Věčně nespokojení lidé - odborníci popisují, jak je rozpoznat a zvládnout jejich přítomnost

„To nemá cenu.“ „Stejně to nedopadne dobře.“ „Všichni myslí jen na sebe.“ „Já už od života nic nečekám.“ Podobné věty známe možná všichni. Samy o sobě ale ještě neznamenají, že máme před sebou člověka s negativním pohledem na svět. Každý může mít špatný den, být unavený, zklamaný nebo podrážděný. Rozdíl začíná být patrný až tehdy, když se podobný způsob uvažování opakuje a postupně se stává běžným filtrem, přes který člověk vnímá téměř všechno kolem sebe.

Právě na typické věty a komunikační vzorce upozorňují odborníci, kteří uvádí několik formulací charakteristických pro negativně zaměřené myšlení. Důležité ovšem je nezaměňovat jednu větu nebo špatnou náladu za charakter člověka. Negativní pohled může být důsledkem dlouhodobého stresu, vyčerpání, zklamání nebo psychických potíží. A někdy je člověk, kterého okolí označí za „negativního“, jednoduše někdo, kdo právě prochází náročným obdobím. Pozor tedy na rychlé závěry a ,,škatulkování" bez objektivity.

Je rozdíl mezi člověkem, který upozorní na možné riziko, a člověkem, který v každé situaci automaticky očekává nejhorší výsledek. První může být realistou, který si všímá problémů, jež ostatní přehlížejí. Druhý už může být uvězněný v negativním myšlenkovém vzorci. Psychologie tento jev mimo jiné popisuje prostřednictvím opakovaného negativního myšlení – tendence vracet se stále znovu k obavám, problémům, pocitům selhání nebo nepříjemným událostem, přestože to vůbec ničemu nepomáhá.

Výzkum ukazuje, že právě takové opakované negativní přemílání souvisí s horší schopností odsunout negativní informace z pracovní paměti a může se podílet na udržování úzkostných či depresivních potíží. Neznamená to samozřejmě, že každý pesimista má psychickou poruchu. Zajímavé je ale něco jiného: pokud mozek dlouhodobě dostává především negativní interpretace, může si na ně postupně zvyknout a být přesvědčen, že je pouze realistický.

Nová práce? „Vyhodí tě.“ Nový vztah? „Počkej, až tě zklame.“ Dovolená? „Stejně bude pršet.“ Podnikatelský nápad? „To už zkoušeli jiní.“ Člověk s podobným nastavením často nepotřebuje, aby se něco skutečně pokazilo. Stačí možnost, že by se to pokazit mohlo. A pokud problém nakonec opravdu přijde, jeho předchozí obavy získají zdánlivé potvrzení. „Já to říkal,“ zní potom jako důkaz, že tento pohled na svět byl správný.

Ve skutečnosti však může jít o začarovaný kruh. Kdo očekává především neúspěch, začne si všímat hlavně informací, které jeho očekávání potvrzují. Úspěšné výsledky mohou snadno přehlédnout nebo vysvětlit jako náhodu, zatímco jeden nepříjemný výsledek se stane důkazem všeho. Takové uvažování může působit jako ochrana před zklamáním: když čekám nejhorší, nemůže mě tolik překvapit. Cena za tuto ochranu je ale vysoká. Člověk si zároveň může zavírat dveře k novým možnostem.

Realista si dokáže připustit, že něco nemusí vyjít. Negativně zaměřený člověk může předem považovat neúspěch za téměř jistý. Rozdíl je nenápadný, ale podstatný. V prvním případě člověk vidí riziko a hledá způsob, jak ho zvládnout. Ve druhém se samotné riziko může stát důvodem, proč nic nepodniknout. Pozitivní přístup přitom není opačným extrémem, ve kterém si člověk namlouvá, že všechno dopadne dokonale. Je o tom počítat s možnými překážkami a reagovat na ně hledáním řešení, čímž se pozornost přesune od katastrofického scénáře k činům.

Člověk nemusí popírat nepříjemnou realitu, aby si zachoval naději. Může současně uznat problém a hledat možnosti, které má stále ve svých rukou. Právě tento rozdíl může být zásadní i při komunikaci s někým, kdo má sklon vidět svět především černě.

Když s někým trávíme hodiny, dny nebo roky, jeho způsob komunikace začne ovlivňovat i nás. Zpočátku možná jen posloucháme, jak je všechno špatně. Potom začneme některé věci vnímat podobným způsobem. „Co když má pravdu?“ napadne nás. Neznamená to, že automaticky převezmeme osobnost druhého člověka. Dlouhodobá atmosféra vztahu ale může ovlivňovat naši náladu, očekávání i způsob, jakým sami interpretujeme události.

Proto může být překvapivě užitečné sledovat vlastní reakci. Jak se cítíte po hodině strávené s určitým člověkem? Jste klidnější, máte více energie a chuť něco podniknout, nebo odcházíte vyčerpaní, podráždění a plní obav? Není to psychologická diagnóza ani důkaz, že druhý člověk je „toxický“. Je to pouze signál, že konkrétní způsob komunikace na vás nějak působí. A pokud se stejný pocit opakuje dlouhodobě, stojí za to ho nepřehlížet.

Možná znáte situaci, kdy se někdo svěří se svým problémem a druhý okamžitě začne vysvětlovat, proč se vlastně nic tak hrozného neděje. „Mysli pozitivně.“ „Neboj, všechno bude dobré.“ „Podívej se na to z lepší stránky.“ Zní to dobře, ale člověk, který se opravdu trápí, může podobné věty vnímat jako odmítnutí vlastních pocitů. Místo pochopení dostane dojem, že jeho problém je zbytečný nebo že ho prožívá špatně.

Užitečnější může být nejprve uznat emoci a teprve potom hledat řešení. „Chápu, že tě to štve. Co s tím teď můžeme udělat?“ je úplně jiný typ reakce než automatické „všechno bude v pohodě“. Empatie přitom neznamená, že musíme souhlasit s každou katastrofickou interpretací. Můžeme pochopit, že se člověk bojí, a současně se nenechat přesvědčit, že jeho nejhorší scénář je jediným možným výsledkem.

Pokud máte negativně naladěného člověka v rodině, mezi přáteli nebo v práci, rada „prostě ho ignorujte“ většinou nestačí. Ne vždy totiž můžeme kontakt přerušit. Můžeme ale ovlivnit, jak dlouho budeme určitému typu komunikace vystaveni a do jaké míry se do něj necháme vtáhnout. Není nutné absolvovat dvouhodinový monolog o tom, proč je všechno špatně, ani se účastnit každého pomlouvání.

Hranice přitom nemusí být agresivní. Lze jednoduše říct: „Rozumím, že tě to štve, ale teď už se o tom nechci dál bavit.“ Nebo rozhovor posunout jinam: „Pojďme zkusit najít řešení místo dalšího rozebírání toho, co je špatně.“ Druhého člověka tím nemusíte přesvědčit. Hranice ale nejsou určeny k tomu, aby měnily jeho chování. Mají chránit vaše vlastní.

Další past spočívá v neustálém opravování. „To není pravda.“ „Ale vždyť to není tak hrozné.“ „Tohle přece vůbec nedává smysl.“ Po chvíli se z rozhovoru stane soutěž o to, kdo bude mít poslední slovo, a negativní atmosféra se tím ještě zesílí. Někdy je mnohem účinnější položit otázku, která člověka přiměje přejít od obecného hodnocení ke konkrétnímu problému.

„Co přesně tě na tom nejvíc štve?“ může otevřít úplně jiný rozhovor než „zase všechno vidíš černě“. Stejně tak může pomoci otázka „Co by podle tebe pomohlo?“ Najednou už není hlavním tématem skutečnost, že „všichni jsou hrozní“ nebo „nic nemá cenu“, ale konkrétní situace, se kterou lze něco dělat. A pokud řešení neexistuje, může být alespoň jasnější, zda člověk hledá pomoc, nebo si jen potřebuje na chvíli postěžovat.

Žít mezi lidmi, kteří mají sklon vidět všechno černě, neznamená, že se musíme stát jejich opakem a být neustále veselí. Pomáhá ale vědomě udržovat vlastní zdroje energie a kontakt s lidmi, vedle kterých se cítíme dobře. Stejně důležité je nenechat jednu nepříjemnou událost převzít celý obraz života. Negativní člověk může mít pravdu v jedné konkrétní věci a přesto se mýlit v přesvědčení, že z toho automaticky vyplývá všechno ostatní.

Pozitivní přístup není soutěž, kolikrát denně se usmějeme. Jde o schopnost připustit problém, ale nenechat ho definovat celou situaci. Místo „všechno je špatně“ hledat odpověď na otázku „co přesně je špatně?“. Místo „nic nemá cenu“ se ptát „co můžu ovlivnit?“. A pokud něco ovlivnit nelze, zkusit si přiznat, že právě tam už další hodiny přemýšlení nemusí nic změnit.

Je snadné poznat negativního člověka kolem sebe. Mnohem těžší je připustit si, že některé jeho projevy můžeme mít také. Zkuste si někdy všimnout, jak často používáte fráze jako „nikdy nic nejde“, „všichni“, „nikdo“, „stejně to nemá cenu“,… Samotná slova samozřejmě nic nedokazují. Mohou ale upozornit na černobílé uvažování, ve kterém se jednotlivá zkušenost postupně mění v obecné pravidlo.

Výzkumy ukazují, že negativní myšlenkové návyky mohou být do značné míry automatické a obtížně kontrolovatelné. Člověk tedy nemusí vědomě chtít být pesimistou. Může jednoduše opakovat způsob uvažování, který se během let stal automatickým. To je zároveň důvod, proč pouhá rada „přestaň myslet negativně“ většinou nestačí. Změna návyku vyžaduje mnohem víc než jedno rozhodnutí.

Označit člověka za „negativního“ je snadné. Pochopit, proč se tak chová, bývá mnohem složitější. Za neustálým stěžováním může být dlouhodobý stres, vyčerpání, úzkost, depresivní prožívání nebo zkušenost, po které člověk přestal věřit, že věci mohou dopadnout dobře. Výzkum opakovaného negativního myšlení skutečně ukazuje jeho vztah k úzkostným a depresivním symptomům. To ale rozhodně neznamená, že každý pesimista trpí psychickým onemocněním.

Důležité proto je, jak postavíme otázku správně, abychom druhého neuvedli do režimu obrany. Tento režim může spustit například otázka ,,Proč jsi pořád tak negativní?". Namísto toho otázka ,,Co se s tebou děje?" může způsobit zamyšlení nad skutečným jádrem problému a současně obsahuje i nevyřčenou informaci o negativitě.

Zároveň však není naší povinností stát se terapeutem, zachráncem ani nepřetržitou psychickou oporou. Empatie a vlastní hranice mohou existovat vedle sebe.

Pokud negativní myšlení dlouhodobě ovládá život člověka, vrací se v podobě neustálých obav nebo přemílání problémů a začíná zasahovat do práce, vztahů či běžného fungování, může být namístě odborná pomoc. Psychoterapie mimo jiné pracuje s tím, jak člověk své myšlenky interpretuje a jak na ně reaguje. Cílem přitom není vytvořit člověka, který bude od rána do večera přesvědčený, že všechno je úžasné, sluncem zalité a s jednorožci.

Důležitější je získat odstup od vlastních myšlenek. „Určitě mě odmítnou“ je myšlenka, nikoli předem známý fakt. „Nemají mě rádi“ je interpretace. „Tohle nemá žádné řešení“ je závěr. A všechny tři výroky mohou být mylné. Právě schopnost zachytit podobné automatické závěry a podívat se na ně z jiné perspektivy může být prvním krokem k tomu, aby člověk nebyl celý život rukojmím vlastního pesimistického filtru.

Možná největší paradox celého tématu spočívá v tom, že přehnaná snaha být pořád pozitivní může být stejně problematická jako permanentní pesimismus. Život není jen pozitivní. Občas bolí, někdy něco nevyjde, někteří lidé nás zklamou a některé situace skutečně nemají dobré řešení. Není potřeba si namlouvat opak. Rozdíl spočívá v tom, jestli nepříjemnou skutečnost dokážeme přijmout, aniž bychom z ní udělali pravidlo pro celý život.

Zdravější otázka proto nemusí znít „Jak si mám namluvit, že všechno bude skvělé?“. Může být mnohem prostší: „Je to sice nepříjemné, ale vše má řešení, co s tím můžu udělat?“ Někdy bude odpovědí konkrétní krok, jindy odpočinek, rozhovor nebo přijetí skutečnosti, kterou změnit nejde. Takový přístup není slepý optimismus, nýbrž schopnost nenechat jednu špatnou zkušenost rozhodnout o tom, jak budeme vnímat všechny další.

Není potřeba hledat kouzelnou větu, která druhého člověka změní, praktičtější je naučit se rozlišovat mezi jeho emocí a svou vlastní. Můžeme naslouchat, aniž bychom automaticky přebírali jeho pohled. Můžeme projevit empatii, aniž bychom převzali odpovědnost za jeho náladu. Můžeme nabídnout řešení, pokud o něj stojí, a zároveň říct dost ve chvíli, kdy se rozhovor začne točit v nekonečném kruhu stížností.

Některé vztahy potřebují více trpělivosti, jiné více odstupu. A někdy je nejzdravější uvědomit si, že druhého člověka vůbec nemusíme měnit, abychom ochránili vlastní klid. Pozitivní přístup totiž neznamená žít ve světě, kde neexistují problémy. Znamená nenechat problémy – ani ty vlastní, ani cizí – rozhodovat o tom, jak bude vypadat celý náš svět.

Stěžujete si na partnera / partnerku? A jaké byly vaše nároky, když jste začínali vztah?

Mistrovská přetvářka versus upřímná přirozenost - aneb proč si někdy sami škodíme

„Nesnesu samotu“ vs. „Miluji samotu“ - Jak najít správnou rovnováhu, aby prospívala tělu i duši?

Jak často mají sex ty nejšťastnější páry

Zdroje a inspirace:

Zdroj 1    Zdroj 2