Článek
Léto je na venkově fajn, až na pár ale. Když pominu kus sekačky v noze, tak je to invaze slimáků. Moje idealizovaná představa, jak brouzdám bosa ranní rosou, se rychle rozplynula. To se má tak. Pražská kavárna chodí hrdě ve svých barefoot botách po betonovém chodníku, a aby se neřeklo, máme i boso stezky. To hrdinně sundáme barefooty, projdeme se dvacet metrů po uměle vytvořeném chodníčku, na kterém jsou klacíky, kůra a pozor i kamínky. Což si vyfotíme na Instagram, aby ostatní viděli, jak jsme propojeni s matkou přírodou a není pro nás tudíž problém přežít v divočině jen s provázkem a svorkou.
Venkov není pražský život na Instagramu
Takže jsem se těšila na autentický zážitek, kdy budu bosonohá na opravdové louce a s matkou zemí splyneme v jedno. Místo masáže chodidel přírodní cestou kupuji jed na slimáky. A tyhle zvířátka ho sežerou a začnou se roztékat. Ne, na tom nikdo nechce chodit bosky, takže holiny. Holiny jsou základ, pokud chcete žít na vsi. To už jsem pochopila. Venkov není žádné internetové pozérství.
A pak přichází podzim. A mlha, to není pražský smog, ale horská mlha. To je ta mlha, která by se dala opravdu krájet a do toho zima. A mě nefunguje topení. Měřím teplotu, u nohou pět stupňů, u stropu je šestnáct. Takže musím chodit buď v rukavicích nebo mít celou dobu ruce vzhůru, aby mě nezábly. Navlékám termo prádlo, oteplovačky, čepici a bagančata. Co by na to asi řekla módní policie? Nic, protože by tu nepřežila ani půl dne.
Souznění s přírodou
To není oříšek od souseda, ale vlk
Stojím venku, pokuřuji elektronickou cigaretu ( s nadějí, že mi nehuntuje plíce) a snažím se v mlze zahlédnout obrysy čehokoliv, abych se zbavila klaustrofobického pocitu, že mi někdo hodil přes hlavu povlak od polštáře. A rozjímám nad tím, jestli je tepleji venku, nebo vevnitř a docházím k závěru, že to vyjde nastejno. Aspoň se nemusím svlékat a oblékat. Jsem všude v jednom oblečení, dokonce už rezignuji i na hygienu a večer svleču jen vrchní vrstvu (bunda, oteplovačky, boty) a lezu do postele. Jsem zasněná a představuji si, jak se zahřívám v jícnu činné sopky, když slyším cvak… cvak… cvak… Zvuk drápů na zápraží.
Vlci se u Vraních hor nebojí jít až do vsi. Ilustrační foto
Jde to blíž a já dívám se do očí – vlkovi? To je nesmysl, přeci tady nebude vlk, asi se někomu zaběhl pes. Můj mozek se odmítá srovnat s nabízenou realitou a snaží se vytvořit nějakou mírnější a akceptovatelnější variantu. Dobře, není to sousedovic oříšek, je to vlk a já si ze dvou možností, kterými člověk reaguje na ohrožení života, což je utéct nebo bojovat, vybírám tu třetí, zamrznu. Což mi nedá moc práce, protože to je výsledek, který jsem ve studeném odchovu stejně očekávala. Jen to přišlo dřív. V tichu zírám, vlk také a nevydám ani hlásku. A pak se zase ozve cvakání pacek po dřevě a vlk peláší pryč.
Běžím za sousedem Láďou. „Jo, vlci. Ty tady jsou,“ komentuje suše můj příběh, aniž by zvednul oči od fotbalového přenosu. „Oni se moc nebojí, kříží se tu s divokými psy na polské straně. Sousedovi tu skoro každý rok roztrhají daňky.“ Vlci se možná nebojí, ale já jo a tak si kupuji policejní sprej proti psům. A přemýšlím ještě o nějaké legální zbrani. Co třeba srp, vidle anebo nějaký chlap?
Přátelé z pražské kavárny, jakožto odborníci na divočinu, mi radí, že mám být v klidu, protože nejsem ovce. Tak to se mi ulevilo. A člověka prý nenapadnou, pokud nejsou zoufalí. Tak doufám, že u Bernartic jsou šťastní a spokojení vlci. A pak rada nade všechny, mám si postavit plot. Takže si do seznamu oprava sekačky, výstavba komína, instalace kamen, ještě napíšu „plot.“
Končím se emancipací
Postupně docházím k převratné myšlence a celkové změně vlastního paradigmatu, kromě holin, na venkově potřebujete muže. Ve velkých městech slaví emancipace triumfy a rozdíly mezi pohlavími se stírají rychleji než make-up v dešti. Vždycky jsem si stála za tím, že muž a žena se mají o práci doma dělit. Pokud není dotyčný nějak postižený, neviděla jsem důvod, proč bych měla někomu vařit a nějak posluhovat. Což platí v Praze, kde se všechno vyřeší zmáčknutím čudlíku a na vrtání už se volá „Manžel na hodinu“ přes aplikaci. Tady si ale těžko objednám někoho přes internet, aby mě chránil před predátory, postavil komín, instaloval kamna, odházel metráky uhlí a dal do kupy sekačku, z které je rozložené lego.
Jak ráda bych teď běhala s hadříkem po domácnosti, vařila svíčkovou se šesti, což neumím, ale jsem děvče učenlivé, jen kdyby za mnou stál chlap. A ne nějaký městský hipster, který si umí perfektně sladit košili s ponožkami, ale bohužel bojuje s návodem z IKEI. Soused Láďa dává nabídku, že mohu bydlet u něj. Ten by mě jistě před vlky ochránil, tak teď váhám.
V další části „Pražská kavárna na vesnici“ se dočtete o mém překvapení, že bez auta to na vsi nejde a kromě holin je nutností i sněhová fréza (a samozřejmě chlap).
