Článek
Byl chladný únorový den roku 1939, když se manželé Kretschmarovi z německého Pomssenu dočkali přírůstku do rodiny. Naprosto šokováni zírali na novorozeného chlapečka, kterému chyběla noha a část jedné ruky. Neuměli si představit, že na statku, kde žili a pracovali, budou pečovat o postižené dítě. Z jejich chlapce neměl vyrůst silný pomocník, to bylo jasné na první pohled.
Richard i jeho žena Lina byli věrnými stoupenci nacistické strany a její snahy o genetickou dokonalost národa. Do tohoto konceptu jejich novorozený syn rozhodně nezapadal. Když během pár týdnů zjistili, že malý Gerhard je navíc slepý a trpí epileptickými záchvaty, vzal otec chlapečka k Dr. Werneru Catelovi, dětskému lékaři z univerzitní nemocnice v Lipsku. Požádal ho, aby chlapce „uspal“. Lékař mu řekl, že takový postup je zcela nelegální. Nicméně Richardovi poradil, aby se obrátil přímo na samotného vůdce. A tak zemědělec ze zapadlé vísky napsal dopis Adolfu Hitlerovi. Požádal ho, aby osobně celý případ přešetřil a změnil zákon, který neumožňuje, aby „toto monstrum“ (jak svého syna sám popsal) mohlo být zabito.
Führer, známý svou podporou „milosrdné smrti“ těžce postižených, pověřil jednoho ze svých osobních lékařů, aby případ přezkoumal. Karl Brandt se obratem vydal na cestu do Lipska. Od vůdce měl pokyny, že pokud bude stav dítěte odpovídat popisu, žádosti rodiny se vyhoví. Postiženého kojence následně Brandt osobně vyšetřil, celou záležitost probral s příslušnými lékaři a obeznámil je s Hitlerovými pokyny. Navzdory dosud platným zákonům nezbylo doktorům než souhlasit. Už v té době si málokdo troufl oponovat Führerovi. O pár dnů později 25. července 1939 dostal malý Gerhard smrtící injekci. V jeho úmrtním listě je podle dostupných zdrojů uvedena jako příčina smrti srdeční slabost.
Gerhardova smrt odstartovala cílené vyvražďování
Uplynuly pouhé tři týdny od smrti postiženého miminka a Hitler už žádal svoje věrné nohsledy, aby zahájili systematickou registraci dětí s těžkým postižením. Ustanovil komisi lékařů, kteří měli rozhodovat o jejich životě. Současně dostali všichni porodníci za úkol registrovat novorozence s Downovým syndromem, různými deformitami, epilepsií atd. Rodiče těchto dětí byli zpočátku důrazně přesvědčováni, aby se postižených potomků vzdali, později už byl jejich souhlas vynucován. Jednoduše neměli na výběr a dítě jim bylo odebráno. To vše v rámci programu s velmi zavádějícím názvem „Charitativní nadace pro léčbu a ústavní péči“. Celá agenda sídlila v Berlíně na adrese Tiergartenstrasse 4 (odtud pozdější název T4). Kromě novorozenců se do registru zařazovaly postupně i starší děti. Vznikaly speciální formuláře distribuované do všech lékařských ordinací, nemocnic, ústavů atd. Ty byly koncipovány tak, aby budily dojem, že jde o pouhé podklady pro vyhodnocení statistických dat.
Hitlerem podepsaný souhlas se spuštěním programu T4.
Odstartovala cílená „čistka“, která měla Německo (a později i Rakousko a další země třetí říše) zbavit těch, kteří nesplňovali nároky na čistou árijskou rasu zdravých „nadlidí“. Do speciálních ústavů se sváželi fyzicky postižení i psychicky nemocní a jejich život následně ukončila smrtící injekce, či později dokonce plynová komora. Rodiny posléze obdržely pouze urnu s popelem a úmrtní list se smyšlenou příčinou smrti.
Zpočátku byli do programu zařazováni výhradně novorozenci a batolata, postupně se věková hranice posunula až k 17 letům a následně byli likvidováni i dospělí žijící v nejrůznějších ústavech v Německu a dalších zemích. V čele celého programu stál Hitlerův osobní lékař Karl Brandt a spolu s ním Führerův kancléř Phillip Bouhler. Navzdory přísnému utajení a skutečnosti, že rodiny obětí byly informovány o falešných příčinách smrti svých blízkých, se celý program záhy stal veřejným tajemstvím. A pochopitelně došlo i k otevřeným protestům, zejména ze strany církve. Na Hitlerově záměru se však nic nezměnilo. Všech šest plynových komor, které v té době fungovaly a měly následně posloužit jako „vzor“, když bylo zahájeno vyhlazování Židů, jelo dál na plný výkon.
Vyhlazování postižených trvalo od září 1939 v podstatě až do konce války v roce 1945. Původně se mluvilo o zhruba 70 tisících obětí, ale vyšetřování probíhající po válce odhalilo, že celkem bylo takto vyhlazeno až 300 tisíc lidí v Německu, Rakousku, Polsku či nynější České republice. Důvody byly primárně eugenické, sám Hitler používal termín „rasová hygiena“, v neposlední řadě ale šlo také o snahu ušetřit peníze vynakládané na péči o postižené a posílit tak ekonomiku Německa, které na tom po první světové válce nebylo vůbec dobře.
Politika nacistického Německa prodchnutá představou o rasově čisté a vysoce produktivní společnosti se jednoduše nezastavila před ničím. Její program nucené eutanazie tak byl v mnoha ohledech předehrou následné genocidy.
Zdroje:
