Článek
Letenka na Kanárské ostrovy za šest tisíc korun. To je nádhera, jásám. Nemám doma zrovna vytapetováno bankovkami, ale chtěla jsem vzít dceru k moři mimo letní sezónu, kdy je všechno o něco levnější a nízkonákladová letecká společnost Ryanair má opravdu levné lety. To ještě nevím, že se všechno změní v drama a celá cesta mě vyjde několikanásobně dráž.
Balíme si jenom malý příruční batůžek, protože i za kabinové zavazadlo se platí několik tisíc korun navíc. Jsem hrdá na to, že dvě holky dokážou jet na dovolenou bez kufrů a krámů. Stačí jen plavky, ručník, knížka. Přichází první problém. Ryanair nám zrušil let. Měly jsme přestupovat ve Španělsku a ze Španělska na Gran Canaria už najednou neletíme. Společnost nám nabízí možnost si koupit jiný let, který je dražší. Nenechám se otrávit a překousnu to. Pak nastává předpeklí, nazvané „ověření totožnosti.“
Předpeklí zvané ověření totožnosti
To máte tak, když si nekoupíte letenky přímo přes Ryanair, ale přes třetí stranu, já jsem je platila přes společnost Kiwi, tak si na sebe upletete bič. Kiwi dokonce Ryanair žaluje kvůli nekalým praktikám a vypadá to, že nízkonákladová společnost opravdu dělá všechno proto, aby si lidé nepořizovali letenky jinde, než přes ně.
Stáhnete si aplikaci a začne to. Vyplňování formulářů, nahrávání pasu a ověření, že jste „živý člověk.“ Pěkně si zapnete kameru a podle instrukcí se musíte dívat, doleva, doprava, otočit hlavu, usmát se a zavřít oči. Ani na třetí pokus to nevyšlo. Systém mi tvrdí, že nejsem stejná osoba, jako ta na pasové fotce. Jasně, jsem odmalovaná, kdežto na pas jsem se načinčala. Takže beru make up, snažím se vytvořit obličej co nejpodobnějšímu tomu v pase a konečně procházím. Půlka dne pryč. Když to neuděláte, dobré duše na letišti udělají ověření za vás, ale připlatíte si 55 euro za let a osobu. Kdo neumí anglicky a není alespoň trochu kamarád s výpočetní technikou, má holt smůlu. O čemž svědčí i nedávný případ důchodců, kterým se původně levný let celkem prodražil právě kvůli tomu, že si vše nezařídili online.
Už v polovině dovolené jsem nervózní, protože vím, že budu muset stejným ověřovacím procesem znovu projít a vzhledem k tomu, že mám s sebou jen knihu a plavky, žádný make-up, tak se děsím, že mě systém nepozná. A nepoznal. Házím úsměvy i zamyšlené pohledy a asi na desátý pokus to vyjde, tentokrát i bez pomoci řasenky. Akorát škoda, že mi Raynair neposlal kód, abych se mohla online odbavit. Protože máme let s přestupem v Miláně, platila bych tak navíc za dvě osoby přes 200 euro. Snažím se tedy přemluvit chatbota, ať mi kouká dát všechny kódy. Tomu se říká „příjemně“ strávený večer.
Horor v Itálii
Ráno vyjíždíme na letiště a já si plánuji, jak dorazíme do Prahy někdy odpoledne a já ještě stihnu práci. Zamrazí mě v momentě, když vidím, že má naše letadlo velké zpoždění a je mi jasné, že přestup v Miláně do Prahy nemůžeme stihnout. Po přistání v Itálii běžím k přepážce Ryanairu, kde mi s úsměvem oznámí, že let do Prahy je opravdu pryč, letadla na sebe nečekají. A že mám jít na „ticketing“ a tam si to vyřídit.
Jsem v lehčí panice, ale nic, co bych nezažila. Když to letecká společnost takhle zavaří, tak jsem vždy dostala nový nejbližší let zdarma, případně i ubytování na hotelu. „To je vaše smůla,“ je na mě nepříjemná pracovnice za přepážkou. „Jak moje smůla. Let měl zpoždění a kvůli tomu jsem nestihla navazující spoj,“ hádám se v angličtině. „Zaplatíte si 300 euro za nové letenky nebo si to vyřiďte s třetí stranou, přes kterou jste je kupovala,“ dívá se na mě s despektem zaměstnankyně Raynairu. „A kdy mi to tedy letí,“ ptám se zoufale. „Nejbližší volný let je za dva dny.“ V tu chvíli se rozbrečím.
Volám společnosti Kiwi. Protože jsou na české lince jen do 16 h, tak jsem přesměrována do Velké Británie. A opět všechno v angličtině. Zkrátím to, po pekle zvaném „nezavěšujte“ se dozvídám, že si novou letenku musím koupit sama a nabízejí mi alternativu za 20 tisíc korun. Opět brečím.
Bez peněz, ale doma
Říkám si, že jsem přežila smrt táty, ošklivý rozvod, tak snad zvládnu to, že jsem uvízla s dítětem v půlce cesty. Kontroluji, kolik mám peněz na účtu, 15 tisíc, ani o chlup víc. Poníženě se vracím k okénku, kde sídlí Ryanair, kupuji nové letenky a teď ještě najít něco na přespání. V Itálii zrovna začíná svátek, všechno je plné nebo drahé. Nakonec najdu něco, co vypadá jako středověký statek za 260 euro, beru taxíka a jedeme tam. Všude úzké uličky, v pozadí hory, v zahradách pomeranče, byla by to romantika, kdyby nebylo 10 stupňů a já mám jenom tričko. Obvolávám práci, že nedorazím, vyřizuji učitelce dcery, že do školy nepřijde, kamarád mě zachraňuje a nakrmí mi kočky.
O dva dny později přistáváme v Praze, já jsem celkem o 15 tisíc lehčí. Cestou potkávám Jolanu (27) z Tábora, která letěla z Frankfurtu s Ryanairem a stalo se jí úplně to samé. Nakonec spala na letišti, také si musela zaplatit novou letenku. Ta mi radí, ať si žádám o kompenzaci. Existuje řada společností, které se zabývají vymáháním odškodnění. Druhá možnost je přímo kontaktovat Úřad pro civilní letectví, ale můj kamarád mě upozorňoval, že přes ně vymáhá kompenzaci už přes půl roku. Volím tedy variantu číslo jedna. Hned po příletu domu vyplním všechny dokumenty a doufám, že mi vrátí alespoň něco zpět. A přísahám, že s Ryanairem už nikam a nikdy nepoletím.
