Důchodkyně s příjmem 31 000 čistého nemůže vyjít s penězi. Stát se málo stará?

To mi hlava nebere, říkám si, když si pročítám vyplněný dotazník. Paní Adéla (73) je důchodkyně s příjmem 31 000 tisíc čistého a nemůže vyjít s penězi. Rozumím tomu, že jsou důchodci spolu s osamělými rodiči tou skupinou, kterým nejvíce hrozí chudoba. Ale nepláčou náhodou ti, kteří jsou na tom naopak lépe než valná část naší pracující společnosti?

Přes 30 000 korun čistého je například průměrná mzda v Karlovarském kraji nebo v některých regionech na Moravě. Ale ty lidi to nemají jen pro sebe a většinou z toho ještě živí děti, a tak nějak vyjdou. Musí, nic jiného jim nezbývá.

Když si odmyslím přeplacené manažery, tak ani v Praze to není výhra, například na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy je měsíční hrubý plat docenta 32 500 korun.

Upřímně, s vysokoškolským vzděláním a třemi částečnými úvazky mám stejný příjem jako paní Adéla. Vyjdu s tím, a dokonce je i na restauraci nebo kávu. A to patřím mezi další skupinu lidí ohrožených chudobou, což jsou osamělí rodiče. Takže neživím jen sebe, ale i svoji dceru. A to jsem na tom ještě dobře. Známá, která pracuje ve školní jídelně, bere kolem 19 000 čistého, před tím byla za kasou na benzínové pumpě, plný úvazek za 24 000 korun. Když tam došlo k přepadení, tak raději odešla. Moc možností se jí neotvírá, protože má doma tři děti.

Akorát že v tomhle případě je nastavený dvojí metr. Naše společnost má tendenci se na samoživitele a zejména na samoživitelky dívat skrz prsty, protože je soudí podle toho, jak moc si jsou vinni vlastní situací. Kdežto důchodce je starý, to nás čeká všechny a není tady tím pádem lidový soud, který by si plivnul. Ale i když bude matka samoživitelka světice a muže, co odešel od rodiny, čeká nekonečné odpykávání hříchů v pekle, stejně jí to nepomůže. Otázka viny nebo neviny nemá v tomhle tématu co dělat, protože to výsledek nijak nemění. Co to změní, je finanční gramotnost, a hlavně nefňukat nebo nedávat všechno za vinu státu.

Pokud paní nežije ve vlastním bytě, což se dá předpokládat s náklady na bydlení 18.000 korun, tak vyvstává otázka, co dělala oněch 50 let před tím. Generace 70+ si obvykle mohla „za hubičku“ odkoupit mezi lety cca 2000-2015 do osobního vlastnictví byt, ve kterém od revoluce bydleli, byl-li to státní byt.

Jestli se jedná o velký rodinný dům a částka na bydlení jsou energie, tak se pro jednoho důchodce jedná o velmi nadstandardní bydlení. V tom případě ji to přejme, ale stížnosti z její strany tak nejsou na místě.

Nepochybně si mohla za celý život našetřit více peněz, než je 200.000 korun. Zarážející je také odstavec, kde si seniorka stěžuje, že nemůže finančně přispívat dceři. Té bude něco mezi 40-50 lety. Proč by jí měla přispívat, snad opačně by dcera měla dávat nějaké peníze své mamince, aby si mohla konečně dojít na vysněnou kávu nebo do restaurace.

Kromě zmíněné finanční gramotnosti je problém i v mentálním nastavení nést odpovědnost za vlastní život. Opravdu není moc zemí, kde by vám dávali na důchod ¾ průměrné mzdy. Za desítky let práce by měl být člověk schopen si něco našetřit, někam investovat a připravovat se na stáří. Já jsem ve středním věku a většina známých kolem mě už ani s důchodem nepočítá. Investují proto do fondů, akcií, někteří do Bitcoinu (ti to budou mít napínavé, budou hodně bohatí důchodci nebo nebudou mít vůbec nic).

Bohužel mnoho starších lidí bylo vychovaných v tom, že odpovědnost za jejich život nese stát a není divu, že pak tak snadno sedají na vábničku všech Babišů a Okamurů, kteří „se o ně postarají.“ Nebo to alespoň slibují.

Autorský text