Článek
Maďarsko si 20. srpna připomíná svatého Štěpána, prvního uherského krále. Za monumentální postavou světce se však skrývá mnohem dramatičtější příběh: zápas o moc, násilná christianizace i přeměna země, která ještě nedávno naháněla Evropě strach.
Každý rok 20. srpna zaplní centrum Budapešti davy lidí a večer rozzáří Dunaj velkolepý ohňostroj. Maďaři slaví založení státu a svého prvního krále, svatého Štěpána. Muž, který se stal jedním z nejsilnějších symbolů maďarských dějin, by však možná ve vlastním kultu sotva poznal sám sebe.
Historický Štěpán nebyl nehybným světcem s korunou a svatozáří. Byl panovníkem na přelomu dvou světů. Vládl v době, kdy ještě nebylo samozřejmé, že se Uhry stanou křesťanským královstvím západního typu. O svou moc musel bojovat a nový řád prosazoval i silou. A když po téměř čtyřiceti letech vlády zemřel, jeho dílo se vzápětí ocitlo na pokraji zhroucení.
Přesto přežilo. A právě v tom spočívá jeho historický význam.
Země, která před Štěpánem rozhodně nebyla prázdná
Tradiční označení Štěpána za „zakladatele maďarského státu“ je srozumitelné, ale poněkud zjednodušující. Když se někdy mezi lety 969 a 980 narodil syn velkoknížete Gézy a jeho ženy Sarolty, Maďaři už několik generací ovládali Karpatskou kotlinu a rozhodně nebyli národem bez vlastní politické organizace. Byl to ovšem svět velmi odlišný od pozdějšího Uherského království.
Narození budoucího uherského krále sv. Štěpána (Vajka), středověká miniatura z Chronicon Pictum (Obrázkové kroniky), 14. století.
Do Karpatské kotliny přišli Maďaři na konci 9. století během procesu, který maďarská historiografie označuje jako honfoglalás – „obsazení vlasti“. O dramatickém příchodu Maďarů do střední Evropy a o tom, co o něm skutečně víme, píšu podrobněji v samostatném článku.
Maďaři měli pak za sebou desetiletí kořistnických výprav, které je zavedly hluboko do západní a jižní Evropy. Porážka na Lechu roku 955 však ukázala limity tohoto způsobu existence. Karpatská kotlina zároveň neležela ve vzduchoprázdnu. Na západě sílila říše Otonů, na jihovýchodě stála Byzanc a kolem Maďarů vznikala či se upevňovala další křesťanská knížectví.
Proměna navíc nezačala až se Štěpánem.
Dokonce pozdější svatoštěpánské legendy připouštějí, že obracení Maďarů na křesťanství zahájil už jeho otec Géza. Štěpánův zásadní přínos spočíval v něčem jiném: nový směr upevnil a dal mu instituce – především vlastní církevní organizaci.
Štěpán, původně zvaný Vajk, tak vyrůstal uprostřed přerodu, který začala generace jeho otce.
A vůbec nebylo jisté, že jej dokončí.
Vajk proti Koppányovi
Když Géza roku 997 zemřel, nástupnictví se stalo otázkou síly. Proti mladému Štěpánovi vystoupil Koppány, mocný příslušník vládnoucího rodu, který si rovněž činil nárok na vládu.
Pozdější tradice z jejich střetu vytvořila téměř symbolický souboj křesťanství s pohanstvím. Historická skutečnost byla komplikovanější. Šlo také o konflikt dvou principů následnictví a především o to, kdo bude ovládat zemi.
Bavorský župan Vencellin, bojující po Štěpánově boku, stíná vůdce Koppánye. Středověká miniatura z uherské Chronicon Pictum (Obrázkové kroniky), 14. století.
Štěpán zvítězil.
A jeho vítězství nebylo jen dílem domácích sil. Významnou úlohu sehráli ozbrojení „hosté“ ze zahraničí, především němečtí bojovníci spojení také s příchodem jeho bavorské manželky Gizely. Jejich vojenský význam při upevňování Štěpánovy moci odborná literatura pokládá za nepochybný.
To dobře ukazuje, co se právě odehrávalo. Do Uher nepronikalo ze západu jen nové náboženství. Přicházeli duchovní, rytíři, nové způsoby správy, písemnictví, vojenské technologie a představy o tom, jak má vypadat křesťanská monarchie.
V celé Evropě kolem roku 1000 probíhal podobný proces. Oblasti na periferii latinského křesťanstva přebíraly ražbu stříbrných mincí, písemné zákony, vydávání listin i některé prvky západního způsobu boje. Uhry nebyly výjimkou.
Koruna, o níž toho víme překvapivě málo
Na přelomu let 1000 a 1001 přišel rozhodující okamžik: Štěpán se stal králem.
Jenže kolem jedné z nejslavnějších událostí maďarských dějin zůstává překvapivě mnoho otazníků. Dokonce ani místo korunovace není bezpečně doloženo. O Székesfehérváru píše až františkánský kazatel Osvát Laskai na konci 15. století – téměř pět set let po události. V historiografii se proto uvažovalo také o Ostřihomi.
A dnešní Svatá koruna, jeden z nejvýznamnějších symbolů Maďarska, není jednoduše korunou, kterou měl Štěpán při své korunovaci na hlavě. Podstatnější než podoba korunovačních klenotů však bylo to, co královský titul znamenal. Štěpán už nebyl pouze nejmocnějším mezi maďarskými předáky. Jeho vláda získávala nový, křesťanský a evropsky srozumitelný rámec.
Teprve nyní začala skutečná přestavba země.
Kostel, hrad, zákon. Nový svět přicházel shora
Christianizaci raně středověké země si nelze představovat jako poklidnou řadu křtů. Náboženství, politika a správa byly neoddělitelné.
Štěpán budoval síť biskupství, klášterů a kostelů. Jedním z nejvýznamnějších center nové víry se stala Pannonhalma, jejíž benediktinský klášter založil už jeho otec Géza kolem roku 996 a který Štěpán následně štědře podporoval. Tento více než tisíciletý klášter, spojený překvapivě také s českými mnichy, má ostatně svůj vlastní pozoruhodný příběh (přečíst si ho můžete zde).
Vedle církevní sítě vznikala světská správní struktura opřená o hrady a komitáty v čele s královskými úředníky – župany. Rané královské komitáty přitom mohly být obrovské. Některé podle historiků vznikaly právě v oblastech, které královské vojsko postupně podrobilo. Královská moc tak začínala pronikat do života společnosti způsobem, který starší kmenové uspořádání neznalo.
Křesťanství navíc nebylo otázkou osobní volby.
Štěpánovy zákony regulovaly církevní život, vlastnictví, násilné činy i další oblasti každodennosti. Nová víra měla svůj kalendář, kostely, kněze a pravidla, která bylo třeba dodržovat. Christianizace znamenala zároveň zavádění nových pravidel do každodenního života.
Starý svět přitom nezmizel během jediné generace. Odborníci upozorňují, že stejně jako vydání první listiny okamžitě neodstranilo ústní kulturu, ani přijetí křesťanských jmen neznamenalo náhlé vymizení jmen pohanského původu. Stejně postupná byla proměna vojenství a dalších institucí.
Štěpán tedy nestiskl pomyslný vypínač, kterým by jednoho dne vypnul pohanské Uhry a zapnul stát evropský.
Nastartoval proces, který trval celé generace.
Zbožný král, nebo chladný politik?
Pozdější legendy vytvořily ze Štěpána ideálního křesťanského panovníka. Pro historika je proto obtížné dostat se za obraz světce k živému člověku.
Přesto existují stopy, které pocházejí ze Štěpánovy doby a naznačují, že jeho osobní vztah ke křesťanství nebyl jen politickou dekorací.
Opat Berno z Reichenau například připomínal štědrost, kterou uherský král projevoval vůči poutníkům. Za Štěpána a jeho manželku Gizelu byly slouženy mše a jejich jména zapsána do knihy života. Dochované zprávy ukazují také na podporu poutníků z Galie, německých zemí a dalších oblastí, kteří přes Uhry putovali do Jeruzaléma a k jiným svatým místům.
Je to nenápadný detail, ale velmi dobře vystihuje proměnu země.
Ještě několik generací předtím se obyvatelé západní Evropy děsili maďarských jezdců. Nyní přes jejich zemi vedla cesta křesťanských poutníků na východ.
Uhry se stávaly součástí evropské sítě.
Vybudoval království. A málem neměl komu je předat
Na konci Štěpánova života přišla rána, která mohla jeho dílo zničit.
Jeho syn a plánovaný následník Imre roku 1031 zemřel. Král, který desítky let budoval novou monarchii, náhle zůstal bez přímého mužského dědice.
Otázka nástupnictví znovu otevřela problém, s nímž kdysi začínala jeho vláda.
Štěpán nakonec určil za nástupce svého synovce Petra Orseola, syna benátského dóžete a své sestry. Jeden z pramenů zachoval mimořádně temnou verzi dalších událostí: příbuzného Vazula, který měl k trůnu silnější dynastický nárok, měl král nechat oslepit a jeho syny poslat do vyhnanství.
Pohřeb Štěpánova syna, prince Imreho, a oslepení Vazula. V popředí je Imreho tělo ukládáno do mramorového sarkofágu, před ním truchlí král Štěpán. V pozadí je zachyceno oslepení spoutaného Vazula. Miniatura z uherské Chronicon Pictum (Obrázkové kroniky), kolem roku 1360.
Nakolik byl za Vazulův osud osobně odpovědný Štěpán, patří k problematickým otázkám raných uherských dějin. Jisté je něco jiného: světec známý z pozdějších legend byl současně středověkým vládcem, pro něhož bylo zachování vybudovaného politického řádu otázkou prvořadého významu.
Když 15. srpna 1038 zemřel, stabilita se skutečně rozpadla. Následovaly převraty, boje o trůn a také pohanské reakce.
Mohlo se zdát, že Štěpánův projekt selhal.
Nestalo se tak.
Z krále se stal symbol země
Štěpánovy instituce přežily samotného Štěpána. Křesťanské království nezmizelo a postupně se stalo jedním z významných států středověké střední Evropy.
A právě tehdy začal druhý Štěpánův život.
Už několik let po jeho smrti se noví panovníci snažili spojovat svou legitimitu s jeho osobou. Roku 1083 byl za vlády Ladislava I. svatořečen a jeho kult získal také výrazný politický rozměr. Za Kolomana se vazba mezi svatým králem, korunovací a samotnou uherskou státností dále upevňovala.
Vznikaly jeho legendy. Hartvikův text se během středověku stal oficiálním Štěpánovým životopisem a později získal dokonce význam právní autority.
Historický panovník se pomalu měnil v zakladatelského otce.
Jeho kult přežil dynastie, války, osmanské dobytí velké části Uher i habsburskou vládu. Marie Terezie roku 1771 učinila ze svátku svatého Štěpána celouherskou slavnost a během 19. století se 20. srpen stále silněji měnil v národní svátek. Roku 1891 se stal dnem pracovního klidu.
A jeho význam přežil dokonce i samotné Uherské království.
Muž mezi dvěma světy
Proto Maďaři dodnes slaví právě Štěpána.
Ne proto, že by před ním neexistovalo nic, co bychom mohli označit za maďarský politický útvar. A ani proto, že by během několika let zázračně vytvořil hotový stát.
Jeho význam je možná ještě větší.
Štěpán stál v okamžiku, kdy se rozhodovalo o podobě země na mnoho dalších staletí. Pokračoval v obratu zahájeném svým otcem, ale dokázal jej proměnit v trvalý systém. Spojil dynastii s křesťanským královským titulem, vybudoval církevní organizaci, prosazoval písemné právo, vytvořil správní struktury a začlenil svou zemi do světa latinského křesťanstva.
Nebyl přitom jen světcem. Byl válečníkem, zákonodárcem a politikem schopným tvrdých rozhodnutí. A jeho úspěch nebyl předem daný.
Možná právě proto jeho příběh dodnes funguje tak silně.
Když se 20. srpna nad Dunajem rozzáří ohňostroj, Maďarsko neoslavuje pouze člověka, který zemřel před téměř tisíci lety. Připomíná si jeden z nejdramatičtějších okamžiků svých dějin – dobu, kdy starý svět ještě úplně nezmizel a nový ještě zdaleka nebyl jistý.
A uprostřed tohoto přelomu stál muž, který se narodil jako Vajk a do dějin vstoupil jako svatý Štěpán.
Použité zdroje
B. SZABÓ, János a László VESZPRÉMY. Az Árpád-kor hadtörténete (1000–1301). In: VESZPRÉMY, László, ed. Magyarország hadtörténete I.: A kezdetektől 1526-ig. Budapest: Zrínyi Kiadó, 2017. ISBN 978-963-327-645-7.
SZABADOS, György. Még egyszer Szent István székesfehérvári koronázásáról. Alba Regia. 2022, roč. 50, s. 61–71.
THOROCZKAY, Gábor. A középkori Magyarország: Állam és ideológiák. Budapest: ELTE BTK, 2020. ISBN 978-963-489-200-7.
THOROCZKAY, Gábor. Szent István legendái. In: KERNY, Terézia a András SMOHAY, eds. István, a szent király: Tanulmánykötet és kiállítási katalógus Szent István tiszteletéről halálának 975. évfordulóján. Székesfehérvár: Székesfehérvári Egyházmegyei Múzeum, 2013. ISBN 978-963-87898-6-0.
VESZPRÉMY, László. Szent István, a hívő király. In: KERNY, Terézia a András SMOHAY, eds. István, a szent király: Tanulmánykötet és kiállítási katalógus Szent István tiszteletéről halálának 975. évfordulóján. Székesfehérvár: Székesfehérvári Egyházmegyei Múzeum, 2013. ISBN 978-963-87898-6-0.
ZSOLDOS, Attila. The Saint and the Ancestor: The Beginnings of Saint Stephen’s Cult. In: KERNY, Terézia a András SMOHAY, eds. István, a szent király: Tanulmánykötet és kiállítási katalógus Szent István tiszteletéről halálának 975. évfordulóján. Székesfehérvár: Székesfehérvári Egyházmegyei Múzeum, 2013. ISBN 978-963-87898-6-0.
FABÓ, Edit. Önmeghatározás és változás: A szentkirály-kultusz és az államiság szerepe a globális térben. Polymatheia. 2021, roč. 18, č. 1–2.
I. István magyar király. In: Wikipédia: A szabad enciklopédia [online]. maďarská Wikipedie – I. István magyar király
