Článek
Panebože, to se tak táhlo! Abyste mi rozuměli, mám ráda tlusťoučké, baculaté knížky, které slibují, že čtenářské potěšení nevyprchá po pár stránkách a vy si příběh užijete po dostatečně dlouho dobu, která se vám stejně bude jevit jako příliš krátká, poněvadž každý dobrý, báječný příběh, jenž skončí, skončí příliš brzy, i když se rozprostíral na tisíci stránkách. Navíc tahle knížka není nic přehnaného, jen necelých čtyři sta stran, to je nic. Daleko předaleko za Vojnou a mírem. Jenže i pouhých čtyři sta stran se ve výjimečných případech může jevit jako nekonečno.
A ta výjimka nastala.
Ali Hazelwood je další autorkou romantických příběhů, která je momentálně v kurzu, dá se říct. Je to vědkyně, všechna čest. Od závažných problémů a témat si odskakuje k romantice a erotice. Proč ne, je potřeba vyvažovat.
Nevhodný letní románek je její nejnovější knížka. Vyšla letos v létě. Kdy taky jindy? Řeší se v ní vztah mladší dívky jménem Maya a staršího muže Conora Harknesse. A přesně tato „problematika“ mě přemluvila k tomu, abych si ze všech devíti románů Ali Hazelwoodové vybrala právě tento. Na milost jsem vzala i sluncem spálenou Sicílii, kde se děj odehrává. Ač jedna ze čtenářek psala, že tam by se nám tam líbilo všem, byla na omylu. Mně ne. Moc slunce. Moc horko. Moc léto. Ale to jen jako poznámka na okraj.
Abychom si upřesnili ten věkový rozdíl. Maya má dvacet, respektive dvacet tři. Conor pětatřicet, respektive třicet osm. Linka ze Sicílie je občas narušena kapitolami, jež se vrací o tři roky nazpět, kdy mezi Mayou a Connorem vzniklo pouto, z něhož se ani jeden nedokázal vysvobodit, třebaže chtěl. V případě Conora. I když on vlastně taky nechtěl. Jenže musel. Chápete. Ach, ten věk…
Pobavilo mě, když jsem se v jednom komentáři dočetla, že opakované zmínky o patnáctiletém věkovém rozdílu jednu čtenářku rušily, abych se o pouhé dva komentáře dál dozvěděla, že pravidelné zmínky o věkovém rozdílu kupodivu nebyly rušivé.
Jak já takové protichůdné názory zbožňuju!
Osobně bych se postavila vedle paní považující zmínky za rušivé. Protože se to připomínalo v různých podobách a vskutku to bylo otravné. Ba co hůř, po celou dobu jsem měla dojem, že Conorovi není pouhých třicet osm let, ale nejméně o deset let víc. On se tak choval, i o sobě mluvil jako o starém pánovi. Starý pán v třiceti osmi! Nebylo to míněno jako žert, kdyby to někoho napadlo, nýbrž jako konstatování. A to nemluvím o jeho poznámce o své sexuální výkonnosti, přesněji nevýkonnosti. To jsem protočila oči, přiznám se.
Neustále dokolečka dokola se řešilo to stejné. Ach, ty jsi tak neuvěřitelně mladá, musím se od tebe držet dál. Musím ti dát možnost žít vlastní život. Jenže já tě miluju, jsem tebou posedlá, není to jen rozptýlení. Tak už zboř tu zeď, kterou jsi mezi nás postavil. Atp. Přiznám se, že jsem si v duchu nesčetněkrát pomyslela: „Panebože, už se konečně domluvte!“
Kdyby chtěl někdo namítnout, že jde o slow-burn romanci, tedy romantiku, ve které se vztah hlavních hrdinů buduje pomalu, tak bych poznamenala, že je pomalé tempo. Pak je tempo šneka po mrtvici. A až posléze je Nevhodný letní románek.
A to nemluvím o siláckých řečech, co plynou z úst především mužských hrdinů, a s nimiž se v příbězích tohoto typu potkáváme. Dramatických vyjádřeních, příklady viz výše, či dramatických gest. K tomu přičtěte traumatizované hrdiny a emocionálně nedostupné muže.
Ke všemu mě pálilo i „elitářské“ prostředí. Samí bohatí a úspěšní lidé. V romantikách se to objevuje často. Profese, co neznají nouzi o peníze, protože samotní hrdinové v častých případech v dětství zažili bídu, kterou nepoznal ani Oliver Twist, což je přivedlo k vybudování miliardového impéria. Možná jsem si na to vypěstovala mírnou alergii. Proto bylo nesmírně osvěžující číst v Divoké hře od Julie Caplinové píšící pod pseudonymem Cassie Connorová o obyčejných pojišťovácích!
Vzhledem k tomu, že jsem si v krátké době dopřála bohatou nálož romantiky, můžu říct, že u mě Ali Hazelwood vyšla z přečtených autorek nejhůř. Nemyslím to špatně. Její první román Hypotéza lásky (Ikar, 2023) vyvolala bouřlivou vlnu na sociálních sítích. Avšak já se do ní po Románku pouštět nebudu. Katherine Spencer byla vskutku pohodová a roztomile potrhlá, Emily Henryová příjemně romantická, Cassie Connorová romantická a erotická a sympaticky neokázalá. Zato Ali Hazelwoood nudná. Pardon.
Takže tak. Nechtěla jsem být zlá ani příliš tvrdá, jen jsem vám chtěla co nejblíže osvětlit, proč mě Nevhodný letní románek nezaujal. A že tento závěr překvapil i mě samotnou. Čekala jsem, že budu čtenářsky u/spokojená.
Hazelwood, Ali: Nevhodný letní románek, Ikar, vyd. 1., 2026
