Dnešní žáci by se divili, jak se dříve ve škole vynucovala kázeň

Dnešní žáci by zřejmě byli překvapeni, jak si učitelé dříve vynucovali poslušnost studentů. Bití bylo něčím, nad čím se nikdo příliš nepozastavoval, a nikdo si nestěžoval. Ani děti, ani rodiče. Učitel plnil dvojí roli, byl nejen kantorem, ale i vychovatelem.

Tělesné tresty byly nejběžnější formou, jak si ve škole vynutit kázeň. Učitelé používali proutky, pravítka i metly k řešení studijních i kázeňských problémů. A nemyslete si, že se jejich tvrdá ruka omezovala jen na školu, bedlivě se sledovalo i chování žáků mimo školu a porušování pravidel se tvrdě trestalo.

Začněme dobou, kdy se školní docházka stala povinnou, tedy rokem 1774 za vlády Marie Terezie. Vliv církve byl upozaděn a mohla začít reforma školství, kterou řídil stát. Hlavním tvůrcem školských reforem v té době byl Jan Ignác Felbiger, který byl autorem tehdejšího školního řádu, kde se uvádí:

„Povoleno je na žáky používat metlu, pružnou rákosku na starší děti, kdy si počet úderů zvolí kantor sám s přihlédnutím k závažnosti prohřešku.“

Aby se jednalo o bití jaksi důstojné, jsou zakázány políčky, rány pěstí, tahání za uši nebo za vlasy. Tělesné tresty jsou tedy s nástupem povinné školní docházky povoleny, ale dbá se na to, aby se dětem neubližovalo příliš. Zajímavé bylo, že se netrestalo hned, ale až po skončení vyučování. Představuji si, jak žák několik hodin v hrůze sedí a čeká na trest. Což bylo součástí sankce a také ryze prakticky se dbalo na to, aby vyučovací hodiny nebyly ničím narušované a žáci nepřišli o výuku. Přestože měly být fyzické tresty „důstojné“ a neměly být výsledkem toho, že učiteli ujíždí nervy, v praxi se v nich někteří vyučující opravdu vyžívali.

Dochovaly se zápisky jednoho učitele, který měl tělesné tresty v oblibě a zapisoval je. Výsledkem jeho učitelské kariéry mělo být:

911 527 ran holí

124 010 mrskání rákoskou

136 715 ran rukou

1 115 800 záhlavků

Pokud dotyčný neučil alespoň 300 let, což je nepravděpodobné, podle čísel musel žáky řezat od rána do večera. Což si v dnešní době umíme těžko představit, kdy se v současnosti učitelé bojí, byť jen trochu rázněji sjednat pořádek ve třídě, aby neskončili popotahováni rodiči nebo rovnou vypovědí z práce.

Jak byly tělesné tresty za Felbigera povoleny, zhruba o sto let později došlo k jejich zákazu. Tedy v rovině teoretické, protože rákoska zůstávala, byť neoficiálně, ve výbavě některých učitelů, někteří z nich dokonce protestovali proti zrušení fyzických trestů. Idea byla taková, že při zvlášť závažném prohřešku byl žák předán rodičům, kteří si to s ním pak už měli vyřídit po svém. Což se tedy děje dodnes, jen s tím rozdílem, že rodiče často vidí chybu ve škole nebo ve vyučujícím a děti skoro nemají žádné hranice.

Nejznámějším odpůrcem fyzických trestů byl T.G. Masaryk. I když na tak docela, protože na jedné své přednášce prohlásil, že když už je žák fyzicky trestán, měl by to opravdu pocítit.

Na začátku 20. století se pak daly chytré hlavy dohromady a bádaly, co by mohlo působit víc než bití rákoskou. A vznikly další důmyslné způsoby, jak si nezbedného žáka zkrotit. Příkladem je tzv. karcer. To byla v podstatě taková školní „samovazba,“ prázdná místnost ve škole, kam se žák zavřel až na 16 hodin.

Trest vězení se nevztahoval jen za kázeňské prohřešky ve škole, ale i mimo ni. Pokud byl třeba student viděn v hostinci nebo při procházce se slečnou, byl potrestán.

Zajímavé je, že po nástupu komunistů k moci v roce 1948 došlo k určitém rozvolnění a žáci směli navštěvovat hospody bez postihu, tedy pokud si tam zrovna nedávali pivo nebo jiný alkohol. Ale tatínkovi pro pivo se džbánem se mohlo. Tělesné tresty však zůstávají nepřípustné.

Protože mám v rodině velkou řádku příbuzných, kteří mají požehnaný věk a v této době zrovna chodili do školy, zajímalo mě, jestli byly fyzické tresty opravdu tabu. Překvapivě se mi od všech dostalo shodné odpovědi, že “ žádné bití neprobíhalo.“

„Za trest se šlo na chvíli stát nanejvýš do kouta, tedy do rohu třídy čelem ke zdi, když moc někdo vyrušoval, byl dočasně vykázán dokonce za dveře třídy do chodby. A kupodivu nikoho nenapadlo zdrhnout, ale taky si nikdo nestěžoval coby týraný dítě,“ popisuje situaci na základní škole v Praze po roce 1948 ing. Eva Tůmová.

Jiné jsou zkušenosti našich rodičů, kteří chodili do školy o dvě dekády později. Ti zažívali klasiku jako pravítkem přes prsty, já sama jsem si prošla taháním za uši, respektive za tu jemnou kůži za nimi, kde to fakt bolí. Po celou dobu socialismu se line stání na hanbě i za dveřmi. Na gymnáziu, kam jsem chodila, pak učitel házel křídou na žáky, kteří se při vyučování bavili, což by bylo úsměvné. Když to nezabralo, tak přitlačil a hodil svazek klíčů. Měl celkem dobrou mušku a dodnes si vzpomínám, že jsem přišla domů s modřinou na čele.

V dnešní době nejsou tělesné tresty výslovně zákonem zakázané, ale nejsou ani ve výčtu kázeňských opatření, které jsou povolené. Ve výkladu se tedy přikláníme k tomu, že děti se ve škole opravdu bít nemají. Ostatně i řada studií naznačuje, že fyzické tresty k ničemu nevedou.

Na straně druhé, je dnešní rozvolněná a velmi liberální výchova dětí příčinou, proč učitelé (a často ani rodiče) děti nezvládají. Ochrana dětí je naprosto v pořádku, ale když je až nadměrná, děti nerespektují učitele. Moje dcera chodí na základní školu, kde část dětí ve třídě narušuje vyučování, běhá po třídě, jsou sprosté na učitelku a ta je z toho zoufalá. A kromě důtky nebo snížené známky z chování nemá moc nástrojů, jak si sjednat pořádek. Pravdou je, že učitel dnes už není vychovatel a základní nastavení pravidel a respekt k autoritám mají přicházet z domova.

Zdroj: autorský text, ŠTVERÁK, V. Felbiger a Kindermann-reformátoři lidového školství