluvili jsme se na „provozním řádu“: příště si nejdřív v klidu řekneme, jestli to bolí - když jo, vyndáme lékárničku. Když tě bude trápit zničená věc, musíš spolupracovat a ne křičet. A tu odřenou koloběžku? Tu vyřešíme nálepkou s Mickeym, budeš mít super vytuněný stroj.
Strategie, která mění pravidla hry
Stačilo přerušit aktuální vzorec. Místo abych bojovala proti realitě (pád, koloběžka), vstoupili jsme do světa fantazie, který má pro dítě mnohem vyšší prioritu než jeho vlastní frustrace. Mickey byl zkrátka silnější než škrábanec.
Převzala jsem iniciativu a dítěti ji nenápadně vrátila. Najednou se přestalo cítit jako „oběť situace“ a stalo se „lovcem“ nebo „pozorovatelem“. Tím se mu okamžitě vrátil pocit kontroly - a právě o ten v záchvatu bojuje nejvíce.
Důležitá byla i absence mého hodnocení. Všimněte si, že jsem dítě neobvinila za to, že vyvolalo scénu. Místo toho jsem ho nechala dojít k vlastní sebereflexi („nebolelo“, „neví, proč ječel“) až ve chvíli, kdy byl jeho mozek v klidovém režimu. To je klíčové - takové poznání má pak mnohem větší váhu, než kdybych mu to vyčetla během hysterického křiku.
A nálepka s Mickeym na škrábanec na koloběžce? To je „win-win“ situace. Převedení negativní emoce na konstruktivní řešení. Dítě se tak naučilo, že po problému nenásleduje hysterie, ale konstruktivní akce (nálepka s Mickeym).
Celé kouzlo spočívá v jedné zásadní věci: nenechat si vlézt emoce dítěte pod kůži. Jakmile zůstanete nad věcí, získáte obrovskou výhodu. Vaším hlavním úkolem je přerušit ten „zacyklený“ vzorec. Místo boje o moc nebo vysvětlování, proč se teď nesmí řvát, změňte pravidla hry.
Stačí zapojit trochu dospělácké fantazie a přenést iniciativu na dítě:
- Problém s banánem? Přiznejte „porážku“ a udělejte z dítěte experta. „Teda, já jsem dneska úplně marná, ten banán ti krájím pořád špatně. Pojď, pane kuchaři, ukaž mi, jak se to dělá správně, ať se to od tebe naučím.“ Najednou už není důležité, že byl banán nakrájený špatně, ale to, že dítě převzalo velení.
- Hysterák v obchodě? Vytvořte urgentní misi. „Páni, volal táta/babička, že nutně potřebujeme tuhle konkrétní věc, jinak to bude velikánský problém! Pomůžeš mi ji najít, ty jsi v tomhle nejrychlejší?“ Z „oběti“ situace se okamžitě stává „zachránce situace“.
- Fantazii se meze nekladou. Děti v předškolním věku žijí ve světě, kde Mickey může pochodovat mezi paneláky, a to je naše největší výchovná zbraň.
Klíčem je nebýt ten, kdo kárá, ale ten, kdo do situace vstupuje bez nátlaku a bez hodnocení. Nechte dítě, ať si k sebereflexi („proč jsem vlastně řval?“) dojde samo, až se jeho mozek přepne z režimu „boje“ do režimu „klidu“. A věřte mi, že takové poznání má pro něj mnohem větší váhu, než jakékoli kázání, které byste mu dali během křiku.
Je to o změně perspektivy. My jsme dospělí, my držíme režii. Tak proč ji nepoužít k tomu, abychom z rodinných dramat dělali společná dobrodružství?
A jaké „falešné poplachy“ a záchranné mise na své děti zkoušíte vy? Podělte se v komentářích, třeba někomu příště zachráníte den!
Líbil se vám tento článek? Tady najdete další mé postřehy ze světa dětí:
