Článek
To, co je na Lanzarote nejhezčí, je zároveň, jak už to bývá, největší turistickou pastí. Je to toho povícero, ale pro sebe jsem si vyhlásila dva vítěze. Prvním je Národní park Timanfaya. S parkem je všechno v pořádku, všude jsou vyhaslé nebo dokonce ještě pod povrchem horké sopky a krajina vypadá jako na Marsu a je zážitek to vidět. Ale dostat se tam dá jenom s organizovaným zájezdem. Druhá varianta je vlastní auto, ale končí se na přilehlém parkovišti, dál se nesmí. A kdo jede individuálně, tak si u brány do parku vyčeká více jak hodinovou kolonu. To už bych šla raději na poštu.
Stravenky tu neberou
Jdu na to fikaně a volím jako nejlepší den pro návštěvu parku den po Silvestru. Předpokládám, že většina lidí bude ležet s hadrem na hlavě. V půl desáté ráno, kdy park otevírá, už stojím v autě u brány mezi prvními. „Dvacet euro za osobu,“ oznámí mi zaměstnanec parku a nastaví ruku. Super, vytahuju kartu. „Karta ne,“ vrtí hlavou. „A co stravenky?“ Ty asi taky nebere. Lovím po kapsách drobné, a nakonec se ten dobrý muž slituje a odpustí nám půlku vstupného.
Projíždíme přes kilometr lávovým polem, všude kolem nás je snová pustina, kterou vytvořily mohutné erupce v 18. století. Odstavujeme auto na parkovišti, země tu je horká a na průduchu vedoucím z hlubin země se grilují kuřata. Všichni si je fotí, mít fotku grilovaného kuřete je základ každého rodinného alba.
V ceně vstupenky je půlhodinová okružní jízda autobusem. Skvělé! Teda až do chvíle, než si uvědomím, že autobus je pojízdná školka plná ječících dětí ve všech světových jazycích. Z anglického výkladu neslyším ani slovo, zato si nostalgicky vzpomínám na dětství, kdy jsem na každém školním výletě neomylně zvracela a teď se mi to vrací. Očistec trvá naštěstí jen 40 minut, řidič celou dobu popírá zákonitosti fyziky a vytáčí se podél srázů na silnici, která je rozhodně užší, než je samotná šířka autobusu a já se v mrákotách vypotácím ven zpátky ke grilovaným kuřatům. Možná bych si je mohla vyfotit.
Geniální César Manrique
Druhým nejnavštěvovanějším místem na Lanzarote je jeskyně Jameos del Agua na severovýchodě ostrova. Představa? Magická jeskyně. Realita? Had lidí před pokladnou. Ale jakmile vejdeme dovnitř, dýchne na nás něco zvláštního. Schody vedou do podzemní restaurace, ve slaném jezírku líně lezou drobní bílí krabi, a venku je bazén jak z katalogu. Celé místo navrhl César Manrique, a to je první liga, jak jsem psala v přechozím textu o Lanzarote.
César Manrique byl místní umělec a génius. Jeho jméno člověka na ostrově pronásleduje na každém kroku – od kinetických plastik na kruhových objezdech nebo promenádách, které se ve větru pohybují, až po jeho dům dnes přeměněný na muzeum. Běžně netahám dítě na výstavy ani do muzeí, protože odmítám poslouchat nářky jako: „To je nuda. A mají tu zmrzlinu a wifi? Já už chci ven.“ Ale Manriqueho dům je jako z jiného světa a všichni ho v úžasu obdivují. Je vybudovaný v lávových bublinách a dokonale propojuje moderní architekturu s drsnou krajinou.
„Tady bychom mohli bydlet, viď?“ říká dcera, když procházíme spletitými zákoutími rozlehlé stavby. Na chvíli se zamyslím, jestli si tu umělec sám vytíral několik stovek metrů čtverečních podlah a myl si i obří okna. „Myško, ano, ale jedině se služebnictvem.“ Zastavuji se před stěnou, kde jsou Manriqueho obrazy. Oproti jeho architektonickému a sochařskému rukopisu jsou temné, depresivní, chaotické, úplný opak všeho ostatního, co vytvořil. Mít takový doma, tak by mě po pár dnech vezli na psychiatrii.
Sexy důchodce
V závěru dovolené konstatuji, že moje rodičovská aktivita dosáhla vrcholu a titul „matka roku“ už mi nikdo nevezme. Tím oficiálně končím s výlety. Když moře vyplaví kyblíček a lopatku, s nadšením tyto relikvie nesu své dospívající dceři. S nekompromisním imperativem, že si bude minimálně osm hodin hrát na pláži a má zákaz mluvení. Světe div se, místo klasického „Mami, jsi tak trapná!“ a očí v sloup si opravdu začne kopat díru do země. Možná se chce dostat na druhou stranu planety, kde rodiče vůbec neexistují.
Mezitím obdivuji na pláži sochu z písku, je to obří sopka s ďáblem. „Ahoj, já jsem Marco,“ zdraví mě typ, který vypadá jako něco mezi zestárlým Georgem Clooneym a Poseidonem. Tak to je nejvíc sexy důchodce, jakého jsem kdy viděla. Stejným zázrakem jako se v pohádkách přemění ropucha na prince, tak já metamorfuji ze zhroucené matky na vitální kočičku plnou energie. „Naučím tě dělat sochy z písku, to tě bude bavit i dceru,“ navrhuje anglicky Marco, a i kdyby řekl, že o mě omlátí chobotnici, tak budu radostně kývat. Pokuřuje jointa, o nějž se dělí s dalším kamarádem, dlouhé prošedivělé vlasy mu splývají na bílé triko a do tmavě hněda opálený obličej pokrývají hluboké vrásky, které muže šlechtí a ženy platí majlant, aby neměly. Nikdo nám neslíbil, že život bude fér, ale stejně.
Želva z písku je hotová a Marco k mému smutku odchází, aspoň už nemusím zatahovat břicho a po hodině se normálně nadechnu. Sním o tom, že až budu v důchodu, který vlastně nebudu mít, ale prostě až jednou budu stará, tak chci takhle žít. Sedět celý den na židličce na pláži, kouřit trávu a dělat si sochy z písku.