Článek
Historie se opakuje s mrazivou přesností. Zatímco kulisy školních tříd se za poslední století proměnily, tlak na dětskou psychiku zůstává v mnoha rodinách neměnný. Přehnané nároky ambiciózních matek a otců si v průběhu uplynulých dekád vyžádaly desítky obětí z řad žáků a studentů, pro které se arch papíru se špatnými známkami stal rozsudkem smrti.
Díky digitalizovaným archivům Národní knihovny v Praze lze dohledat tragické příběhy, které dokazují, že školní hodnocení nebylo nikdy pouhou banalitou. Již v roce 1903 otřásla veřejností sebevražda Josefa Ježka, žáka V. třídy gymnázia v Králově Dvoře. Poté, co obdržel nedostatečnou z řečtiny a latiny, si před zraky svých spolužáků a profesora vrazil nůž do prsou. O dvacet let později volil dobrovolný odchod ze světa pražský student Josef Šála. Ze žalu nad špatným prospěchem požil roztok z fosforových sirek.
Vzorec chování, kdy mladý člověk vnímá selhání ve škole jako konec vlastní hodnoty, se přenesl i do jednadvacátého století. V roce 2003 se oběsil třináctiletý chlapec v Jaroměřicích nad Rokytnou kvůli dvojce z chování. O šest let později ukončil skokem z balkonu v šestém patře svůj život středoškolák z Chomutova. Důvod? Strach ze špatných známek. Případ osmnáctileté Veroniky z roku 2016 , kterou příbuzní našli oběšenou přímo za budovou základní školy v Buštěhradu v den předávání vysvědčení, jen potvrzuje, že toto krizové období zůstává pro dětskou psychiku fatální hrozbou.
Nejhorší není pětka, ale zklamání nejbližších
Podle odborníků z oblasti krizové intervence však samotné známky na vysvědčení nepředstavují hlavní spouštěč tragédií. Skutečným generátorem úzkosti je strach z toho, co bude následovat doma.
„Největší hrůzu nemají děti ze špatné známky, ale z reakce rodičů. Vysvědčení by nemělo být překvapení,“ upozorňuje Jarmila Kubáňková, která vede organizaci Cesta z krize.
Statistiky krizových linek jasně ukazují, že polovina června bývá ještě relativně klidná. Bod zlomu přichází den nebo dva před rozdáváním vysvědčení a vrcholí první dva dny v červenci. V této době operátoři neřeší pouze vyděšené žáky, ale velmi často samotné rodiče, jejichž děti se již ocitly v rukou lékařů. „Volají rodiče dětí, které jsou na JIP po pokusu o sebevraždu. V tu dobu bývám na službě a vím, že volají: ‚Teď nás k němu konečně pustí, co mu máme říct?‘ Nebo dítě uteklo a teď je u babičky,“ popisuje Kubáňková syrovou realitu začátku prázdnin.
Zatímco mladší děti hledají pomoc spíše na Lince bezpečí, dospívající ve věku 15 až 16 let se často obracejí na Linku pro rodinu a školu. Z jejich výpovědí vyplývá smutný fakt – primárně neřeší strach z fyzického trestu, ale hluboký pocit viny. Cítí, že selhali v očích těch, na kterých jim nejvíce záleží. „Dospívající pak řeší často ne to, že mají špatné známky, ale to, že zklamali rodiče. To je tíží nejvíc. Cítí vinu, že je zklamali. Nechtějí jim přidělávat starosti. Vědí, že rodiče mají svých problémů dost, a přesto je nechtějí zranit,“ doplňuje psycholožka. Školní prospěch se navíc nezřídka stává i municí v partnerských konfliktech, kdy dospívající na linkách zmiňují: „Táta to použije proti mámě.“
Když se zkouška dospělosti stane otázkou života a smrti
Podobně vyostřená situace nastává v jarních měsících na středních školách, kdy se láme chleba u maturitních zkoušek. Tlak okolí a nerealizované ambice rodičů, které se často projektují do dětí, vytvářejí z maturitní zkoušky fatální mezník. Své o tom vědí na jihlavském gymnáziu, kde před časem černý prapor nad vchodem oznamoval smrt dvacetiletého Martina. Student, který nebyl kvůli špatnému prospěchu připuštěn k maturitě, nechal dopis na rozloučenou v notebooku a odešel do lesa, kde ho po rozsáhlém pátrání našli jeho blízcí bez známek života.
Psychologové v této souvislosti varují před nebezpečnou dramatizací ze strany dospělých. „Pokus o sebevraždu je reakcí na nenaplněné očekávání ze strany okolí. Mladý to potom vnímá jako své selhání,“ vysvětluje tehdejší primář psychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Brně Jiří Brančík. Věk mezi osmnáctým a dvacátým rokem života je obdobím dospívání, kdy mají mladí lidé velmi kritický postoj k životu a pod vlivem emocí dokážou situaci snadněji radikálně ukončit.
Podle psychologa Karla Humhala je klíčová zpětná vazba, kterou student dostává. Pokud škola nebo rodina staví maturitu do pozice, že v případě neúspěchu vše končí, vytvářejí nesnesitelný tlak.
Počítat do dvaceti a oddělit výkon od hodnoty člověka
Jak tedy krizovým situacím předcházet? Pokud už situace nastane a školák přinese domů horší výsledky, než se očekávalo, psychologové radí jediné: okamžitě utlumit emoce. „Počítat do pěti, do deseti, klidně do dvaceti. Emoční reakce v tu chvíli nepomáhá,“ radí Jarmila Kubáňková. Dítě musí mít stoprocentní jistotu, že bez ohledu na výsledek zkoušky nebo vysvědčení je doma v bezpečí. Výchovné věty typu „Nechci tě vidět, nechoď domů!“ mohou mít totiž v dětských uších, které ještě postrádají filtr pro dospěláckou nadsázku či ironii, fatální následky.
Systém krizové pomoci naráží na finanční dno
Když selže rodina, nastupují krizoví interventi na telefonních linkách. Práce organizací, jako je například Cesta z krize, reálně zachraňuje životy.
Tento záchranný systém však dlouhodobě balancuje na hraně přežití. Kvůli přetížení a fatálnímu nedostatku financí zůstávají tisíce hovorů neodbavené – linky zkrátka nemají peníze na zaplacení dalších interventů.
„I kdyby stát nalil peníze do krizových linek, když nebudou fungovat návazné služby jako poradny, školní psychologové, nízkoprahová centra, tak se situace volajících nezlepší,“ uzavírá Kubáňková. Dokud se nezmění přístup společnosti k dětskému výkonu a podpora duševního zdraví, budou konce školních roků pro české linky důvěry i nadále tou nejsmutnější částí roku.
Zdroje:
