Článek
Filipojakubská noc, která svou moc otevírá večer 30. 4., má svůj název podle jmen dvou apoštolů, jejichž svátek se původně slavil 1. května. V 19. století církev však jejich svátek přesunula na 3. květen. Této magické noci se někdy říká i Valpuržina, a to podle světice jménem Walburga, proto se leckdo domnívá, že Valpurga byla snad nějaká čarodějnice, ale opak je pravdou. Valpurga, správně sv. Walburga, byla světice.
Lidé od pradávna věřili, že filipojakubskou nocí končí nadvláda zla a temna, že vše staré a zlé bylo vyhnáno, očištěno nebo spáleno. Život vítězí nad smrtí, dobré síly nad těmi špatnými a přichází ta slunečná, světlá část roku, kdy příroda nabývá té největší plodivé síly. Od pradávna to byla také noc ohňů a milostných rituálů. Chlapci například nechávali svým vyvoleným květiny před domem. Z těchto zvyků se pak vyvinulo stavění májky na první květnový den.
Původ vzniku názvu „pálení čarodějnic“
Pověra říká, že čarodějnice se v tuto noc slétají na jeden ze svých srazů. Pohanské zvyky se pak změnily v rituály na ochranu proti čarodějnicím. Jedním z nich bylo zapalování ohňů na kopcích a to proto, aby se čarodějnice zahnaly dýmem co nejdále od lidských obydlí. Později vznikl rituál, kdy mladíci házeli hořící košťata k nebi, aby srazili k zemi případnou letící čarodějnici, odtud název „pálení čarodějnic“. Nebylo náhodou, že právě koště se stalo symbolem čarodějnic. Koště od pradávna nesloužilo jen k zametání smetí, ale i jako magický rituální předmět pro duchovní očistu. Špatné a špinavé věci ulpívaly na koštěti, a tak se v lidské fantazii stal tento ušpiněný nástroj stal ideálním dopravním prostředkem zlých čarodějnic. Roztočené hořící koště symbolizovalo slunce a vyhozené do výšky mělo podpořit růst obilí.
Proč uměly čarodějnice létat
Podle lidové víry byla právě tato noc hlavním dnem roku, kdy se projevovala činnost čarodějnic. Strach z čarodějnic byl mezi lidem velmi dlouho. Obecně se věřilo, že ďábel, odvěký nepřítel člověka, je pouze duchem a povolnými nástroji pro jeho zlo jsou čarodějnice. Tyto ženy pak ničily lidský majetek, vyvolávaly bouře, povodně a krupobití, přiváděly na lid zhoubné nemoci a zkrátka prováděly jen samé škody a nepříjemnosti. K tomu všemu jim měl ďábel poskytovat potřebné návody a propůjčovat jim moc, aby se mohly libovolně proměňovat ve zvířata a další různé věci. Dokonce když se tyto ženštiny potřely kouzelnou mastí, mohly se projíždět vzduchem na košťatech, vidlích, pohrabáčích atd. To vše byly věci, které naháněly ostatním lidem hrůzu, a proto se báli čarodějnic právě tak, jako samotného čerta. Nemůžeme se proto divit, že hledali prostředky, kterými by se mohli bránit. Nejlepší obranou bylo, když objevenou čarodějnici nechaly napospas plamenům. Však ještě v druhé polovině XVIII. století byly zapalovány hranice, na nichž v krutých bolestech umíraly ženy, jimiž bylo za vinu kladeno čarodějnictví.
Jak naši předci bránili vstupu čarodějnic do domu
Během času vznikly desítky různých jednoduchých pověrčivých praktik, jak čarodějnicím zabránit vstupu do domu a chlévů a tak, když se se poslední soumrak dubnového dne skláněl nad vesnicí, bylo kolem jednotlivých stavení velmi živo. Hospodáři, čeládka např. přinášeli narýpané drny a kladli je hlavně před chlévy a stáje, aby do nich nemohly čarodějnice vejít a dobytku uškodit. Podle lidové víry musely totiž čarodějnice nejprve spočítat stébla trávy na drnech, aby mohly započít se svým dílem, a protože stébel bylo mnoho, marnily počítáním svůj drahocenný čas a s blížícím jitrem 1. května slábla jejich moc. Proto čím více bylo drnů, tím lépe pro hospodářství.
Lidé také věřili, že čarodějnicím vadí hluk, a proto mužská chasa nezahálela a práskala bičem. Nejčastěji odešla na nejbližší křižovatku, aby tam na rozcestí, která bývala shromaždištěm čarodějnic působila, pokud možno největší hluk a hřmot. Někdy se tam i střílelo.
Jinde zase zapichovali pruty a pichlavé trní do hnojiště, před vchody chlévů, stájí a svých obydlí a věřili, že tudy čarodějnice neprojdou. Hospodář vykropil celé stavení a okolí svěcenou vodou, na dveře kreslili tři křížky svěcenou vodou. Jinde na dveře upevňovali požehnané větvičky z Květné neděle, na vrata a na zem malovali kruhy a křížky.
Někde sypali před chlévy řezanku, písek nebo rozhazovali smetí, před chlév se kladla otep slámy, a to vše proto, aby čarodějnice musela dlouze počítat.
Když takto bylo stavení zajištěno a dobytek proti čarování zajištěn, mládež sebrala košťata a šla za ves „pálit“ čarodějnice. K tomu cíli byla vybírána místa vyvýšená. Tam byla košťata zapálená a vyhazována do výše, při čemž se prováděly různé reje. Jasně planoucí osmolená košťata pak zaháněla čarodějnice.
Mnohde si již během noci mládenci v lese vyhlédli pěknou břízku, kterou po půlnoci nebo na druhý den ráno uřezali. Ze zdola až po korunu ji hladce oklestili věnci, kvítím, pestrými stužkami a červenými hedvábnými šátky ji vystrojili a pak na návsi ji doprostřed postavili. Také každá zachovalá poctivá dívka dostala svou májku, kterou ji před dům postavil její milenec, buď pod okna nebo na dvoře…
Jedna pověra na závěr: Jak se dala změnit voda na víno
O půlnoci, před sv. Filipem a Jakubem, kdy duchové mají moc škodit, může prý ten, kdo má květ z kapradí nabrat sobě vody odkudkoli a v libovolném množství a ta se mu proměnila v nejlepší víno.
zdroj: www.ceskezvyky.cz, archiv Antonín ViK
časopis Český lid, 1898
kniha Český lid: Karel Pejml
Naše tradice: Pálení čarodějnic
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
