Článek
Vánoční obdarovávání prošlo dlouholetým společenským vývojem: od výslužky čeledínů a děveček na konci služebního roku přes dárky sv. Mikuláše (6. prosince) až po protestantské přeložení vánoční nadílky na den narození Ježíše Krista, které znamenalo zrození dárkonoše „Christkinda“ (Ježíška). Vývoj samotné vánoční nadílky je pak úzce spojen s měšťanskou vrstvou, jejíž zásluhou se Štědrý večer stal postupem času rodinnou oslavou.
Tradice obdarovávání v rámci rodiny na Štědrý den vznikla nejspíš v době německé reformace v 16. století. Ještě ve středověku se totiž děti těšily na dárky buď 6. prosince od svatého Mikuláše, nebo 28. prosince na svátek Mláďátek či Neviňátek, připomínající děti, jež nechal v Betlémě povraždit král Herodes. Protože však německý teolog a reformátor Martin Luther v duchu svého učení odmítali světce a mučedníky, odmítali tak slavit i svatého Mikuláše, a proto začali protestanti obdarovávat své děti místo 6. prosince až na svátek Narození Páně 25. prosince. Současně s tím v duchu důrazu na rodinné tradice přijali představu, že dárky přináší malé dítě – Ježíš narozený v Betlémě. V německých zemích se pro něj rozšířilo označení Christkind, andělská postava. Představu malého Ježíška, který nosí dárky, přijala později i katolická církev, všeobecně až v 19. století.
Ježíšek přináší vánoční dárky dětem tajně po východu první hvězdy 24. prosince a nikdy nebývá při nadělování spatřen. Po štědrovečerní večeři a zazvonění zvonečkem se vchází do místnosti s rozsvíceným vánočním stromečkem a následuje společné rozbalování vánočních dárků (oproti zemím, kde se dárky rozbalují až ráno 25. prosince). Umělecká ztvárnění vánoční nadílky s Ježíškem, kdy je vyobrazen jako dítě v bílém rouchu se svatozáří kolem hlavy a v doprovodu andělů, jsou poměrně vzácná. Ačkoliv je Ježíšek původně výmyslem protestantského severu, paradoxně se jeho tradice udržela právě v katolické oblasti a jeho tradice je dál uchovávána: v části Německa, v Rakousku, Itálii, Švýcarsku, na Slovensku, v Maďarsku, Polsku či Francii a v dalších zemích katolické Jižní Ameriky.
Na rozdíl od většiny vánočních mužů však neexistuje jednotná představa, jak Ježíšek vlastně vypadá. Zobrazuje se jako Jezulátko, jako malé dítě nebo andělíček, jindy naopak jako stařec s bílým vousem. Roli dárce zvané Kristydle či Kristindle (Podkrkonoší), kendla (Novojičínsko) převzala žena nebo muž v bílém přestrojení, někde i s našitými křídly, tedy v podobě anděla.
V současné době je nejvýznamnější postavou mezi dárkonoši Santa Claus, jeho podobu stvořil americký reklamní průmysl ve 30. letech 20. století. Kromě výrazného vzhledu se kolem něj vytvořilo mnoho pohádkových příběhů a je milován nejen dětmi. Ve většině státech Evropy bohužel vytlačuje tradiční místní dárkonoše.
O Pražském Jezulátku
Proslulá soška malého Ježíška prý přináší zázraky a vyslyšení poutníků. Lidé zde prosí o pomoc, uzdravení, někteří s důvěrou očekávají narození dítěte, a mnozí se vrací, aby poděkovali a je také uctívána po celém světě jako věčný symbol nevinnosti a čistoty. Pravicí dítě žehná, zatímco levice drží zemský globus završený křížem – celý svět spočívá v jeho ruce.
Legenda vypráví že se Ježíšek zázračně ukázal jistému mnichovi, který podle jeho podoby vymodeloval tuto sošku. Jezulátko přivezla ze Španělska vévodkyně Marie Manriquez de Lara, která se roku 1556 vdala za pana Vratislava z Pernštejna. Sama ji pak odevzdala jako svatební dar své dceři Polyxeně z Lobkovic. Ta ji velmi uctívala a zakusila od ní mnohokrát útěchu a pomoc. Polyxena ji jako vzácný dar věnovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné. Karmelitáni umístili sošku v kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše. Novicové si sošku velmi oblíbili a konali před ní každodenní pobožnosti.
V roce 1631 obsadili Sasové Prahu a Karmelitáni uprchli z kláštera. Klášter byl vypleněn a Jezulátko bylo poničeno a hozeno mezi haraburdí.
Znovunalezení Jezulátka
V roce 1637 se řeholníci vrátili do Prahy. Mezi nimi byl také otec Cyril od Matky Boží, původem Lucemburčan, který si vzpomněl na dobu svého noviciátu a na mocnou přímluvu Jezulátka. Sošku našel mezi starým haraburdím. S bolestí však zjistil, že má ulomené obě ruce. Při modlitbě se mu zdálo, že mu Ježíšek říká: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi, dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj, jak mne budete ctít, tak já vám budu žehnat!“ Otec Cyril nakonec dosáhl toho, že Jezulátku byly vyrobeny nové ručičky.
Malý Ježíšek začal žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Byla mu připisována zázračná uzdravení a mimo jiné i záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639.
V roce 1641 byla soška umístěna do kaple v kostele, vlevo za vchodem (dnes kaple sv. Kříže). V roce 1655 byla soška slavnostně korunována pražským biskupem. Kaple už nestačila, protože zástupy ctitelů překážely vstupu do kostela. Proto byla soška v roce 1741 přemístěna na dnešní místo na pravé straně uprostřed lodi kostela a roku 1776 zde byl pro ni vybudován důstojný oltář.
Oblékání Pražského Jezulátka
Soška je vysoká 47 centimetrů, je dřevěná s povrchem vymodelovaným z barevného vosku. Pod voskem prosvítá plátno. Představuje dítě Krista ve věku 4-5 let. Tvářička má zvláštní výraz, který nedokáže žádná kopie přesně napodobit. V obličeji a kudrnatých vlasech, které měly původně tmavé zbarvení, lze pozorovat maurské rysy, což odpovídá španělskému původu sošky.
Pražské Jezulátko lidé znají především v jeho královském oděvu. Oblékání Jezulátka zdůrazňuje jeho pravé lidství – tak jako matka obléká své dítě, tak sestry karmelitky oblékají Ježíška. Roucha samotná však naznačují jeho božství, jeho kněžský a královský majestát. Nejvzácnější šatičky jsou z 18. století, zhotovila je a věnovala sama císařovna Marie Terezie.
Bílá: barva slávy, čistoty a svatosti – pro slavnosti, dobu velikonoční a vánoční
Červená: barva krve a ohně – pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže
Fialová: barva pokání – pro dobu postní a adventní
Zelená: barva života a naděje – pro liturgické mezidobí (nejčastější barva)
První vrstvou oděvu je spodní košilka – říza či alba. Jedná se o suknici z bílého plátna s otvory pro ruce nebo s krátkými rukávy. Někdy ji zdobí jednoduchá výšivka nebo krajka. Spodní košilka se navléká přes hlavu a zapíná nebo zavazuje se vzadu. Přes řízu se obléká barevná košilka. Střihem se podobá dětské košilce s rukávy a zapíná se též vzadu. Přední díl košilky je bohatě zdobený, ve vzorech se často uplatňují motivy z křesťanské symboliky. Spodní okraj košilky bývá zakončen krajkami nebo jiným dekorem.
Navrch se obléká pláštík, který se barvou i vzorem shoduje s košilkou. Na závěr se na ruce a na krk navlékají okruží, pokud nejsou součástí košilky.
zdroje: www.ceskezvyky.cz , www.kudyznudy.cz
kniha: Alena Vondrušková – Český lidový a církevní rok
knižní archiv Antonín ViK
www.wikipedia.cz
