Článek
Prokopský svátek (4.7.) vyhlížely hospodyně na Horácku, neboť kolem tohoto dne nasazovaly naposledy slepice na vejce pro domácí chov kuřat. Pojily se k tomu magické praktiky, např. chtěla-li mít hospodyně „drdolaté“ slepice, musela si při nasazování vajec na kuřata posadit na hlavu rendlík. Slepičky zvané prokopničky se ponechávaly k chovu, neboť záhy snášely vejce.
Se zlou se měl potázat ten, kdo nedodržel klid prokopského svátku: to vystihuje pověra, že kdo by se odvážil jít do lesa se sekyrou, objevil by se některý z démonů zajatých sv. Prokopem. Místy se věřilo, že v tento den se potměšilý vodník obhlíží hlavně po lidských obětech. Říká se, že o tomto svátku se musí utopit sedm, nebo devět lidí, sedm prý se jich zastřelí nebo oběsí…
Kdo byl sv. Prokop, který je patronem Čech, horníků a rolníků:
Narodil se v Chotouni mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Datum není spolehlivě známé, mohlo to být kolem r. 985. Vzdělal se ve staroslověnštině asi u některých kněží a na Vyšehradě. Podle některých zpráv byl určitou dobu někde ve slovanském klášteře v Uhrách, kde se zdokonalil v slovanské liturgii. Své životní poslání viděl Prokop v duchovním stavu a přijal kněžské svěcení. Přitom byl i ženatý, protože tehdy nebyly všeobecně platné přísné předpisy o kněžském celibátu. Měl i syna Jimrama (Emmerama). Kolem roku 1009 se usadil v sázavských lesích a jeho další osud změnilo náhodné setkání s knížetem Oldřichem.
Legenda o setkání s Oldřichem:
„Stalo se, že přijel kníže Oldřich na Kouřim a v lesích honbou se bavil. Jednoho dne lovili v lesích při Sázavě a Oldřich dychtivě žena se za jelenem, zůstavil lovce daleko za sebou. Jelen byl velký a krásný a vždycky nechal Oldřicha dojíti asi tak daleko, co by vystřelil z lučiště, ale když tak kníže učiniti chtěl, jelen dal se do běhu a vábil jej za sebou až na kraj stráně a stěny, kde Prokop právě doubec ke své potřebě osekával. Tu jelen zastaviv se ulehl za Prokopem, obrátiv tvář svou s parohy ke knížeti.“ Kníže úplně na lovecký sport zapomněl. „Kdo jsi, ježto na této poušti bydlíš? Jak ti říkají a co tu činíš?“ Poustevníkova odpověď byla pokorná: „Jsem člověk nehodný a hříšník, avšak otrok boží před zákonem svatého Benedikta. Mé jméno je Prokop.“ Kníže měl pochopitelně žízeň, hostitel mu nabídl vodu. Ten se nejprve ošklíbal, ale pak vypil všechno, bodejť by ne, neboť voda se božím dopuštěním proměnila v nejlepší víno.“
Oldřich si poté zvolil Prokopa za rádce a svým majetkem mu přispěl v r. 1032 k založení Sázavského benediktinského kláštera, kde se stal Prokop jeho opatem. Prokop v něm udržoval slovanskou liturgii. Zemřel 25.3. v r. 1053. V letech 1078–1080 byl opatem Sázavského kláštera jeho syn Jimrám.
O počasí a pranostiky na svatého Prokopa:
Aby si hospodáři naklonili vrtkavou přírodu, která v červenci přináší bouřky, kroupy, přívalové deště, nebo naopak velké sucho, pořádali naši předkové na polních cestách hromadná církevní procesí s korouhvemi, kde zpěvák v čele předzpěvoval nekonečné litanie ke svatým. Ta procesí se konávala jednak v určené dny světců a patronů některých kostelů a pak se samozřejmě konaly během léta podle společenské potřeby. Bylo-li sucho, konala se pouť k některému z patronů, aby ho poprosili o přízeň, aby jim dal déšť. Těch světců je v červenci několik, sv. Vavřinec, sv. Cyril a sv. Prokop.
Svátek sv. Prokopa byl takovým mezníkem, podle kterého se snažili hospodáři odhadovat, jak vlastně v dalších dnech bude. Byla například pranostika: „Když prší na sv. Prokopa, promokne každá kopa“ a taky existuje pranostika: „Sv. Prokopa, ten nešťastný den“.
- Na Prokopa promokne kdekterá kopa.
- Na svatého Prokopa venku častá krápota.
- Na svatého Prokopa vody plná příkopa.
- Prokop – zelí okop!
- Svatý Prokop – štěpy okop!
- Svatý Prokop hřiba nakop.
- Svatý Prokop seje houby.
- Svatý Prokop, žitu kořen podkop.
- Svatý Prokop seje houby, když se hřiby urodí, bývá málo chleba.
Zdroje:
www.ceskezvyky.cz, archiv Antonín ViK, www.cesky.radio.cz, 14.7. 2007, Milena Štráfeldová a Vlastimil Vondruška
www.catholica.cz, časopis Český lid, 1908
