Výlet za delfíny aneb Maledivy alespoň jednou za život

Zkraje týdne našeho pobytu na Maledivách jsme si vychutnávali odpoledne u bazénu druhý, možná už třetí drink, když jsme si vzpomněli, že budeme muset zpátky, máme dnes malý program a jedeme za delfíny. A tak jsme se vrátili do vilky, dali si spršku a šli do recepce.

Sešlo se nás tam asi 10 kousků, myslím, že pět párů. Jeli s námi pravděpodobně Japonci, kteří přicestovali nedávno. Ta holka chodila do restaurace s rouškou. A nevím, jestli to byla zrovna ona, ale takovou dívku či paní jsem viděla vcházet do moře taky s rouškou. Na to jsem se tedy opravdu zadívala a nevěřícně jsem čekala, co udělá. Když se chtěla ponořit do vody, tak jí to došlo a vrátila se na břeh odložit tu roušku.

Jiná se zase schovávala v černém klobouku celá zahalená v černém. Nejdřív jsem si říkala, že těžko říct, co mají za nemoci, každý může mít své důvody, ale mít roušku v místě, kde je vzduch čistý a lidí kolem velmi málo, je zvláštní. Nám se tohle chování může zdát podivné, dnes už ale vím od své dcery, která zrovna pracuje v Číně, že místní opravdu považují bělost pleti za jakýsi vysoký standard a „bílí nebo světlí“ jsou považování za něco „víc“. Proto se neopalují, ale schovávají před sluncem. Proto ty podivné koupací kostýmy, rukavice, čepice a celo-obleky do vody. Zase jen můžu zkonstatovat jiný kraj, jiný mrav. Kultura společnosti dokáže divy a občas může zamíchat i zdravým rozumem.

Z recepce si nás po chvíli vyzvedl takový menší asi domorodec, který anglicky hlaholil na ty, co chtějí na výlet za delfíny. Přesunuli jsme se na molo a nastoupili do dřevěné Dhoni, místního plavidla. Mělo to otevřené všechny strany a střechu s nízkým zábradlím. Bodrý domorodec nám něco vyprávěl a pak jsme vyjeli na oceán. Bylo hezké pozorovat naši plážovou vilku, první v řadě, z moře. Chvíli jsme se projížděli po moři, někdy kapitán zrychlil, jindy zpomalil. Bylo to moc fajn.

Odpluli jsme kus od našeho ostrova a náš domorodý průvodce nám sdělil, že se můžeme přesunout nahoru. Rozhlížela jsem se, jestli to myslí vážně, jestli jsem té jejich angličtině rozuměla dobře, jakože všichni budeme na střeše lodi? Tak ano, kapitán zpomalil a za pomoci našich dvou průvodců jsme postupně šplhali po úzkých schůdkách při kymácející se lodi nahoru. Tam nám předem připravili podušky, na které jsme si sedli. Zábradlí bylo vysoké asi tak 20, dobře, možná i přes 30 cm. Loď, teda loďka se stále pohupovala ze strany na stranu, tak jsem jen hádala, z které strany zábradlí poletím do moře a kde mě budou hledat. Pokud by mě hledali. No, usadila jsem se na matraci, zády k zábradlí a chvilku jsem se křečovitě držela.

Jakmile nás posádka usadila, během chvilky nám začali roznášet takové dřevěné stojany a v něm byly vždy dvě skleničky a menší láhev šampaňského. To abychom si výlet vychutnali se vším všudy. Řeknu vám, velmi příjemné překvapení. Ale ještě jedno přišlo ihned za šampaňským, každému přinesli na talířku pár kanapek neboli takových jednohubek. To zase nejspíš proto, abychom nedej bože netrpěli hlady nebo dokonce snad trochu nezhubli.

Paráda. Teď už jen jeden úkol, nesletět z paluby, tedy ze střechy. Nějakou chvíli nás posádka nechala, abychom si nahoře zvykli, občerstvili se, zároveň se poohlížela ve vodách, zda neuvidí vynořující se delfíny. Pravděpodobně jsme dopluli do míst, kde se objevují.

Dlouho se nic nedělo, myslím v moři, zato my jsme si užívali hezkého počasí, lehkého pohupování na lodi, větru ve vlasech a fantastického výhledu na hladinu moře svrchu lodě za popíjení šampaňského. Až pak najednou vykřikl jeden člen posádky a ukazoval někam dopředu z naší strany.

Nakonec jsme hejno krásných delfínů potkali, vynořili se párkrát, a tak jsme se tam chvíli kolem nich motali. Pak zmizeli. Už jsme si začali myslet, že náš výlet za delfíny nebude úspěšný, což se prý také občas stává, ale přece jen nás připluli pozdravit. Bylo to docela rychlé, ani jsem nestačila otevřít fotoaparát.

My jsme pomalu dojedli kanapky, my, speciálně my dva, jsme dopili šampíčko, a to poměrně rychle, přece jen máme určitě lepší trénink proti takovým Japoncům, kteří si dali pouze coca colu, a pak jsme se jen kochali tím nádherným modrým houpajícím se mořem. V dálce se objevily i mraky, doufali jsme, že nezmokneme, a tak se i stalo. Pak už kapitán loď otočil, což jsem ani nepoznala, a zamířil si to k našemu ostrovu. Předtím jsme sešli opět dolů pod střechu na poněkud bezpečnější místo. Nějakou chvíli celý ten výlet na moře trval, hledání a pozorování delfínů, konzumace těch drobných dobrot a kochání se, a tak nás ani nepřekvapilo, že jsme vlastně stihli i západ slunce, který nabízeli jako samostatný výlet a na který se nám vyjíždět nechtělo. Vzali jsme to při jednom.

Po návratu jsme se šli převléci a na večeři. Fantastické gastronomické nejen večery jsem popisovala minule. Když se ještě na malou chvilku vrátím do restaurace, vzpomněla jsem si, že se mi moc líbilo, když měl někdo narozeniny, přivezli všichni zrovna sloužící číšníci ke stolu oslavence dort a popřáli mu. Stůl byl navíc vyzdoben květinami, které se snad jako jediné nemusí na ostrov dovážet. Ty zaměstnanci před večeří sesbírají z kvetoucích keřů po ostrově.

Abychom oslavili naše zásnuby, promluvili jsme si s milým a ochotným číšníkem, který si nás tak trochu vzal na starost a požádali jsme jej o podobnou výzdobu. Vše splnil, nejenže vyzdobil stůl, také nám rezervoval stůl, který jsme si přáli, přímo na pláži, a už se od nás do konce pobytu v podstatě „nehnul“. Při každém jídle kromě snídaní se nám vždy věnoval osobně. Pro nás další příjemný zážitek a pro něj lepší spropitné. Zaslechli jsme, že spropitné, které obdrží, večer odevzdávají a je rozděleno spravedlivě mezi všechny zaměstnance tak, aby se dostalo i na ty neviditelné v kuchyni, v zásobování, při udržování čistoty samotného ostrova atd.

Od naší milé obsluhy, jménem Alin, jsme se dověděli, že zaměstnanci bydlí a přespávají přímo tady na ostrově. Až při procházkách po ostrově jsme si všimli v zeleni ukrytého velkého domu, jediného patrového a obehnaného vysokým plotem, kam jsme jednou zahlédli vcházet zaměstnance. Když mají po dlouhé době nějaké volno, jedou navštívit svou rodinu, kterou mají většinou na jiném ostrově. Tento měl docela štěstí a měl rodinu na nedalekém ostrově a mohl je vidět častěji. Myslím, že snad i dojížděl lodí. Ale setkali jsme se třeba s naší průvodkyní, která nás vítala a prozradila, že pochází odněkud z Thajska či Indonésie. Jaký rozdíl v životě nás, co si tam užívají luxus, a těch, kteří nám ho poskytují.

Příště se však podíváme do tohoto ráje již naposledy. Ten hluboký zážitek, o který se s vámi podělím příště, mi zůstane v paměti do konce života.