Článek
Rozmáhá se nám tady takový nešvar. Objevuje se jeden článek za druhým a rozděluje se společnost ve smyslu, že důchodci jsou „otravní“ a „parazitují“ a nás mladé to obtěžuje. Občas se objeví i slabší protihlas, ale negace vždy křičí hlasitěji. Osobně se ani nedomnívám, že si to redaktoři nenávistných textů vůči starým lidem skutečně myslí, ale jsou jako Tomio Okamura (SPD). Ten také nejspíš nemá takové nenávistné tendence vůči menšinám v Česku, ale ví, že na to lidé budou slyšet, tak se ve svém názoru ohne kamkoliv i k rasistické rétorice. To samé někteří autoři textů, nenávistné články o důchodcích jsou vysoce čtené a vydělají jim více peněz.
Staří lidé nejsou anonymní masou
V první řadě dochází k nesmyslné a často nebezpečné paušalizaci, že všichni důchodci jsou takoví nebo makoví. Staří lidé nejsou žádnou anonymní masou. Rozhodně ne všichni očekávají, že je mládí musí bezdůvodně respektovat a chovají se k němu povýšeně. Nebo mají pocit, že jim ostatní či život něco dluží.
Každý je jiný, někteří prožili naplněný život a své stáří prožívají pozitivněji. Jiní jsou zklamaní a staví se pak s hořkostí i k zubu času. Minulost utváří naši přítomnost a ta píše zase budoucnost. A to se týká všech, nejen důchodců. Řada třicátníků je také zapšklých a předčasně zklamaných životem.
Další klišé je, že „otravují“, hlavně u doktorů. To je zbytečný nenávistný výkřik, který ukazuje na egocentrismus těch, co takhle volají. Kdyby se totiž podívali na situaci z jiného úhlu, pochopili by, že pro staré lidi je návštěva lékaře často jedinou možností, jak mohou zažít, že se o ně někdo stará a oni si mohou s nějakým člověkem zase jednou promluvit o svých starostech. Stárnutí je někdy spojeno s upadáním do beznadějné prázdnoty a neurčité úzkosti a důchodci mohou mít pocit, že je opustil celý svět včetně Boha. A ne vždy je po ruce rodina, děti nebo vnoučata, s kterými by mohli trávit čas a mluvit.
A tím se dostáváme k jádru věci. Neustále se řeší, proč jsou důchodci nepříjemní, jaké mají důchody a jestli se náhodou někam moc netlačí a příliš nemávají holí. Mně osobně zajímá, proč to těm kritikům vadí, co oni mají za problém, že nedokáží být tolerantní a shovívaví? Jedna z největších ctností člověka je právě ona schopnost tolerance, uznání hodnoty druhých i když třeba nezapadají do našich představ a s tím se pojí schopnost nahlížet věci sub specie aeternitatis (Schopnost nahlížet věci racionálně a objektivně. Pozn. autorky článku).
Mládí se bojí stáří, a tak ho kritizuje
Stáří je obdobím mezi aktivním životem a smrtí, což z této etapy tvoří trochu existenciální očistec. A to je přesně to, čeho se my mladší bojíme. Iracionální strach z toho, jak také jednou zestárneme, budeme na tom zdravotně a možná finančně bídně, nás žene ke znechucení nad starými lidmi. Je to čistě podvědomá obrana, na základě které se dost nešikovně snažíme vyrovnat s nevyhnutelným úpadkem a smrtí. Strach ze stáří a smrti nám nedovolí žít plnohodnotný život. Takže my máme problém, ne staří lidé. Jak napsal psycholog Erik Erikson:
Naše civilizace postrádá kulturně životaschopný ideál stáří, a nám pak chybí koncept plnohodnotného života.
Řada lidí vůbec ráda ukazuje prstem na druhé a kritizuje, místo toho, aby se zamyslela nad tím, proč má vůbec s někým problém. Předsudky, souzení a přehnaná kritika je akorát emocionální obranou před našimi strachy. „Cítím se na nic, tak si dám panáka…anebo ne, na někoho plivnu, a tím se mi uleví. Nejlépe na starého člověka, ten se nemůže moc bránit.“ Říká se tomu také komplex nadřazenosti.
Nenávist ke starým lidem je nejspíš jedním z posledních předsudků, který je společností plně tolerován. Negativní pohled na pozdní věk není jen falešný, je také nebezpečný. Narativ, že stáří je úpadek, stáří je zátěž, ubližuje všem: jednotlivcům, rodinám, komunitám i společnosti. Někteří starší dospělí sice potřebují podporu, ale většinou se starají sami o sebe. Byť v důchodu, tak ještě pracují a jsou pro společnost zdrojem, nikoliv luxusem."
Zdroj: autorský text, publikce: Umění stárnout - F. Riemann, W. Kleespies
