Článek
K reakci na uvedený článek mě vyprovokoval autor, který podle mě o socialismu někdy něco slyšel nebo četl, ale nikdy ho nezažil, a proto nemá o životě v socialismu nejmenší ponětí. Možná, že se chce zalíbit určitým lidem, nebo cíleně provokovat, aby se rozproudila o tomto tématu diskuse. Ta by se ale mohla táhnout do nekonečna a stejně by se všichni na všem nikdy neshodli. Kdybych já měl tu zázračnou možnost něco ovlivnit, bylo by to vybrání toho nejlepšího z doby socialismu, a to integrovat do systému kapitalismu. Ale to bych se asi stal také nějakým filantropem, o kterém se také článek zmiňuje.
Za sebe mohu říci, že se ještě jako občas pracující důchodce mám v současném kapitalistickém systému materiálně určitě lépe, než bych se měl jako socialistický důchodce, a proto si myslím, že moje dále uvedené názory nejsou ovlivněny žádnou ideologií socialismu, jen reálnými životními zkušenostmi. Nechci rozebírat ani otázku svobody názorů, která byla nezpochybnitelně silně omezená. Chci jen upozornit na výroky uvedené v článku, na které mám odlišný názor.
Na začátku článku uváděné materiální škody, s kterými se pereme dodnes, nevznikly v době socialismu, ale naopak v dobách, když už socialismus u nás dávno nebyl. Nechci teď uvádět celou řadu podniků, které za celou dobu trvání socialismu prosperovaly a úspěšně obstály i ve srovnání se zahraniční konkurencí v celém světě. A kde jsou dnes a kdo je jejich majitelem, pokud vůbec existují? Uvedu z mnoha význačných státních podniků za všechny alespoň všem u nás známou a ve světě světoznámou POLDI Kladno. Chce mi někdo tvrdit, že POLDI za socialismu neprosperovala? Její výrobky úspěšně konkurovaly všem světovým výrobcům nástrojových ocelí, a proto musela být po skončení socialismu co nejrychleji zničena. A aby to bylo co nejelegantnější, předaly ji, nebo spíše prodali naši demokratičtí politici jako všechny ostatní úspěšné státní podniky cíleně nekompetentním lidem, aby je přivedli buď co nejrychleji k úpadku (příkladem může být uváděná POLDI, kde stačila jen velice krátká doba) nebo za výhodných podmínek prodali zahraničním majitelům. A zůstanu-li jen u hutnictví, zanikly u nás desítky dalších výrobků, které se v tomto oboru za socialismu vyráběly, po nichž se slehla zem a dnes se za vysoké ceny dovážejí, protože už neexistuje žádná tuzemská konkurence. Kdo by měl zájem, rád mu ty výrobky vyjmenuji.
V další části článku se popisuje lepší materiální úroveň funkcionářů za socialismu, která se uvádí jako o poznání vyšší než ostatní občané. Tento argument mohou přijmout jen čtenáři mdlého rozumu. Cožpak dnes to není stejné? Rozdíl proti socialismu je pouze v tom, co je to „o poznání“. Proč autor neuvede konkrétně rozdíl mezi platem poslance Národního shromáždění a průměrnou mzdou občana za socialismu a rozdíl mezi platem dnešního poslance Sněmovny včetně jeho neuvěřitelně vysokých příplatků a průměrnou mzdou občana dnes. To samé je možné porovnat u ostatních politiků, od regionální úrovně až po ministry. Takové žvásty by pak nikdo nemohl vypustit z pusy.
Další v článku diskutovanou otázkou je úvaha o lidech vyčleněných ze společnosti, kteří údajně selhali a žijí na ulici nebo živoří s nejnižším důchodem a mají na krku tři exekuce. Protože jsem pamětník celé doby socialismu u nás, musím se přiznat, že mám asi špatnou paměť, když si nepamatuji za celou jeho éru existence, že bych se někdy s takovými případy kdy setkal. Existovali samozřejmě lidé s nízkými důchody, což byli mnohdy bývalí živnostníci nebo sedláci, kteří byli režimem okradeni o zděděný nebo svojí pílí vytvořený majetek, ale že bych viděl nebo slyšel o bezdomovcích nebo žebrácích? Protože i Romové, kteří byli nuceni pracovat a posílat své děti do školy, se většině společnosti přizpůsobovali daleko lépe než dnes. Já sám osobně jsem s Romy dobře vycházel i jako jejich nadřízený, protože byla dána nějaká pravidla, která museli dodržovat a projevovalo se to příznivě i na jejich dětech, které jsem měl možnost poznat na dětských letních táborech. Moje zkušenost s nimi, kdy byly začleněni v oddílových kolektivech jako všechny děti do soutěže čistoty, byly v ní často hodnoceny velice dobře a nebyly výjimky, kdy byly hodnoceny mezi nejlepšími. A neříkalo se tomu inkluze, jejíž důsledkem je dnešní snižování celkové úrovně znalostí, kterou chválí například pan ředitel krnovské školy. Ten se zviditelňuje prohlášením, že v krnovských školách dnes díky inkluzi nikdo nepropadne. To není žádný kumšt, stačí nedávat na vysvědčení pětky, což zvládne i nevystudovaný učitel. Už jsem ale u jmenovaného pana ředitele nezaznamenal, jak se postaral o děti nadprůměrně talentované, kteří v takových třídách musejí strádat.
K problému uváděného bezdomovectví a ubytování těch, kteří za socialismu žili a údajně těžko sháněli byty, jen malou poznámku. Ano, byly problémy sehnat bydlení. A je to dnes lepší? Nájem bytu ale v socialismu nikdy nikoho nezruinoval. Na druhé straně můj osobní příklad. Když jsem se stal členem bytového družstva, které postavilo několik paneláků, o podmínkách splátek za používání bytu se může dnes lidem, především mladým, jen zdát. Já konkrétně jsem jako člen družstva dostal v okresním městě přidělený byt 4+l o celkové ploše 105 m2 včetně třech balkonů, který jsem splácel anuitou 300 tehdejších Kčs po dobu 30 let, protože v té době tento byt stál 105 tisíc korun, tedy zhruba padesátinásobek tehdejšího měsíčního platu. To musí dnešním, a nejen mladým, lidem připadat jako sci fi. K tomu ještě je třeba dodat, že časem se měsíční plat, který byl v době dokončení stavby něco okolo 2 000 Kčs, po roce 1989 zvyšoval, ale anuita 300 Kč převedená na 300 Kč se nezměnila. Kolik dnešních průměrných platů stojí současný byt 4+1 v novostavbě ve stejném okresním městě? Podle mých informací 300, možná i víc a za menší plochu.
Poslední část článku se zaobírá socialistickými filantropy, kteří jsou v podstatě idealisty. Škodlivost rovnostářství podle hesla „každý podle svých schopností, každý podle svých potřeb“ byla dokázána i experimentálně, jak se v článku uvádí. Proto souhlasím s v článku uvedeným názorem, že opravdu není dobré, aby schopní pracovníci, kteří přinášejí společnosti víc než ostatní, měli stejné materiální hodnocení jako průměrní pracovníci. Je ale spravedlivé, aby manažeři velkých organizací, a nemusí to být jen výrobních podniků, stačí uvést například ředitele zdravotních pojišťoven, kteří dnes mají roční příjmy rovnající se několika desetinásobkům průměrného platu svých zaměstnanců? Odpovídá hodnota jejich práce jejich odměnám? Na druhé straně vynálezci nových technologií, kteří posunuli poznatky světa skokově vpřed, za které uvádím jako příklad vynálezce profesora Otto Wichterleho, by si i v socialismu ty desetinásobky a stonásobky průměrných platů zasloužili, což se ale nestalo. A vůbec už nechci rozebírat zásluhy dnešních miliardářů, kteří se ke svému jmění dopracovali jen díky současnému dravému kapitalistickému systému nebo ukazovat na výši státního dluhu, který za socialismu prakticky neexistoval.
