Článek
Romány z knihkupectví jsou milou „povinností“ pro všechny knihomily, to už jsem tu nejednou rozebírala. (A ráda to připomenu, pardon.) Někdy v nich nejde o knížky jako takové ani o knihkupeckou práci a prostředí, kde na policích vedle sebe dýchají příběhy staré i moderní, tvoří pouhou lákavou kulisu. Někdy jde opravdu o knížky, o jejich moc a vliv, o jejich léčitelskou sílu a důležitost v lidském životě.
Ať platí první či druhé, jakmile do názvu autor vloží slovo „knihkupectví“, přinejmenším přiměje čtenáře, aby si přečetl anotaci.
Knihkupectví jsou od svých počátků tichým útočištěm a místem, z něhož se dá cestovat do jiných, mnohdy lepších světů, než je ten, který nás zrovna obklopuje. Čtenář se může nechat obalit křehkou, zářivou bublinou, v níž je vše ještě v pořádku.
Pokud lidé čtou. (Ostatně následky toho, že lidé buď vůbec nečtou nebo čtou málo, vidíme a slyšíme dennodenně. Ale o tom případně jindy a jinde.)
Už jsem vám tu letos představila Knihkupectví s vůní koláčků (příklad prvního přístupu) a Knihkupectví v Dublinu (příklad druhého přístupu). Obě knihkupectví však byla zcela smyšlená a zrodila se v hlavách autorek.
Kdežto Američanka v Paříži nabízí příběh anglojazyčného knihkupectví otevřeného v Paříži roku 1919 – Shakespeare & Co.
Slyšeli jste o něm?
Jestli zní vaše odpověď ne, román vám poskytne báječnou příležitost, jak se s ním seznámit. (Ale rozhodně je mým doporučením i pro ty, kteří o něm mají jistou povědomost. Třeba v něm objeví nové poznatky.) Je výletem do Paříže těsně na konci první války, kdy do ní přijíždí Američanka Sylvie Beachová, aby se tu zamilovala do Adrienne Monnierové, majitelky francouzského knihkupectví, a následně našla smysl svého života – vlastní nezávislé knihkupectví, jež se pro následující roky, dvacáté a třicáté, stalo půdou pro bezpečné setkávání umělců a spisovatelů, dokud nebylo roku 1941 zavřeno. A už nikdy znovu otevřeno.
Když už píšu tuto smutnou skutečnost, zmíním, že roku 1951 bylo založeno jiné knihkupectví, které však nese stejný název, a může tak snadno dojít k mýlce, že se jedná o jedno a to samé. Jeho zakladatelem byl tentokrát muž, Američan George Whitman, a původní název zněl Le Mistral. Když Sylvia Beachová zemřela, přejmenoval jej na Shakespeare & Co. Po jeho smrti knihkupectví převzala jeho dcera – Sylvie. Jak vidíte, žádná podobnost…
Ale vraťme se k původnímu obchodu, jenž se stal legendou.
Americká spisovatelka Kerri Maherová ve svém románu umně oživila dobu, kdy se naleštěnou Paříží potulovali začínající spisovatelé, malíři, intelektuálové, aby tu tvořili, diskutovali, milovali, nenáviděli. Práh knihkupectví, které získávalo sice čím dál větší povědomost, přesto bojovalo o přežití, pravidelně překračovala namátkou Gertruda Steinová se svojí družkou Alicí Toklasovou, ambiciózní a divoký Ernest Hemingway s první manželskou Hadley, Ezra Pound, později třeba Francis Scott Fitzgerald.
A taktéž James Joyce.
Byl to právě tento irský spisovatel, jenž v životním příběhu Sylvie Beachové hrál podobně důležitou úlohu jako její obchod. Nejen, že se dočteme o jejich přátelství, za mě poněkud podivném, a především nevyváženém, které James Joyce zneužíval, ale byla to právě Sylvie, kdo se stal prvním vydavatelem zavrhovaného a leckde zakázaného románu Odysseus.
Podotýkám, že jsem nic od Jamese Joyce nečetla a nebojím se to přiznat. Není mým šálkem kávy. Navíc to byl, aspoň podle románu, člověk s pochybným charakterem, jenž potvrzuje klišé o tom, že spisovatelé jsou podivíni a vedle talentu jsou „obdařeni“ i mírně řečeno složitou povahou a mít je za přátele není výhra.
Kdo je milovníkem Paříže a staré doby, co se otřepávala z první války, zbožňuje spisovatele a jejich životní příběhy a knihkupectví jsou jeho druhým domovem, ne-li prvním, bude příběhem potěšen. A po dočtení si může dopřát lekci googlování aneb Jak to všechno bylo ve skutečnosti.
Pro tento případ doporučuji určitě nevynechat autorčin doslov, jenž je uspokojivě podrobný.
Maherová, Kerri: Američanka v Paříži, Metafora, vyd. 1., 2022
