Článek
Zabývám se konspiračními teoriemi jako významným jevem, který jako stín provází poctivou metodickou snahu lidstva o poznání. Mohu tedy jako člověk znalý tého historie se známým pocitem sledovat demonstrace, které se za poslední leta u nás konají. Scénář je vždy stejný. Proběhne demonstrace a potom mnoho lidí okamžitě přispěchá vysmát se demonstrujícím a ocejchovat je nějakou více či méně humornou přezdívkou. Je naivní se domnívat, že tím je věc vyřízena. Ve skutečnosti se často děje přesný opak, než v co tito cejchující doufají. Však si můžeme všimnout, že počet nespokojených lidí tímto moc neubyl. Vídím zde dvě nejčastější chyby, kterých se dopouštíme.
Účastník nerovná se pořadatel
První takovou chybou je, že se spojují účastníci takových demonstrací s jejich pořadateli a zaměňují se motivace a názory pořadatelů za motivace a názory účastníků demonstrací. Této záměně je třeba se co nejdůsledněji vyhýbat. Zdaleka ne každý účastník vůbec ví, co jsou organizátoři zač. Nebo to i ví, ale přesto jde demonstrovat svoji nespokojenost, protože moc jiných příležitostí nemá.
Pokud takového člověka budete nálepkovat (například proruský, antivaxer, dezolát), vystavujete se velkému riziku, že střelíte vedle. U dotyčného pak ztratíte jakoukoli důvěru. Zaškatulkováním navíc nakonec způsobíte, že si dotyčný v té škatulce najde skutečně své místo. Samozřejmě, že mezi demonstrujícími jsou i extrémisté, ale musíme si zakázat generalizace. Házením všech do jednoho pytle způsobíme, že se v tom pytli nakonec skutečně naší vinou ocitnou.
Často slýchám argument, že přeci „takový účastník musí vědět, co jsou lidé na pódiu zač, a nebyl by tam, kdyby s nimi nesouhlasil.“ To nemusí být vždy pravda a často také není.
Důvěra v autority
Ať si to uvědomujeme, nebo ne, zakládáme velkou část své jistoty, že naše poznání světa je spolehlivé, na autoritách. To je zcela logické protože nelze nejdříve vystudovat mezinárodní právo a politiku, abychom si udělali názor na Evropskou unii, a poté si udělat doktorát z medicíny, abychom si ověřili rady našeho lékaře, atd. A i když se mnozí v diskusích tváří, že všechno toto absolvovali, v nějakém bodě vždy nakonec musíme vložit důvěru v nějakou autoritu.
Pokud má společnost fungovat dobře, má například mít jako autority své volené reprezentanty, má mít média, která by měla ověřovat autoritu těch prvních. A to vše je vlastně nic proti zástupu učitelů, lékařů, soudců a dalších drobných stavebních kamenů celé společnosti. Pokud ale lidé zcela ztratí schopnost důvěřovat těmto autoritám - například když v něčem selžou - sama potřeba opory nikam nezmizí. A přesně v tomto okamžiku na scénu přicházejí naši pořadatelé demonstrací.
Tito lidé touží po moci, a proto musí ostatní, které chtějí ovládnout, vyvést mimo vliv jiných autorit. Proto můžeme vidět ten pečlivě budovaný antisystémový obraz světa, kde všechny autority - médii počínaje a školou zdaleka nekonče - jsou prosyceny vlivem podlých záměrů loutkářů v pozadí. Tito lidé pak pro své sledující přejímají úlohu autorit, ve které dotyční vkládají svou důvěru namísto systému. Problém tam bývá, že už nekontrolují, zda jedinou prací těchto nových autorit není jen snadné vymýšlení konspiračních příběhů.
Pokud na lidi, kteří těmto falešným autoritám věří, zaútočíte stylem, kdy je pouze škatulkujete, jejich autority jakýkoliv takový útok hravě využijí proti vám a budou na takovém vašem chování demonstrovat, že oni mají pravdu, oni jsou ti správní a morální, kdežto vy jste ti zlí, či porobení přisluhovači systému.
Je důležité si říct, že tuto hlubokou důvěru, kterou si naši řečníci získali, nezískali jen sami od sebe. Naše autority totiž dlouhodobě selhávají, čímž otevírají dveře manipulacím a deziformacím. Vlivem skutečných událostí, ale často i řady manipulací, mají tito lidé reálné obavy. Obavy o svůj život, budoucnost, budoucnost své rodiny a takové obavy nezmizí, když nad nimi pouze mávnete rukou. Naopak. Pokud k jejich reálným obavám přidáme navíc posměch a postoj své morální nadřazenosti, vrhneme je vstříc otevřené náruči populistů, kteří je rádi ukonejší, poskytnou jim jednoduchého a hmatatelného viníka jejich bídy a nabídnou jim snadná řešení. I když často nerealizovatelná.
Co s tím?
Je mi naprosto jasné, že takovýto text nemůže změnit chování mnoha lidí. Zvlášť když by k tomu bylo nutné ovládnout své emoce a upřít si potěšení úlevy pomocí nějakého vtipu. Zároveň je těžké ovládnout svou frustraci z nekonečných a stále se opakujících diskusí. Přesto odsoudit někoho pouze na základě kusé informace nutně poskytuje jen iluzorní představu morální převahy. Odkrýt tuto iluzi je první krok.
Druhý krok je pochopit, že blahovolné odstrkování lidi směrem k antisystému je právě jeho prověřená funkční strategie. Je nutné pokusit se alespoň trochu nehrát do not sbírajících se protidemokratických sil. Samo o sobě to sice nic nevyřeší, ale rozhodně to situaci nezhorší. Alespoň nezhoršovat je minimální cíl, který bychom si měli vytyčit, zatímco se teprve musíme naučit o těchto věcech mluvit, a někdy snad i začít hledat komplexnější řešení.
Pokud nám ovšem nedojde čas…
