Článek
My v Praze rádi jezdíme někam na expedice. Dáme v práci výpověď, sbalíme si ranec a odjedeme na půl roku do Nepálu, kde v mase dalších turistů hledáme své pravé já. Na venkově si žádnou drahou expedici platit nemusíte. Tady dobrodružství začíná, když se snažíte dostat někam bez auta.
Bez auta jste na venkově vyřízení
Na palubce se mi objevila kontrolka „grilovaného kuřete,“ nejsem odborník, ale vím, že to není jen elementární věc, jako je výměna oleje, a vím jistě, že to bude stát dost peněz. V nouzovém režimu se dokodrcám do jakési opravny a slyším rozsudek smrti – nad svým rozpočtem. Odešel filtr pevných částic a vstřikovače. Navrhuji, že jim tam nechám ledvinu, nebo dceru na výkup. Výsledkem je, že mi odvezou auto někam do Polska, kde se opraví za půlku toho, co u nás. Takže auto mám teď někde v Polsku, možná v servisu, možná také u překupníků na součástky.
Ale nejsme v Praze, takže žádné sdílené koloběžky, auta nebo metro co pět minut. Školku má dcera v Trutnově, nákupy jídla to samé, všechno mám od domova 30 kilometrů a dál. Nepodléhám skepsi, nejsem žádný „lepšočlověk“, který by se bál veřejné dopravy, a studuji jízdní řád autobusu z mé vesnice do Trutnova. K mému překvapení žádné desetiminutové intervaly, ale vypadá to, že autobus jezdí v úterý a v březnu. Rozumějte, dvakrát za den, ale to vyjde nastejno.
Beru své pětileté dítě a vydáváme se na expedici po venkově. Zastávku máme od domku bezmála dva kilometry. A já se dušuji, že až si budou Pražáci zase stěžovat, že museli čekat deset minut na svoje metro, tak jim přeji něco strašlivého. Ať je třeba někdo zahrabe do hlíny a pouští jim ve smyčce dětský pláč.
Přijíždíme do Trutnova na konečnou, ale školka je ještě o další tři kilometry dál. A moje dcera, když jde, tak jedině uvědoměle. Velmi pomalu a zasněně klade nohu před nohu a vyvíjí rychlost zhruba 200 metrů za půl hodiny. Nepomáhá pozitivní motivace (čokoláda), výhružky (dělej, nebo dneska nebude pohádka) ani křik mísící se s rezignací (se na tohle můžu vykašlat). Přesně na oběd jsme ve školce.
Domů se vracíme až v osm večer a druhý den to vzdávám. Do školky chodit nebude. A co budeme jíst? Ne, žádný rozvoz jídla tady nefunguje.
Jdu za Láďou, protože nebýt Ládi, tak už jsem se v zoufalství umlátila lopatou na zápraží. Podplácím ho kartonem cigaret a koňakem a půjčuji si od něj auto.
V Praze se vezeme na zelené vlně elektrokoloběžek a sdílených kol, a co není eko, je zavrženíhodné. Na vsi nejenže auto potřebujete, ale ideálně by to ještě měla být silná čtyřkolka, která je naprosto neekologická a nějaký nepřejícný aktivista by jí jistě měl chuť propíchat pneumatiky. Protože kopce, rozbahněné cesty, tahání vozíku a sněhové závěje na růžovém kole s košíčkem vepředu nedáte. A navrhovala bych, aby na to šly dotace z Evropské unie. Místo peněz na elektro auta pro velké firmy. Protože místní dřou na směny po fabrikách od nevidím do nevidím, nějak se tam dopravit musí a za minimální mzdu si těžko vydělají na Mercedes G, kterýžto si zaslouží rozhodně víc, než nějaká „pipi koko“ v Praze, které si s ním jezdí kupovat kabelky.
Zima dostává mimo město jiný rozměr
A když už máte auto, musíte mít sněhovou frézu
Světe div se, ale mimo hlavní město je v zimě sníh a u hor je ho dokonce hodně. O to méně je tam pluhů a sypačů. Třeba k mému domku nejezdí žádný. Což chápu, je to polní cesta na konci vesnice. A tuhle zimu sněží o sto šest. Když se mi k mému překvapení z Polska auto nejen vrátí, ale je i opravené, začíná další fyzický test. Z letního levelu jedna, což bylo sekání trávy, se dostáváme na pokročilejší stupeň, a to je házení sněhu, sekání ledu krumpáčem a sypání štěrkem. Každý den, protože sněží každý den. Dřív jsem sníh milovala, teď když se dívám na předpověď počasí, kde hlásí „vydatné sněhové přeháňky,“ tak se mi derou slzy do očí a s hlasitým vzlykáním se utíkám ukrýt na záchod, abych se mohla plně oddat žalu a frustraci.
Vstávám v pět ráno, čeká mě minimálně hodina práce. Beru klasickou výbavu, lopatu, krumpáč a táhnu pytel se štěrkem a vydávám se ven. A moje přesvědčení, že na vesnici je chlap opravdu zapotřebí s každým zabořením lopaty do sněhu sílí. Otáčím klíčkem v autě a teploměr ukazuje minus 22 stupňů. Snažím se nastartovat diesel. Teď si myslíte, jak jste chytří, když předvídáte, že jsem nenastartovala. Chyba, leji každý den do nádrže místo nafty už jen aditivum a říkám si, jestli by mě nevyšly ty cesty levněji, kdybych jela taxíkem. Vážně jsem si před rokem touhle dobou stěžovala, že jsme v Praze měli špatně prosolenou silnici a byla na ni námraza? Ale život mě potrestal za moji pýchu a já si přeji jediný dárek, a to je sněhová fréza. Protože na vsi mají všichni nejen holiny, ale také frézu. Běžím za sousedem Láďou.
Ten frézu nemá, ale nemá ji z prostého důvodu. Jeho bratr je ve vsi starostou a ten se zná s tím, kdo protahuje silnice, takže mám slíbeno, že zajede i ke mně. Opět Láďu uplácím, tentokrát kilovým kusem uzené šunky. Ano, na vesnici jsou důležité rodinné vazby a mezilidské vztahy. Žádný pražský individualismus. Díky vzájemné pomoci se tam pak dá přežít. V Praze milujeme svoji autonomii, svobodu a nezávislost, ale tady platí jiná pravidla.
V další a závěrečné části „Pražská kavárna na vesnici“ se dočtete o tom, že dostat se k lékaři je skoro nemožné a o tom, jak jsem se nakonec vzdala.
