Článek
Hlavně, aby byla dobrá čísla
„Točit čísla“ je v každé redakci to nejdůležitější, epicentrum zájmu šéfů, markeťáků, reklamního oddělení i redaktorů. Je to čtenost článků, množství prokliků, za které platí zadavatelé reklam. Když na vás na webu při čtení článku všude vyskakují okna, abyste si koupili motorovou pilu nebo menstruační kalíšek a nemůžete kvůli tomu ani text dočíst, tak je to otrava. Ale my z toho v redakci žijeme. Doslova.
Sleduji se na kameře a říkám si, proč tam vždycky vypadám jako mimozemšťan s obřím čelem. Kolegyně Adéla ji má úplně vypnutou, asi hulí. Prý se jí dobře píše, když si dá trávu. Já, když hulím, tak okamžitě usnu, takže se raději udržuji při životě kofeinem ve vysokých dávkách. A editorka si dneska pro jistotu nezapnula ani mikrofon, prý potřebuje odskakovat k troubě, protože peče a nechce nás rušit rachtáním plechů.
Koukám na sebe, ty jo, já už nejsem ani bílá, ale do zelena a splývám s olivovým nádechem zdi za mnou. Nenávidím únor, úplně zbytečný měsíc, zima, jaro daleko a vypadám, jako bych prodělala nějakou závažnou chorobu. Uvažuji, jestli mám risknout rakovinu kůže a jít na solárko. Ale tam už snad kromě striptérek nikdo nechodí, ne?
„Apoleno, tak si to vezmeš ty?“
Vytrhne mě z úvah o mém vzhledu šéfka.
„Co?“
„Ty ženský nad 50 a diety.“
„Jsem myslela, že máme web omlazovat a ženský nad 50 máme zakázaný.“
„No, reklamní chce články pro mladší, ale nás nikdo mladší nečte, takže tam něco hodíš, jo.“
No jasně, že nás nikdo mladší nečte, mladý mají TikTok a videa, ale to v reklamním oddělení odmítají přijmout. Čte nás stará garda, která je zvyklá na psaný text delší než jeden odstavec.
Koukám na hodiny, snad to dneska nebude dlouhý. Za chvíli se mi vrací dcera ze školy a ještě nemám hotovou ani čárku. Asi bude zase chudák o studené večeři mezitím, co já budu tvořit svůj opus magnum o dietách. Když jsem studovala publicistiku, tak jsem snila vysoko a směle. Představovala jsem si, jak budu jednou jako investigativní novinářka odkrývat ty největší kauzy. Nebo jsem chtěla být válečná reportérka, někde uprostřed konfliktu s helmou na hlavě s nápisem PRESS.
Ruku na srdce, cena Ferdinanda Peroutky mě za články o hubnutí a menopauze asi nečeká. Stáhla jsem svoje ambice na to, aby byly zaplacené účty, takže jsem nakonec na tomhle světě uspěla, že jo, utěšuji se.
Letní průjmy, detox a kvízy
Teď určitě ještě budou řešit detox a očistu, protože začíná jaro, předjímám nevyhnutelné. Všechna témata se cyklicky opakují. Před Vánoci jak uklidit, upéct a nestresovat se z toho, což nejde, ale my musíme psát o tom, že to jde.
Po Vánocích jak zhubnout, když se všichni dva týdny přežírali. Letos jsme na to šli originálněji a psali jsme o tom, jak zhubnout už před Vánoci, abychom utekli konkurenčním redakcím o míli. Ale nikoho to nezajímalo, což chápu.
Následuje suchý únor, takže rady pro všechny alkoholiky, jak alespoň pár týdnů nechlastat. Jaro jsou alergie a „detox celého těla“. Což je blbost, tělo detoxikuje samo, kdyby to nedělalo, tak jsme do pár hodin mrtví. Ale čtenář si žádá svoji iluzi, že ho pití hnusných zeleninových šťáv zachrání. Samozřejmě hubnutí do plavek na letní sezónu a průjmy. Protože v létě všichni jedou někam ven a tam to z nich jde horem dolem.
Málem bych zapomněla na žraloky, v létě musí být několik článků o tom, že byl někde žralok. Nejlépe v Chorvatsku. Protože když je v titulku žralok a ještě Chorvatsko, tak se algoritmy tetelí blahem a čísla rostou. Když někoho kousne, tak to je ještě lepší, vyšší čtenost, jen se to nesmí stát v sobotu, to v redakci nikdo není. A podzim jsou jasné deprese a jak na ně vyzrát.
„Adélo, máme jaro, tak že bys napsala něco o detoxu, co třeba jablečný ocet?“
„Ty vole, o tom jsem psala už asi dvanáct článků. Tak já okopíruju něco z loňska jo?“
Adéla si pořád odmítá zapnout kameru.
„Evko, od tebe potřebuji kvíz. To mají lidi rádi.“ Přemlouvá šéfová další kolegyni k práci, kterou všichni nenávidíme. Tvorba kvízů je nutné zlo. „Co třeba něco o tom, jestli naši čtenáři ví, jak hubnout zdravě? To nám udělá čísla.“
Jestli dneska ještě uslyším něco o vytočení čísel, tak si omlátím laptop o hlavu. Copak jsme ve Sportce?
„Já nevím, co tam mám dávat za otázky a už vůbec neumím vyhodnocení,“ cuká se Eva.
„Ježiš, tak něco někde okopíruj. Třeba ze zahraničního webu, prosím tě hlavně ne z českých, víš, že na to se pak může přijít.“
Porada skončila, konečně.
Píšu svůj miliontý článek o hubnutí. Mám sto chutí to zkrátit na větu: „Nežerte a cvičte.“ A to mě ještě čeká pacientský příběh. To je obdoba „hlubokých lidských příběhů“, to lidi milují. Nahlížet do života ostatním. My jsme web zaměřený na zdraví (a hubnutí, málem bych zapomněla), takže máme pacientské příběhy. Podmínka je, že musí mít šťastný konec. Minule to byl pěkný průser, protože mezitím, co vyšel článek, tak ten člověk umřel. Ale kdo to mohl tušit?
Jak nastartovat metabolismus po padesátce
Titulek mám. A co dál? Ajťáci mi kladou na srdce, že v článku musí být rozhodně tvaroh a vločky, protože to jsou nejvyhledávanější slova na internetu. Vážně vločková kaše zajímá lidi víc než sex? Dobře, po padesátce už asi jo.
Píšu úvod.
Věkem se nám zpomaluje metabolismus. Ale nevzdávejte se a vsaďte na dvě potraviny, které ho nakopnou a pomohou vám zhubnout.
Dostojevský to není, ale ani to ode mě nikdo nečeká. Vločky a tvaroh dám až na závěr článku, aby naši čtenáři četli pěkně až do konce a zobrazilo se jim víc reklam.
Autorský text
Pozn. autorky textu. Celý příběh i postavy jsou reálné včetně jmen. Pouze není uvedeno jméno redakce a webu, kvůli nepovolené reklamě.
