Článek
Zastavuji svoje auto s pražskou značkou před hospodou. To je jediné místo, kde po marném bloudění vidím nějaké lidi. Sice je zavřená, podle stavu už nejspíš několik let, ale místní mají zřejmě zvyk se tady stále scházet. „Prosím vás číslo 136 je tady kde?“ Nervózně pomrkávám a u toho se jakože směju, ve stresu si bohužel hraju na diblici. Chlapi jsou oblečeni v montérkách, v puse klasické cigáro, žádné elektronické vychytávky, kdy člověk vypadá, jako by kouřil tampon, a nechápavě na mě koukají. „Tady tou polní cestou rovně, co hledáte?“ „Já se sem stěhuju,“ tvářím se nadšeně, za to oni skepticky. „To nechápeme, vždyť tady nic není.“ „No právě, to je přesně to, co chci,“ opět diblíkovské pomrkávání. Vysvětlila bych jim něco o hledání zenového klidu a těžkém údělu života ve městě, ale odhaduji situaci správně, že tím bych si body nenahnala, raději zavřu pusu a vracím se do auta.
Střední Čechy nejsou venkov
Zastavuji před domkem ve vsi Bernartice u Trutnova. Má něco přes 900 obyvatel a leží u Vraních hor, pár kilometrů od hranic s Polskem. Sudety a pro mě konec světa, který má pohnutou historii. Přímo ve vesnici byl za války pracovní tábor a složité prolínání historických, sociálních a ekonomických faktorů je tu cítit na každém kroku.
Když vám „pražská kavárna“ řekne, že se stěhuje na venkov, většinou to znamená, že si zabalí svůj hipsterský kávovar, kostkovanou košili a přesune se někam kousek za Prahu. Třeba do Říčan nebo do Berouna. To ale není žádný venkov. Všechno, co se nachází ve Středních Čechách, je rozšířená Praha. I v Říčanech si totiž dáte sójové latté, které je bez kofeinu, fair trade, a dá se tam diskutovat o organickém zemědělství, sugar free stravování a posledních trendech v udržitelnosti. Ať už to slovo znamená cokoliv. A do toho se souzní s přírodou, ale ne za cenu nepohodlí.
Pracuji z domova a dcera je zatím ještě ve školce. Jednoho dne mě napadla přelomová myšlenka, že také budu souznět s přírodou, uteču od anonymního davu ve velkoměstě a budu objímat stromy. V hlavě mám obraz idylky, jak žijeme s dcerou na vesnici, všichni se znají, jsme taková velká rodina, místo tlačenice v metru budu rozjímat na lesních pěšinách a pozorovat vlahé oči srn. A vzala jsem to z gruntu, žádný Beroun, ale pěkně 200 kilometrů z Prahy až do Sudet.
Stěhovací skládají nábytek do domku, který jsem si pronajala a já se kochám výhledem na Sněžku. Netuším, že mě čeká nejtěžší rok v životě a velké rozčarování. Chlapi u hospody věděli a viděli rozhodně víc než já.
Na venkově se o víkendu dře, žádné kavárny
Přichází malá trhlina v ideálním obrazu života na vsi, když dostanu chuť na kafe. Ve vesnici není žádná kavárna? Takže musím jet půl hodiny do Trutnova? Nevadí, je víkend a o víkendu to v Praze vždycky žije, všude korzují rodinky, tak počítám s tím, že i tady to bude stejné. Nasedáme s dcerou do auta a vyrážíme na výlet - na kafe.
Nikde nikdo. Náměstí v Trutnově zeje prázdnotou, obchody i kavárny jsou v pozdním odpoledni zavřené. Všude to vypadá jako po apokalypse, ulice jsou vymetené. Tak toho klidu je možná až moc. A kde jsou vůbec všichni? Pokládám si rétorickou otázku. Tady se totiž o víkendech neřeší po kavárnách problémy globalizace a genderové diverzity, ale opravují se domy, seká se dříví na zimu a dělá se na zahradě. Trendy pražská kultura je jiný vesmír, na venkově se žije syrový a zemitý život. Což mi ale dochází později, zatím se jen divím.
Abychom si to ujasnili. Jsem Pražák, žádná naplavenina a před tím jsem vesnicemi jen projížděla. Nejmenší obec, kde jsem kdy strávila delší dobu, byl Špindlerův Mlýn, tam totiž pražská kavárna jezdí a machruje. A pak se nechává pomlouvat těmi, kdo jí závidí. Ale myslím, že to se jako „venkovská zkušenost“ nepočítá. A ve Špindlu rozhodně kavárny byly, dokonce měly otevřeno i o víkendu, takže působím jako pražský buran, který se ocitnul v jiném světě, o jehož zákonitostech nemá ani páru.
Pražská kavárna a sekání trávy
Po vzoru místních se tedy vzdávám víkendového času zevlováním v kavárně s avokádovým toastem a jdu sekat trávu. Buď se řeže dřevo, nebo se seká. Já žádná kamna na dříví nemám, takže vytahuji z kůlny sekačku. Teď už si připadám jako opravdová venkovanka a pro sebe si konstatuji, že ve zdejším kraji asi nebude nutné chodit do fitka. Sekačka bez pojezdu a pozemek ve svahu je kombinace, která člověka zaručeně dostane do formy. Všechno začíná asi dvaceti marnými pokusy sekačku nastartovat. Tahám, spíš vztekle škubu za špagát, až mě napadne mačkat nějaký čudlík, který mi připomíná sytič u auta, a konečně se to chytne. Přidávám se tak k vesnické kakofonii zvuků sestávajících se z cirkulárek a křovinořezů. Najednou rána a ostrá bolest v noze. Najela jsem na kámen, spíš na cosi jako zídku schovanou v trávě. Sekačka se rozletěla na kusy a jeden z nich se mi zasekl do stehna. S obvázanou nohou se belhám k sousedovi, jestli by to risknul a půjčil mi svoji sekačku.
Tak se seznamuji s Láďou, člověkem, co se mnou jako jediný během celého roku promluví. Oproti očekávání nikdo nemá zájem si s Pražačkou vytvářet nějaké komunitní vztahy a vést asertivní dialogy, všichni mají své práce a starostí dost. Lidé si tu v sobě nesou dědictví historie kraje, kde byl život vždycky drsný, rodiny drží pevně při sobě, ale vůči cizím jsou místní uzavření. Sedím sama na zápraží, na stole mám místo kávy kusy sekačky a říkám si: „Tak jsem tady a co teď?“
V další části „Pražská kavárna na vesnici“ se dočtete o setkání s vlkem a proč feminismus a emancipace na vesnici nemůže fungovat.
