Článek
Sedmdesátá léta minulého století, Západní Berlín – kdybyste mohli cestovat v čase, nejspíš by tohle nebyla doba a místo, kam byste se chtěli podívat. Drogová scéna Západního Berlína nabírala na síle. Jestli se zde v roce 1970 mluvilo o zhruba 50 obětech heroinu, o sedm let později jich úřady evidovaly neuvěřitelných 560. A všechno to byli mladí lidé, o nichž by se dalo říct, že mají život před sebou… Kdyby jim ho neukradly tvrdé drogy.
Christiane F. asi není třeba představovat, právě ona ve spolupráci s novináři Kaiem Hermannem a Horstem Rieckem stála u zrodu dnes už legendární knihy My děti ze stanice ZOO. O jejím dalším osudu jste si mohli přečíst v článku My děti ze stanice ZOO: závislá na heroinu od 13 let.
A z knihy samotné moc dobře víte, jak dopadla řada Christianiných přátel.
· V osudovém roce 1977 se předávkovala Babsi. Stala se tak nejmladší obětí heroinu v Západním Berlíně. Bylo jí 14.
· Ve stejném roce spáchal sebevraždu sedmnáctiletý narkoman Atze a krátce po něm i jeho přítelkyně Simone (16).
· Z party lidí, jejichž život řídil heroin, se osmnáctých narozenin nedožil ani Axel. „Našli ho na nějakým záchodě s jehlou v žíle,“ odpovídá v knize na Christianinu otázku Detlef.
· Tomu se mimochodem podařilo strávit část života bez drog. Řada zdrojů uvádí, že pracoval jako řidič autobusu a žil v Berlíně se svou přítelkyní. Heroin ho ale nakonec dostihnul, zemřel v roce 2016.
Ne všechny osudy dětí ze stanice ZOO jsou popsány v knize. Před několika lety se novinářům podařilo zkontaktovat další tři Christianiny známé z doby, kdy Západním Berlínem zněla hudba Davida Bowieho a náctiletí narkomani prodávali sami sebe, aby si vydělali na další dávku.
Bylo jich šest… zůstal jenom jeden
Ralfovi Arndtovi bylo sedmnáct, když začal kouřit hašiš, psal se rok 1971 a o rok později mu do života vstoupil heroin. Když se – už coby závislý na tvrdých drogách – dostal mimo město na zemědělskou usedlost svého kamaráda, prošel prvním detoxem a jak v jednom rozhovoru vzpomíná: „Ptal jsem se sám sebe, jestli to budu já, kdo bude určovat běh mého života, nebo jestli nechám drogy, aby to udělaly za mě.“ Pomohla mu víra v Boha a fakt, že se setkal se svou budoucí ženou. Začal pracovat pro křesťanské sdružení, které poskytovalo bezplatnou pomoc drogově závislým. V roce 1982 napsal knihu Spiegelbilder. Eine Antwort an die Kinder vom Bahnhof Zoo, kterou reagoval na bestseller Christiane F. Dnes je šťastně ženatý, má dvě děti, pracuje v IT oboru a je velkým odpůrcem drog. Ze šesti přátel, s nimiž jako teenager začal fetovat, dnes žije už jenom on.
„Drogy vás vezmou do pekla převlečeného za nebe.“ Donald Lyn Frost
Teddymu stačilo žebrat
Teddy se do party ze stanice ZOO dostal už v osmi letech, kdy opakovaně utíkal z dětského domova. A začal koketovat s alkoholem. V tu dobu se setkal s Christiane, která se o něj – coby šestnáctiletá narkomanka - v rámci možností starala. Jako teenagera ho pak adoptovala rodina z jižní části Německa, Berlín opustil, problémů s alkoholem se ale úplně nezbavil. Když se ve svých jednadvaceti letech do hlavního města vrátil, jeho kroky vedly zcela neomylně právě na stanici ZOO. Strávil tam jako bezdomovec osm let. V rozhovorech s novináři nezapomíná zmínit, že se nikdy nemusel prodávat. „Stačilo mi žebrat,“ říká. A určitě mu pomohla i skutečnost, že nebyl závislý na heroinu. Jeho problémem byl „jen“ alkohol. Když ho naposledy kontaktovali reportéři, žil z podpory a přivydělával si prodejem pouličních novin Motz. Uvědomuje si, že je nesmírně obtížné sehnat nějaké zaměstnání, když mu chybí vzdělání. V jednom interview řekl: „Přál bych si mít jiný život, ale nedostal jsem šanci.“
„Nestálo to za to,“ říká s povzdechem Sabine
Jako teenagera ji závislost na heroinu přivedla k prostituci. I ona vyrostla v dětském domově a vzápětí se její rodinou stali narkomani ze stanice ZOO. Za svou minulost se nestydí, dokonce se v jednom rozhovoru nechala slyšet: „Škoda, že tenkrát nebyla prostituce legální, platila bych daně a dneska měla důchod.“ Na otázku, proč si nenašla jinou práci, reaguje smíchem. Ničím jiným by si na potřebnou dávku drogy nikdy nevydělala.
Injekčně aplikovaný heroin si vybral svou daň. Sabine bojuje s hlubokou žilní trombózou, má problém se vůbec udržet na nohách. Žije z podpory v nezaměstnanosti a nemocenských dávek. Lituje, že si v dobách, kdy vydělala klidně i 1 000 západoněmeckých marek za jednu noc, nedávala nějaké peníze stranou. Když se ohlíží zpět do minulosti, slyšíte ji říkat: „Život mi protekl mezi prsty. Jasně, užila jsem si, ale nestálo to za to.“
„We can be Heroes. Just for one day.“
Zpívá David Bowie ve své ikonické písni z roku 1977. Jeho hudba zněla (nejenom) v berlínských diskotékách. Stal se uctívaným interpretem celé generace dospívajících, včetně těch, jejichž život ovládal heroin, a hrdiny byli opravdu jen jeden den, resp. do doby, než jejich vůli pohltily drogy.
Tenhle článek je vzpomínkou na ty, kteří nedostali šanci, nebo jim drogy neumožnily ji využít.
Zdroje:
