Článek
Kult sv. Floriána se v 18. století rozšířil do českých zemí z Rakouska a za krátkou dobu se zařadil mezi naše nejpopulárnější světce. V polovině 19. století, kdy začaly vznikat sbory dobrovolných hasičů, přijaly hasičské spolky sv. Floriána za svého patrona. V den svátku pořádaly procesí k jeho soše nebo slavnost svěcení nové stříkačky. Jeho sošky měly ve výklenku na průčelí tisíce domů na venkově i ve městech. Větší sochy se stavěly na veřejných prostranstvích, na návsích nebo u kostelů. O jedné z posledních tradic je zmínka z Hané, kde ještě na začátku první poloviny minulého století hlásil ponocný:
Chval dobrý duch Hospodina i Ježíše, jeho Syna.
Odbila desátá hodina, milý svatý Floriáne,
tohoto městečka patrone, chraň nás od ohně…
Pověry našich předků:
V některých krajích platil na den sv. Floriána zákaz veškerých prací s ohněm, rozdělávat oheň, svítit, ba i kouřit. V Nákle na Litovelsku hospodyně nerozdělávaly oheň ani k přípravě jídel, konzumovala se jídla studená nebo vařená od předešlého dne. Bylo zvykem v ten den prohlížet hasičské nářadí, žebře, háky, ruční stříkačky, konve na vodu. Kováři uhasili ohně, čistili výhně a složili křížem kladiva na nákovadla. Místy byl zákaz i nošení vody. Kdo ho porušil, mohl se obávat, že jeho stavení v roce stihne ohnivé neštěstí.
Jeho obraz se objevoval na malbách na skle, na obecních pečetidlech nebo na cechovních praporech. Z poutí si lidé přinášeli domů tisky s modlitbami k sv. Floriánu s prosbou o ochranu před požárem. Sv. Florián býval zobrazován na novoročních přáních, které roznášeli kominíci.
Nápisy k sv. Floriánovi na záklopech lomenic dřevěných staveních, měly ochránit před požárem, podobně i na kostelních zvonech. Např. v Topolanech na Vyškovsku nesl nápis na novém zvonu, nazvaném sv. Florián, posvěceném v roce 1925, nápis: Sv. Floriáne, chraň nás před bleskem a ohněm.
Pranostiky na sv. Floriána:
- Déšť svatého Floriána je ohňová rána.
- Je-li o dni svatého Floriána veliký vítr, jest toho roku mnoho ohňů.
- Svatý Florián si ještě může nasadit sněhový klobouk.
Legenda o sv. Floriánovi:
Tento světec je historicky doložený, pocházel z vojenské rodiny a sám byl na konci 3. stol. n. l. vojenským úředníkem na území dnešních Horních Rakous. V té době, za vlády císaře Diokleciána, kdy byla římská říše zmítána bídou a četnými válečnými konflikty, hledal prostý lid v křesťanském učení útočiště před existenční nejistotou. Císař, ve snaze obnovit upadající říši a s ní i tradiční římské pohanství, zbavoval křesťany úřednických míst, propouštěl je z vojska, pronásledoval kazatele. Když Florián nebyl ochoten odpřisáhnout zapření víry, byl jako křesťan odsouzen císařským správcem ke smrti utopením. Soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě, ani jeho bezúhonný život a vydal ho do rukou katů, kteří mu přivázali na krk mlýnský kámen a nechali ho svrhnout z mostu do řeky (byl to tehdejší obvyklý způsob poprav). S mlýnským kamenem na krku stál prý dlouho na mostě přes řeku Emži u římské pevnosti Laureacum (Rakousko). Legionáři odmítali vykonat rozsudek, svrhnout velitele do řeky. Nakonec přiběhl jakýsi cizí člověk, surově do odsouzence vrazil a shodil ho z mostu. Zemřel v roce 304.
zdroj: www.ceskezvyky.cz, archiv antonín ViK
Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, napsala: Eva Večerková
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
