Článek
Půlka země si oddechla. Bouřky, které na začátku července přešly přes Českou republiku, nasytily půdu v Čechách prakticky všude. Jenže na Moravě pršelo slabě a místy skoro vůbec. Na Hané a na značné části jižní Moravy zůstává nasycení půdy vodou pod deseti procenty – rostliny se blíží takzvanému bodu vadnutí, kdy už z půdy nedokážou vytáhnout žádnou vodu a začnou usychat, i kdyby kořeny měly metr hluboko. Stejný déšť, dvě různé krajiny. Rozdíl není jen v tom, kolik kde napršelo, ale i v tom, co která krajina s vodou umí udělat.
Deset procent. A klesá
Aktuální mapa půdního sucha, kterou zveřejnili vědci z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR – CzechGlobe na portálu InterSucho, mluví jasně: zatímco Čechy jsou po bouřkách nasycené prakticky všude, značná část Moravy zůstává vyschlá. Nejhůř je na tom Znojemsko, Břeclavsko a Brněnsko, kde nasycení půdy kleslo pod deset procent využitelné vodní kapacity. Relativně nejlíp je na tom východ území u slovenských hranic – i tam se ale nasycení pohybuje jen do čtyřiceti procent.
Sucho se letos projevuje intenzivně už od začátku jara. Chyběly zimní srážky, nepřišly jarní deště a intenzitu sucha ještě vyhnala nahoru vlna veder na konci června, při níž několik dní po sobě padaly teplotní rekordy včetně absolutně nejvyšší teploty naměřené na našem území. Ještě o minulém víkendu panovalo extrémní sucho v polovině země a nějaký stupeň sucha zasahoval celé Česko.
Co to znamená v praxi? Kukuřice na Znojemsku svinuje listy už dopoledne, jařiny dozrávají naprázdno a trávníky šustí pod nohama. Vysychají drobné toky a s nimi studny – půda, která nemá vodu pro rostliny, ji nemá ani pro prameny. A protože suchá půda se od slunce rozpaluje rychleji než vlhká, roztáčí se spirála: čím míň vody, tím větší žár, tím rychlejší výpar.
Krajina jako vyždímaná houba
Zní to jako paradox: Haná patří k nejúrodnějším oblastem střední Evropy a její hluboké černozemě živí lidi už sedm tisíc let. Jenže dnešní hanácká krajina vypadá jinak než ta, ve které černozemě vznikaly. Scelené lány bez mezí a remízků, potoky narovnané a zahloubené do kanálů, pod poli kilometry melioračních trubek, které měly odvádět „přebytečnou“ vodu. Půda utužená těžkou technikou a ochuzená o organickou hmotu přijme jen zlomek prudkého deště – zbytek steče po povrchu do kanalizované říčky a odteče z regionu dřív, než stihne cokoli zavlažit. V celém Česku jsme takhle odvodnili přes milion hektarů zemědělské půdy – zhruba čtvrtinu všech polí a luk. Systém, který dával smysl v dobách, kdy bylo vody dost a půdy málo, dnes pracuje přesně proti nám.
Klimatologové proto připomínají, že řešením sucha není čekat na déšť, ale naučit se s vodou hospodařit – zdržet ji tam, kam spadla: v půdě bohaté na humus, v nivách, mokřadech a tůních. Stát přitom sází hlavně na velké stavby; o plánech ministra stavět nový jez uprostřed vysychajících řek jsme psali před pár týdny. Jenže přehrada ani jez vodu do vyschlé ornice nevrátí.
U soutoku dvou potoků
Jak vypadá opačný přístup, se dá vidět u Čehovic na Prostějovsku. Na soutoku dvou potoků u Lampotova háje tu při pozemkových úpravách koncem devadesátých let vzniklo regionální biocentrum o rozloze přes dvacet hektarů – ostrov mokřadů, tůní a lužních porostů uprostřed intenzivně obdělávané Hané. Obec k němu později přidala naučnou stezku a díky síti cyklostezek se z místa stal cíl výletů pro celé okolí. A hlavně: místní se o něj nepřestali starat.
Dobrovolnické dny se tu konají dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Ten letošní jarní přilákal rekordních 29 lidí z celého kraje. Společně ořezávali staré i mladé vrby „na hlavu“ – na první pohled radikální zásah, který ale stromům prodlužuje život a vytváří dutiny, v nichž nacházejí útočiště ptáci, netopýři i vzácní brouci. Ořezané větve poslouží jako lokální palivo. Za deset let takové péče tu vyrostla pestrá lužní mozaika, která zadržuje vodu v krajině, jež ji všude okolo žene pryč. Vrbové proutí, které se nespálí, najde využití při ukázkách tradičních řemesel a z části dřevní hmoty chtějí místní letos poprvé vyrobit biouhel – pórovité uhlí, které zapracované do půdy drží vodu i živiny jako houba.
Loni na podzim navíc lokalita dostala nečekanou posilu: nastěhoval se bobr. Jeho hráz rozlila potok do nivy a dobrovolníci mohli na vlastní oči sledovat, jak rychle si příroda umí obnovit vodní poměry, když dostane prostor. Letos chce Arnika společně s Koalicí pro řeky obnovit zarostlou tůň a instalovat naučnou tabuli o významu hlavatých vrb. „Nejde jen o to něco vybudovat. Opravdová výzva je se o to pak dál starat,“ říká Jan Koutný, rodák z Čehovic.
Co zmůže tůň proti mapě sucha?
Jedna tůň mapu InterSucha určitě nepřebarví. Ale počítejme: mokřad zadrží vodu z tání sněhu a jarních dešťů hluboko do léta, dotuje podzemní vodu a výparem ochlazuje okolí – funguje jako nejvýkonnější klimatizace, jakou krajina zná. Hlavaté vrby stíní břehy a zpevňují je kořeny. Půda pod trvalým porostem pojme několikanásobně víc vody než utužené pole. Kdyby podobné místo měla každá obec na Hané a Znojemsku, vypadala by červencová mapa sucha jinak – a jinak by vypadaly i účty zemědělců za neúrodu.
Něco přitom může udělat každý, kdo má aspoň kousek zahrady. Půda s dostatkem kompostu a organické hmoty nasákne několik litrů vody navíc na každý metr čtvereční. Tráva sekaná na vyšší strniště nevyhoří a stíní půdu. Sud na dešťovku zadrží vodu z okapu tam, kde ji zahrada v srpnu bude potřebovat. Jsou to malé kroky – ale stejné malé kroky, opakované deset let, proměnily pole u Čehovic v krajinu, která žije.
Čehovice totiž ukazují, že návrat vody není otázka miliardových investic. Stačí pozemky, pár odhodlaných místních, obec, která projektu fandí, a organizace, která přiveze know-how, nářadí a dobrovolníky. Přesně proto Arnika před lety spoluzaložila Koalici pro řeky: prosazuje opatření, která vracejí vodu do krajiny přírodě blízkou cestou, místo aby ji betonovými koryty hnala rychleji k moři.
Mapa sucha se dá číst dvěma způsoby. Jako předpověď, před kterou se dá jen zavřít okna a pustit klimatizaci. Nebo jako zadání práce, která se dá začít hned – třeba na podzimním dobrovolnickém dni u Čehovic, kam se můžete přidat i vy. Vlády a správci povodí se mezitím musí přestat k vodě chovat jako k dopravě na dálnici, kterou je potřeba co nejrychleji odbavit. Bobr na Hané už to pochopil. Bylo by dobré, aby to pochopil i stát.
Podpořte naší výzvu Za živé řeky.
