Článek
Po Velikonocích chodívala místy procesí do polí o takzvaných Křížových dnech. Bývalo to v období kolem sv. Marka (25.4.) a tři dny před Nanebevstoupením Páně (18.5.). V čele procesí šly děti a za nimi dorůstající mládež. V zástupu dospělých osob byl kněz s ministranty a „starším bratrem“, který předzpěvoval. Procesí šla polními cestami pokaždé v jinou stranu až ke křížům, jež na rozcestí se vypínaly k nebi. U nich se kněz modlil za úrodu a odvrácení všech pohrom a neštěstí. Přitom kropil pole svěcenou vodou.
Procesí tato byla velmi oblíbena. Byla to společná ranní procházka mezi poli, na nichž vyráželo a vyrůstalo mladé obilí. Skřivani vysoko na nebi jásali a jejich zpěv se mísil se zpěvem lidu na zemi v jeden sbor. Na vesnicích kvetlo hlavně polní hospodářství, a proto polní úroda skýtala přemnohým nejen výživu, ale i poměrný blahobyt. Lid, vychovaný ve víře v Boha, věřil, že také polní úroda jest závislá na vůli boží. Vyprošování této úrody na Bohu pokládal za něco přirozeného a účelného, tak jako lidský život nemohl si bez spojitosti s Bohem ani představit. Tuto víru a důvěru v Boha pěkně vyjadřovala i píseň, která se o těchto procesích zpívávala:
„Když hřmí nebe a hrom tříská,
a oheň se všech stran blýská,
tenkráte v prchlivosti
trestáš naše zlosti.
Ach vyslyš naše modlení!
Odvrať od našich stavení
mor, hlad, vojnu, soužení,
dej nám chléb každodenní!
O zbožnosti všech občanů — aspoň po vnější stránce — svědčilo, jak se chovali, když se zvonilo na kostelní věži „poledne“ nebo „klekání“. Ženy se křižovaly a tiše pronesly krátkou modlitbu. Všichni muži, jdoucí po ulici, smekli klobouky nebo čepice. Někteří z nich se i modlili. Hloučky mužů na náměstí stojících rovněž smekly, přerušily rozhovor a krátce se pomodlily. Také v hostincích, když se zvonilo poledne nebo „klekání“, nastalo ticho. Hosté povstali ze židlí, pokřižovali se a pomodlili. Potom přáli si vzájemně dobré poledne nebo dobrý večer a dali se opět do hovoru. Ve čtenářském spolku se v neděli hrávalo v karty. Při zvuku „klekání“ položili však hráči karty na stůl, povstali, modlili se a pak teprve pokračovali v přerušené hře.
Tenkráte si malí hoši doma hrávali i na kněze a strojili mše. Oblékali na sebe papírové ornáty, nebo přehazovali bílé košilky přes šaty. Oltářem jim býval kříž mezi dvěma svícny, stojící na nízkém prádelníku se svátými obrazy. Hoch, představující kněze, snažil se, aby co nejvěrněji napodobil jeho pohyby před oltářem při mši: poklekával, klaněl se, spínal a rozpínal ruce, obracel se na všechny strany, žehnal lidu, křižoval se, zvonil si k tomu malým zvonečkem a slavnostně pronášel i některé latinské věty, jak si je zapamatoval z kostela.
Ve svátek Nejsvětější Trojice i celý následující týden nekonala se mše v kostele, nýbrž v malé kapličce za ním stojící, a nadané bohatými fundacemi. Místo varhan sloužilo tu harmonium, na němž varhaník doprovázel zpěv lidu. Kaplička tonula v zeleni uvnitř i zevně. Oltář její byl bohatě vyzdoben květinami všech barev a tvarů. Všecek se v nich ztrácel.
Jako by jaro slavilo tu svůj slavný příjezd! Zeleň i květy velmi lahodily zraku lidu, jenž se tlačil při mši nejen v kapličce, ale i před ní pod širým nebem. Pro ty, kdož se již dovnitř nedostali, byla to téměř polní mše. Slunce je ozařovalo, jak klečeli na holé zemi nebo na trávníku před kapličkou, a vítr si pohrával s vlasy jejich nepokrytých hlav. Vrabci, vlaštovky a holubi poletovali nad nimi nízko i vysoko v čirém vzduchu. A když se lidé za nimi ohlédli, spatřili kolkolem modrou oblohu. Byla krásnější nežli klenba v kostele. Zpěv věřících rozléhal se daleko a široko. Lidu se tyto mše v kapličce nesmírně líbily. Snad jako v podvědomí cítil ve své duši ozvuk starých obřadů náboženských, kterými uctíval před dávnými věky, kdy nebylo kostelů, své zapomenuté bohy ve volné a svobodné přírodě.
(stalo se kolem roku 1900)
zdroj: www.ceskezvyky.cz, upravený úryvek z knihy Jaro života, 1930, autor Josef Furych vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
