Článek
Muži by chtěli být jako tuleni a mít harém plný samic, a kdyby se všechno řídilo podle žen, tak by byly jako albatrosové a držely by si jednoho muže, který by byl věrný až za hrob. Nejsme tuleni ani opeřenci, ale geny našich dávných předků nám kolují v žilách a našeptávají nám něco jiného, než jsou společenské konvence. Ale nic není úplně černobílé, pojďme se tedy podívat na to, jestli jsme opravdu zařízeni na to být s jedním partnerem celý život, nebo ne.
Ženy chtějí jednoho partnera, muži jsou promiskuitní
Oborníci se mezi sebou trochu hádají, jestli jsou muži od přírody monogamní, nebo polygamní, ale převládá názor, že jsou spíše zařízeni na to mít více žen. Což je dané rozdílnou biologickou rolí muže a ženy v reprodukčním procesu. Celé rozmnožování je vlastně nerovný obchod. Muži stačí pár kopulační pohybů a může jít o dům dál, nehledě na to, že je schopný zplodit tisíce potomků. To žena jich více jak 12-15 nezvládne, do toho nosí dítě po 9 měsíců, dále šestinedělí a intenzivní péče o potomka první tři roky, kdy je téměř bezbranný. Přirozená rozmnožovací strategie muže nutí, aby získali co nejvíce žen, jejichž prostřednictvím mohou dále šířit svoje geny. Žena oproti tomu musí bedlivě vybírat vhodného partnera, který bude schopen se o potomstvo starat.
A jednoduchá matematika to potvrzuje. Spermií je mnohem více než vajíček. Samec může zplodit téměř neomezený počet dětí, pokud se mu podaří získat dostatek samic. Naproti tomu samice může maximalizovat svou reprodukční kapacitu i s jediným celoživotním partnerem.
Když to shrneme, ženy chtějí jednoho stabilního partnera, muži jsou promiskuitní. Proto se také ženy hrnou do svateb více než muži. To dobře popsal ve svém románu Žert spisovatel Milan Kundera: „Ženich nebyl nikdy subjektem svatby. Byl jejím předmětem. Neženil se. Ženili ho. Kdosi se ho svatbou zmocnil a on na ni plul jako na veliké vlně.“ Pro ženu se manželství stává zárukou, že ona je pro muže tou vyvolenou a obstála v konkurenci s ostatními. Proto se také říká směrem k nevěstě, že „je to nejdůležitější den jejího života,“ o ženichovi ani slovo, ten tam je spíš do počtu. Nehledě na to, že tu slávu ještě musí zaplatit.
Manželství byl experiment na 1000 let
Proč se tedy v naší (zejména západní) společnosti vyvinula monogamie, když jsou muži ve skutečnosti od přírody promiskuitní? Začněme trochou historie. Před západním imperialismem bylo 83 procent domorodých společností polygamních a jen 16 procent monogamních. A pak přišli kolem roku 1000 našeho letopočtu Židé a vymysleli instituci manželství. Tedy, že se upíšete k tomu, že budete mít do konce života sex už jen s jedním člověkem, a když ho budete chtít opustit, tak si na to musíte najmout (většinou drahého) právníka. Dobrá, uznávám, že možnost rozvodu přišla až o hodně později, ale klidně můžeme cestovat v čase. Vypadá to, že manželství se stalo jakousi kulturní a společenskou manipulací s lidskou sexualitou. A to za účelem zajištění majetku, rodu a biologickému nastavení žen. Štěstí v neštěstí bylo, že lidé tehdy žili kratší dobu, ale dnes to znamená být s jedním člověkem 50 let í víc. Celý tenhle experiment měl trvat tisíc let, v roce 2000 ho ale nikdo nevyhodnotil a nejspíš nás dalších tisíc let čeká. A křesťané zaspali, protože ti si uzákonili manželství s povinnou věrností až v roce 1563 na Tridentském koncilu.
Monogamie má smyl, ale ne každý na to má
Vzhledem k výše uvedenému bychom se asi měli zamyslet nad tím, jestli má pro muže manželství vůbec nějaký význam. Nevstupují tam z důvodů biologických, ale z příčin společenských. Sice tvrdí, že se těší na vyžehlené košile a teplou svíčkovou (a ani to už dneska nedostanou), ale pravda je jiná. Manželský svazek funguje trochu jako obchod a mužům by měl zajistit přístup k sexu. Ten je pro ně důležitější než pro ženy (což potvrzují i výzkumy), a to výrazně. Sex je cena, kterou ženy platí za manželství a manželství je zase cena, kterou muži platí za sex.
Ale nemusíme litovat muže, že jsou utlačovaní, protože monogamie má své výhody. Muži nemusí soupeřit a bojovat o partnerky, a ztrácet tak drahocenný čas a energii. Když budeme mluvit řečí zvířat, tak pár „jeden na jednoho“ za sebou nenechává frustrované samce oproti uspořádání harému, kdy si samec uzurpuje velké množství samic a zbytek má smůlu. Řada samců, co zůstali na ocet, se pak stane agresivními. Takže další výhodou a smyslem monogamie je udržení většího klidu ve společnosti. A hlavně se tím zajišťuje nejen vyšší šance dětí na přežití, ale i jejich zdravější vývoj. Monogamie napomáhá této investici tím, že zajišťuje, aby muži věděli, které děti jsou jejich, a aby každá matka měla plný přístup ke zdrojům a pozornosti otce svých dětí.
Ale protože společenské imperativy předbíhají možnost toho, aby se i vnitřně v rámci evoluce začali přenastavovat, řada mužů (ale i žen) má problém se v monogamním svazku udržet a dochází k nevěrám. Asi nebude překvapením, že důvody mužů a žen se liší. U mužů se nejčastěji jedná o potřebu vzrušení a změny. S milenkou je to jako letět první třídou, s manželkou jako v zavazadlovém prostoru. Oproti tomu ženy více u svých milenců hledají citovou oporu než jen sex. A jací muži jsou nejčastěji ti podvádění? Podle doktora Plzáka to definují tři „S“- slabí, slušní, spolehliví. Tedy paradoxně ti, co zdánlivě vyhovují společenským pravidlům a očekávání.
Zdroj: Publikace - Radim Uzel: Užitečné pohlaví, Institut of family studies, Výzkum, Wikipedie
